Vážení čtenáři, pokusím se Vás v této sérii článků seznámit s gnostickým světonázorem a poznáním tak, jak nejlépe jsem ho dokázal pochopit zejména z badatelské práce Mgr. Jana Kozáka – z jeho knih, komentářů a přednášek.

Jsem přesvědčen, že tyto myšlenky mají pro každého z nás nevyčíslitelnou hodnotu – a to jak v duchovní rovině, tak v praktickém životě. Obojí je totiž od sebe neoddělitelné (a vše okolo nás i v nás má stejný počátek – zrození, neboli vzkříšení, křest, vysvětleno dále).

Ukazuje se, že tzv. gnostický pohled na Bytí je kořenem všech současných kultur. Ty procházely postupnými proměnami, až původní myšlenky v drtivě většině případů zcela převrátily. Přesto u nich dodnes dokážeme najít stopy „Indoevropské duchovní tradice“, jak byla tato stará kultura pracovně nazvána J. Kozákem.

Samotný pojem „gnoze“ v našem kontextu neznačí jeden konkrétní myšlenkový směr, nýbrž celý soubor nábožensko-filosofických směrů a kultur vycházejících z původního pramene a různým způsobem reprodukujících jeho ústřední ideu. Gnostickými jsou nazývány ty světonázory, kde je stále zachováno to nejdůležitější – čisté pěstování Lidské duchovnosti a Poznání. Tuto linku můžeme nejhlouběji do minulosti vysledovat v indických Védách a starém bráhmanismu, v perském náboženství, buddhismu a raně křesťanských „heretických“ směrech. Naopak ty doktríny a ideologie, ve kterých jsou původní myšlenky zcela překrouceny a zmrzačeny, jsou označeny jako chtonické.

Podstata gnostického, tj. vědoucího, světonázoru

Nejdůležitějším znakem gnoze je to, že se obrací přímo k lidskému nitru. Veškerá naše duchovnost se odehrává uvnitř nás samých. Nemůže být odvedena na žádné vnější spasitele či „boha/y“ ani nemůže být navenek vykonána prací nebo rituály. Je neustálým Lidským úsilím vedoucím k rozkvětu a obraně Lidských hodnot uvnitř nás (a v důsledku pak i rozkvětu Člověka a společnosti).

Skrze toto Lidské úsilí se rodí Poznání (Rozlišení). Úsilí je též nazýváno obětí – zde má ovšem „oběť“ naprosto odlišný význam, než jak ji perverzně chápou biblicko-židovské kulty.

Poznání přinášené tímto úsilím – obětí je pak považováno za ústřední smysl Lidského života.
Samotný proces oběti je asi nejlepším alegorickým způsobem popsán ve Védách (viz. kniha Indoevropské kořeny duchovní tradice, k dostání na Bibliotheca Gnostica nebo na Zakázaném vzdělání).

Síly hada

Védy mluví o dvou neustále soupeřících světských silách. Tyto síly jsou samy mrtvé, nic netvořící. Horní síla (Radžas) je přirovnávána k Nebi a je to síla tvrdosti a disciplinovanosti. Spodní síla (Tamas) přirovnávaná k Zemi je silou nesvázanosti, tělesnosti, pohodlnosti a požitkářství. Každá z těchto sil si uvnitř lidské mysli nárokuje právo na dominanci. Vždy, když se dostane k moci jedna ze sil, tak druhá z dvojice se ujímá boje proti ní, dokud sama nedosáhne vítězství. Tak to funguje i v rámci celé společnosti. Každá ze sil se cítí být „dobrem“ a druhou vnímá jako „zlo“.

Nejvyšším cílem Člověka je bránit svého Ducha před vlivem obou těchto sil. Spodní síla Země pokouší lidskou chtivost, nadměrnost potřeb, konformitu. Síla Nebe pak vyvolává touhu po moci nad druhými, pocit osobní důležitosti, braní si na sebe „velkých“ rolí.

Obě síly se různým způsobem maskují a pronikají do lidské mysli nenápadně – tam, kde člověka a jeho vůle ztratily bdělost. Každá ze sil jakoby nabízí vyřešení nešvarů té druhé (ale ve skutečnosti strhává člověka zase k jiným a ještě větším problémům).

Princip křtu – probuzení Třetí síly Lidskosti

Tím, že Člověk nepodlehne ani jedné ze dvou neživých sil, probouzí v sobě Třetí sílu Lidskosti a vroucnosti. Samotný proces je připodobněn ke srážce dvou kamenů, ze které vzniká jiskra. Nazýván je křtem. Člověk i společnost touto snahou vymanit se z nekonečného zápasu dvou zvířat získávají Poznání a řešení svých problémů. Vzniká tak vše Dobré, Lidské, vše, co má správnou Míru, co je užitečné.

Srážka je důležitá proto, že jenom skrze ni může být projevena Lidská mravnost a tím může vzniknout to Dobré. Klíčové je uskutečnění obrany Ducha před oběma zvířaty – věčnými neživými silami. Samy tyto síly nejsou zlem. Zlo je neschopnost člověka odolávat jejich vlivu, bránit svou mysl a vědomí. Vše živé se rodí křtem, proto jsou všechny Tři síly nekonečné a nenahraditelné. Skrze ně se děje vše v našem světě.

Činnost ducha nápodoby

Zbylé dvě síly dokážou jen napodobovat to, co přinesla tato Třetí síla Ducha. Samy nedokážou přijít s žádnou myšlenkou, s ničím novým, co je životu dobré. Nápodobou toho, co dal Člověk, však neustále vytváří překroucení, pozměnění smyslu věci, nepochopení, zneužití. Přináší nerovnováhu, degradaci, až s původně dobrou věcí nadělají víc škody než užitku.

Zrcadlení a rádoby napodobování Ducha vlastní neživým silám je připodobňováno k odrazu na vodní hladině. Člověk zmítaný neživými („podvodními“) silami je pak hadem, který se vlní mezi nimy a musí ohýbat hřbet, aby chvíli sloužil jedné a pak druhé.

V příštím díle se zaměřím na podrobnější popis obrany Ducha a činnosti škodlivých sil v lidské mysli, které berou člověku jeho vlastní ideály a ty překrucují a zneužívají k v honbě za mocí či vlastním prospěchem, k růstu pocitu osobní důležitosti.

4 komentáře

    1. Author

      Na otázku odpovídám ne. Pohled na Boha bude ještě popsán v dalším díle. Jinak jde o to, že Boha máme v sobě přítomného každý z nás, neobracíme se k Bohu navenek jako k někomu nad námi, ale bráníme jeho hlas uvnitř sebe. V Koncepci je to myšleno velmi podobně.
      .
      .
      .
      .
      Nějak nejdou přidávat nové komentáře, tak odpovím zde i na druhou otázkou (pomocí úpravy):

      Dá se říci, že Bůh je stvořitelem tohoto světa. Nicméně gnoze má obecně odlišný pohled na hmotný svět jako takový. Tento svět je pouhým odrazem, není tím, co přichází přímo od Boha, ale něčím druhotným, co vzniká až v důsledku myšlenky a není to jejím hlavním smyslem. Tím je pochopení a odpoutání se od hmoty jako cíle svého úsilí. Ve své podstatě je svět pouhou kulisou, ne pravým Božím dílem.

      Stvořitel tak není pravá charakteristika Boha. Bůh je vnímán jako nekonečný zdroj Ducha a zároveň nepomíjející, mimo veškerý prostor a čas, absolutní vědomí všeho. Bůh je osvobozený ode všeho světského, přestože to vše je tady s jeho Záměrem.

      Negnostická charakteristika Boha jako Stvořitele je označovaná jako Demiurg, Výrobce, a je to označení principu tvorby hmoty a světa jako něčeho zásadního, důležitého. Gnostici pak takový pohled na Boha odmítají.

      Tak snad se to dá takto alespoň trochu pochopit. Možná ještě požádáme p. Kozáka o přesnější odpověď.

      1. Bůh tedy podle gnostiků není stvořitel světa, naší reality, všeho co existuje?

  1. Len malá poznámka – nevyčísliteľná hodnota poznania sa dá posúdiť len v prípade, že je predložená v konceptuálnom a pojmovom aparáte prostredia, v ktorom sa nachádza. Aby to v tomto prostredí KOB mohol niekto relevantne pochopiť, posúdiť a využiť je potrebné tieto koncepty vhodne „preložiť“. Nové generácie ľudí už mávajú zriedkakedy poly-historický prehľad, optika vnímania svet sa aj v rámci existujúceho vzdelania a primitívnych ikoniek iPhonu (bez urážky kohokoľvek na tomto fóre) zmrštila do v podstate úzkeho pruhu svetla (tmy ;-).

    Bez toho, aby som sa pasoval do akéhokoľvek obrancu alebo dogmatického zástancu KOB (skôr naopak), uviesť článok s iným obsahom pojmov ako sa používa tu (duchovné vnútro človeka, duch, sila, dobro, …) a neskúsiť aspoň minimálnu transláciu do niektorej z konceptuálnych štruktúr KOB je trocha lacné. Stojí za to sa o to aspoň pokúsiť, človek aspoň nebude dostávať uletené komentáre, ak nejaké.

Napsat komentář