Včera proběhla výjimečná událost: díval jsem se na televizi! Už hrála, když jsem přišel domů, film prošpikovaný reklamami byl už téměř v polovině. Hráli Most špiónů, Spilbergův film právníkovi Jamesi Donovanovi, který zařídil výměnu sestřeleného pilota špionážního letadla U2 Powerse za sovětského špióna Rudolfa Abela. 

Chci zmínit pro někoho bezvýznamný a pro jiného možná zásadní záběr. Vlastně dva. Oba trvají asi tak vteřinu. V prvním kamera snímá pilota v kabině zezadu, vidíme jeho helmu a přístrojovou desku, kde je mezi jednotlivými budíky přichycená maličká fotka paní Powersové. Prakticky se mezi přístroji ztrácí. Záhy to Powers koupí, raněné letadlo se otřásá ve střemhlavém letu a hulí se z něj. Tady nám už Spilberg nabízí druhý, roztřesený záběr na fotografii paní Powersové přes celé plátno. Dál už ve filmu není o pilotově manželce ani zmínka. 

Je to náhoda? Anebo se projevil režisérův smysl pro detail? Já bych řekl, že se jedná o zásadní sdělení. Někdo by řekl matriční, a jiný zase možná egregoriální. 

V dnešním emancipovaném světě byla postavení muže a ženy zrovnoprávněna a jejich role dokonale promíchány. Proč, to si nechme na jindy. Faktem natrvalo zůstává, že pro muže jsou rezervovány náročné pracovní a kariérní úkoly a pro ženu, kromě všech ostatních úkolů spojených s domovem a rodinou, je tím nejdůležitějším posláním podpora svého muže. Žena svého muže zásobuje energií, která s v něm více než v podobu měřitelných výkonů proměňuje ve štěstěnu, kterou nezasvěcení považují za náhodu nebo dokonce za z pr…. kliku. Funguje to pochopitelně i naopak a to stejně dokonale. S hysterkou doma si snadno ufiknete prst na cirkulárce, přivodíte ošklivé onemocnění, způsobíte autohavárii nebo, dotáhnete-li to na špionážního pilota, vás prostě sestřelí (a nakonec třeba ani nevymění). Zkrátka, muž bez podpory ženy dokáže velmi málo a nejčastěji vůbec nic.

Tak toto mě okamžitě napadlo při pohledu na fotografii mladé ženy v pilotní kabině. Pilotovat špionážní letadlo není stejné jako řídit kamión nebo malou firmu. To chce absolutní soustředění. Fotografie v kokpitu – to je závislost. Ne on její, ale ona jeho fotografii má mít na nočním stolku nebo alespoň na lednici. On, chce-li, ji má mít její fotku dokladech, kde ji koneckonců nosí většina.

Jak vám ale mám své pocity dokázat? Když do Google zadám Powersova stará (nejedná se o imperativ), tak se mi asi vysměje. A víte, že ne? 

No dobrá, ale jaké bylo jejich manželství? Dá se to vůbec zjistit? A světe zboř se, dá se to! Zde je úryvek z rozhovoru s pilotovým synem https://www.kinobox.cz/clanek/11026-rozhovor-francise-gary-powers-jr-o-svem-otci-ktery-je-hlavni-postavou-mostu-spionu

Takže tak. Takový máte, vy ženy, na nás muže vliv. Proto je tak důležité, vybrat si tu pravou a pokud ta má není ta pravá, tak se radši o nic nepokoušet. A pokud už se pokouším, tak za sebe sama a nikoliv s odpovědností za větší kolektiv a už vůbec ne za celý stát. A přesně to CIA (nebo kdo ho do toho Ruska vypravil) sakra podcenila. Ale Spilberg to ví, a proklatě dobře. Oni to vědí vlastně všichni alespoň trochu dobří režiséři, jen vzpomeňme třeba na Anatomii zrady, film o Emanuelu Moravcovi. Emanuel byl závislák na ženských. Několik jich vystřídal, ale na jejich podporu se spoléhat nemohl, jejich energii nedostával. A toto kdo nechápe, nikdy nepochopí, jak se mohl vysoký důstojník Československé armády s bojovými zkušenostmi nechat angažovat od německých okupantů. Oni to naopak věděli perfektně! 

Děkuji za pozornost, snad jsem čtenáře pobavil. Možná mi ale někdo namítne, že to není KOB téma, že to sem vůbec nepatří. Tehdy se zase pobavím já 🙂

Post Views: 36

32 komentářů

  2. Bůh se jinak dívá na muže-individuum, ženu-individuum a dvojici muž-žena v partnerském svazku. S nimi promlouvá specifickým JŽO. Nevidím vztah Boha a člověka tak rigorózně individualistický. Nebo máš pocit, že partnerství nemění oba člrny do jiné lidské kvality ?

    1. Snad bych neurazil upřesněním obdobnému upřesnění Ještěra z Hradu:
      Bůh se dívá na každého ve vztahu ke všem a ke všemu. Hierarchii významnosti všech vztahů určuje JŽO a proto se může během žiovta měnit. Nebo máš pocit, že pouze partnerství muže a ženy mění oba do jiné lidské kvality ?

  3. Ja si myslím , že boh s ľuďmi hovorí jazykom životných okolností a žena nemá nič spoločné s tým aké udalosti sa nám dejú.
    Keď idete na hranici dopustenia a máte skvelú ženu tak je to stále hranica dopustenia s odpovedajúcimi následkami.
    V podstate váš článok hovorí , že muž sám o sebe jeho individualita je nič a že každý potrebuje ženu , čo vôbec nie je pravda.

  5. takže jsem si přecetla všechny komentaře, všechny jsou psany z pohledu mužu, zena je jen předmet výberu. Jak tedy z egregorialniho hlediska funguje ženin výber muže?? Vite to?? Ja ne. co se tyce tech křestnich jmen, jakým zpusobem nici jmeno DAGMAR jejiho muže??? Nebo povzbuzuje??? Nevim Cekam diskusi a předem za ni děkuji
    Dagmar

    1. Zjišťování a výpočty se provádějí pouze pro ženskou linii. Pravděpodobně se jedná o pozůstatek z dob matriarchátu, což byl z hlediska vývoje lidské společnosti úplně jiný svět.
      U některých starobylých národů (např. berbeři) rozhodovací role ženy dodnes převažuje. Pravděpodobně je to dáno skutečností, že dítě po matce získává nejenom jednu polovinu DNA a od otce druhou polovinu DNA, ale také získává od matky ještě druhou DNA (mtDNA). Rozhodující vlastnosti se pak údajně dědí po ženské linii z matky na dceru a takto se v matriarchátu předával i majetek rodu. To mj. umožňovalo jednak stabilitu majetkové moci rodu, jednak si dcery mohly vybrat z existující nabídky (a velmi odpovědně vybíraly) muže potřebných dovedností. Přitom bylo zajištěno, že rodové vlastnosti žen se volbou muže nezmění. Viz kněžna Libuše a Přemysl Oráč v našich pověstech, kdy Přemysl (podle svého označení) byl dovedný oráč = hospodář. Mužská linie a tudíž mužská jména nejsou důležitá. Po mocenském nástupu patriarchátu bylo předávání majetku v ženské linii důvodem, proč tak často umíraly ženy při porodu.

      1. Taky se říká že v matriarchátu nebyl muž nic víc než „otrok pole“ a v této souvislosti je jméno Přemysl Oráč ještě zajímavější.
        Prostě muž měl v matriarchátu o dost horší postavení než žena v patriarchátu. Tedy logicky je patriarchát jen karmický důsledkem předchozího matriarchátu. Co si ženy zasily, to si později sklidili.

        1. A proto je téma matriarchátu pro muže tak citlivé a muži o něm nemluví.
          Nás všechny ale může těšit skutečnost, že podle souvislostí s matriarchátem jsou přinejmenším naše pověsti o Krokovi, Ludmile a Dívčí válce zařaditelné do období krátce po mocenské změně na patriarchát. Tím jsou prokazatelně nejenom datovatelné, ale především historicky pravé.
          Na rozdíl od vymyšleného Karla Velikého, nebo pohádek o dvoutisícileté starobylosti katolické církve.

          1. Vypadá to zajímavě. Jen si nejsem jistý, jestli by slovani dopustili takový extrém jako je matriarchát nebo patriarchát. Oboje je z podstaty docela průšvih plodící nerovnováhu a problémy.
            A praslovani by museli mít zatraceně dobrý důvod, aby do něčeho takového dobrovolně šli.

            Ještě jedna poznámka. Domnívám se že techno-biogenní civilizace umožňuje rovnováhu muže a ženy. Zatímco čistě jednostranná civilizace plodí vždy jeden z těch extrémních -archátů.

  6. Na jméno své ženy si musí dát každý chlap velký pozor. Jinak je z toho pro chlapa životní katastrofa. To je známá věc už od starověku. Ti chlapi, kteří to nerespektují dopadnou špatně.
    Tenhle si vzal Barbaru a zažil velký pád. Přesto měl štěstí a zůstal pro vlastní národ hrdinou. Jinej si vzal Raisu, zažil daleko větší pád a musel se vystěhovat, protože pro vlastní národ se stal zrádcem. Další si vzal Lilit. Ta mu utekla a byla z toho taková aféra, že se o tom po věky píše v Bibli. Takových příkladů je hafo. Proč si pánové myslíte, že vznikla kabala? Kvůli fotbalové lize to nebylo.

  7. Nadpis článku v New York Times z 12. 8. 1960, „Pilotovi U-2 verná manželka Barbara Gay Moore Powersová“,

    „PRÍBEH Barbary Gay Moore Powersovej bol podobný príbehu ktorejkoľvek ženy vydanej za letca – až do 2. mája 5:30 hodín ráno. Priatelia Františka Garyho Powersa, pilota U-2, ktorý bude čoskoro súdený Sovietsky zväzom za špionáž, ju prebudili v prívese, kde bývala so svojím manželom neďaleko letiska pred mestom Adana v Turecku. … “

    https://www.nytimes.com/1960/08/12/archives/u2-pilots-loyal-wife-barbara-gay-moore-powers.html

    Rozvedená z Powersom 16. jan. 1963.
    Po roku 8. feb. 1964 sa usmieva na novinára potom, ako sa znovu-vydala za Williama Reynoldsa.
    https://outlet.historicimages.com/products/cvw04779

  8. Jestli ten Emanuel Moravec spíš není o nízkém sebevědomí. Které si pak přehnaně kompenzoval hrdinstvím v boji, když se ženami mu to nešlo. A když nevyšlo ani to, tak si to kompenzoval přidáním se ke (zdánlivě) mocné ideologii a k silné nacistické mašinerii.
    I to dělají lidé vnitřně slabí, že se přidají k někomu mocnému a sami si tak připadají mocní a silní. Aneb v davu je síla. Byť hodně pochybné kvality.

    Tím samozřejmě nijak nezmenšuji význam párové energetiky. Kdyby tato energetika mezi ženou a mužem fungovala, tak bychom byli tak mocní a silní, že by se nějaký Globální prediktor mohl jít zahrabat.
    I proto prostřednictvím Církve zaútočil na sexualitu a na párovou energetiku.
    Tím že církev pomocí zákazů a příkazů ovládla tuto energetiku mezi mužem a ženou, pak ovládla celou společnost.
    Protože nám sebrala energetickou „zdrojovou stabilitu“.

  9. Podle mě je to od Spielberga klasická propaganda, kterou je Západ krmený již od časů předválečných černobílých kreslených filmů. Tedy: ženu je potřeba si stavět na piedestal a uctívat ji jako bohyni.
    Kupovat jí dárky, auta, luxusní vily, a od ní pak muž dostane potvrzení své mužnosti a nabude sebevědomí.

    Podobná agenda je používaná tisíce let k rozvracení společností a kultur.

    Vsimněte si naprosto zásadní rozdíl mezi tím když někoho (ženu) ctíte a když ho uctíváte. Jedno písmenko drasticky změní celý význam.
    Ctít někoho je tradiční vyjádření respektu k jiné bytosti.
    Uctívat někoho, to už je patologický jev v davo-elitářské společnosti.

    V tradiční původní kmenové společnosti nemá potřebu nikdo nikoho a nic uctívat. Nicméně se všichni navzájem ctí. Stejně jako ctí jiné bytosti.

  11. @Hloupý Honza
    Dobrý postřeh. Ono je možné se na to podívat i jinak … řekněme logicko-energeticko-matematicky …

    Když máte harmonický vztah, tak prostě svoji energii/pozornost můžete směřovat nějakým (zjednodušeně řečeno: jedním) směrem a v tomto směru pak máte/budete časem mít nějaké výsledky. Pokud musíte svoji pozornost/energii tříštit a místo dobíjení baterek doma, Vás to doma vycucává a místo klidu na práci máte v hlavě neklid z domova, tak výsledky také dostáváte/dostanete.

    … jen, jsou prostě jiné :o)

    A to, koho si zvolíte za svého celoživotního/krátkodobého partnera/partnerku je dáno jen a jen Vašimi vnitřními pochody/pocity/pohledy/myšlenkami/prioritami/preferencemi. Takže si o tom rozhoduje každý z nás zcela sám. To, zda ve svazku (ať je jakýkoliv) zůstanete či ne, je opět jen důsledek Vašeho vnitřního nastavení a tudíž si za to opět může každý z nás sám.

    Takže není to v podstatě o správně volbě partner, ale o správném vnitřním nastavení každého z nás a na tom si každý pracuje sám a každý sklízí to, co si tam pěstuje. Je jasné, že každý nemá začátek stejný. Ale také je jasné, že v průběhu svého života … již od narození … si svojí každodenní volbou v milionech životních každodenních situací tvoří výsledek, který má právě teď a ten ovlivňuje jeho možnosti, které bude mít a jak bude žít zítra.

    S úsměvem zakončeno … to zda jste spíše „horňák“ či „dolňák“ determinuje, koho si vyberete, ale je dobré vědět, že jsou i jiné věci k zohlednění, které … řekněme za 20 let či již v jejich průběhu … mohou být mnohem podstatnější a pokud je zohledníte, tak nebudete nucen opakovaně uplaťovat na lovu pohled „horňáka“/“dolňáka“ :o)

    1. Podle mě je primární to vnitřní nastavení, které pak tvoří ty tisíce drobných životních událostí a rozhodnutí, které vás buď umoří a zničí, nebo naopak pozvednou k výšinám.

      Kdo v životě zakusil sérii negativních synchronicit a později sérii pozitivních synchronicit, ten ví o čem je řeč.
      Ale lze se na to dívat jako na obousměrný proces, kdy si drobnými rozhodnutími tvořím celkové nastavení mého života, nebo si vnitřním nastavením tvořím tu sérii situací a událostí.
      Těžko říct co je tu příčina a co následek.

      Nicméné ke vztahové energetice je jeden klasický a docela výstižný vtip:
      Potkají se po letech dva známí a jeden se ptá:
      „Tak jak se ti daří?“
      „Ále, manželka ze mě nedávno udělala milionáře.“
      „Jak to? Tohle mi vysvětli.“
      „Já jsem totiž předtím byl miliardář“

      Pro vyrovnanost, aby se zdejší dámy neurazily jen dodám, že ta energetika může být i opačná. Ničit a vysávat může pochopitelně i muž ženu. Někdy se takto ničí navzájem.

    2. vabio, v podstatě souhlasím. S čím ale zásadně nesouhlasím, jsou pasáže, kde zdůrazňuješ, že výběr druhé polovičky: „… si o tom rozhoduje každý z nás zcela sám. “ a pak ještě „svojí každodenní volbou…“. Nemyslím si, že si o tom rozhodujeme sami a svojí volbou, protože nejen já sám, ale i mnozí z mých známých, když tak vzpomínají, jak se seznámili se svojí polovičkou, jak rozvíjeli vztahy, jakými problémy prošli a jak vztahy visely na vlásku… a do toho všeho co si „sami a svojí volbou“ nadělali, vícekrát zasáhla náhoda a kdyby ta náhoda nezasáhla, neznal bych mojí manželku a byl bych někde jinde.
      Takže to Tvé zdůraznění „sám a svojí volbou“ já osobně použít nemohu, protože jsem sám zažil, že mé volby vedly pro mne k nepředvídatelnému vedlejšímu důsledku, který nelze zařadit do kategorie, že jsem to „sám chtěl“. Prostě si uvědomuju, že JÁ SÁM to jaksik tak úplně neřídím.

      1. Moje žena říká: …být v té energii.. Jsme myslím schopni rozhodovat o tom, v jaké jsme energii (měla by to být naše hlavní starost, forma odpovědnosti za sebe), ale to, co pak s bytím v dané energii obdržíme zvenčí, to už v moci nemáme. V tomto smyslu si myslím, že si rozhodujeme každý sám o povaze „náhod“ s nimiž se setkáme.

      2. @DušanBe a @Ondra

        Je to určitě oboustranné, moje vnitřní nastavení ovlivňuje dění a samozřejmě, dění … ale tady již je tu možnost naší svobodné vůle (byť o se jistě spouta vlivů snaží tu její svobodu zatraceně okleštit či přímo zrušit) ovlivňuje/neovlivňuje/částečně ovlivňuje moje vnitřní nastavení … a dynamika procesu je zaručena.

        Vždy říkám, že je to o tom, jak je roztočené to dané kolečko … buď je to směr destrukce a nebo tvořivosti, protože statika ve vesmíru platí pouze a jen právě teď :o) … a teď už ne, ikdyž vlastně teď taky, že … :o)

        A řekl bych, že každý z nás si hraje zároveň s více kolečky naráz (takové ty hlavní oblasti – zdraví, obživa, rodina, atd.) … a výsledný efekt je prostě součtem možná součinem jednotlivých vektorů …. tož ideální den Vám přeji.

        1. Takže podle vás jde o kvantový stav buď/anebo ? Taky mám poslední dobou takový tísnivý dojem, že žádná střední cesta a kompromis nejsou možné. Že se člověk vydá buďto cestou tvoření a nebo boření. Nic mezi tím.
          A kdo se to bude snažit nějak pohodlně obejít (jako doposud) ten půjde ve skutečnosti tou cestou destrukce.

          1. Author

            Rozlišení na tvoření a boření je v podstatě správné. Reálně ovšem není žádná pravda a lež, není ani spravedlnost a nespravedlnost. V podstatě je jen život a smrt.
            Na smrti je zajímavé, že kolikrát vypadá jako život. Například když větev stromu roste proti zdi a napřesrok uschne, je vlastně mrtvá už teď. To samé by šlo vztáhnout i na společnost…
            U tvoření je také třeba vědět co tvořit a jak, aby se z toho nakonec nevyklubalo něco opačného.

          2. Hloupý Honza:
            Pravda, poněkud jsem to zjednodušil. Měl jsem na mysli ty dvě základní antagonistické síly ve vesmíru, které tvoří jeho podstatu a základní nastavení.
            Ale z určitého pohledu je celý „souboj“ těchto sil tvůrčím procesem ikdyž zahrnuje destrukci a entropii.

            A každá z těchto sil, pokud ji vyhrotíme na maximum, má tendenci se zvrhnout v její opak. Proto je na místě určitá rovnováha. Jinak jako lidstvo jdeme ode zdi ke zdi.

            Třeba zdravotnictví, hnané snahou chránit zdraví a hlavně život za každou cenu, vytvořilo „společnost smrti“ kde lidé neumírají pár měsíců, ale klidně roky, desítky let. Takže tu máme společnost potácejících se zombií které nejsou ani živé ani mrtvé. A tím pádem smrt, před kterou tak zuřivě utíkáme, je cítit doslova na každém kroku.
            Kdo neumí umřít, ten neumí ani pořádně žít.

            To je možná i ten důvod, proč se Rusko po válce ve které umřely desítky milionů lidí, nestalo tragickou společností smrti, ale společností života. Jako když po zimě opět příjde jaro.
            Holt Slovani – ti měli vždy cit pro cykly přírody, života, vesmíru.
            Zatímco Západ se vymazáním těchto cyklů stal stagnující společností smrti.

          3. @Ondra
            Buď jedno či druhé … buď tvořit či pomáhat spoluvytvářet a nebo rozkládat či pomáhat v rozkladu … v podstatě ano, ona sice příroda neustále nastoluje harmonii či k tomu inklinuje, ale i tak je vše neustále v pohybu a v podstatě nikdy nic dlouho (a věčně už vůbec ne) není ve stejném stavu.

    1. Dobrý večer, autore Honzo. Píšete pro ženu, kromě všech ostatních úkolů spojených s domovem a rodinou, je tím nejdůležitějším posláním podpora svého muže. Žena svého muže zásobuje energií, která s v něm více než v podobu měřitelných výkonů proměňuje ve štěstěnu, kterou nezasvěcení považují za náhodu nebo dokonce za z pr…. kliku.
      Už jsem od Pjakina slyšel, že žena rozvíjí potenciál muže. Jsou k tomu např. i nějaké materiály? Např. nějaký díl sociologie, kde se o tom dá dočíst více? Děkuji. L. P.

Napsat komentář: mik521 Zrušit odpověď na komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..