Právě jsem dočetla druhý díl třídílné románové řady Ilji Erenburga – Pád Paříže, Bouře a třetí je Devátá vlna. Pokud chcete tip na čtení, mohu vám je jen doporučit. Uvádím několik úryvků z prvních dvou dílů:

Ilja Erenburg – Pád Paříže

Začátkem července se zámožné čtvrti Paříže vyprázdnily. Dříve odkládali mnozí odjezd do lázní nebo k moři na konec měsíce z obavy, že silnice budou zataraseny a vlaky přeplněny. Ale události přinutily měšťáky, aby odjeli před obvyklou lhůtou. Odjížděli vesměs do vzdálenějších míst, na jih; tvrdili, že střed Francie bude přeplněn dělníky, kteří si vymohli placenou dovolenou. Možnost octnout se na pláži vedle topičů a zedníků docela vážně lekala ctihodné obchodníky. Noviny psaly, že lázně jsou „zašpiněny“. Kdo měl štěstí, dostal se do Švýcar nebo do Itálie. Nikdo nechtěl zůstat v Paříži; měli strach z velké manifestace, určené na čtrnáctý červenec. Kdysi ten den slavili všichni; nyní však připadal národní svátek buržoům jako triumf Lidové fronty, a Breteuilovi (fašista) přátelé, kteří uvízli v hlavním městě, kvapně stahovali z domů prapory, jen aby se neúčastnili všeobecných oslav.

(…)

Generál Picard na svém plavém koni skýtal nádherný pohled; jak tak jel v čele oddílů marokánských střelců, připomínal oživené plátno starého malíře bitev.

Čtrnáctého července se konala každoročně vojenská přehlídka. Přilákala obyčejně mnoho měšťáků, kteří se náhodou ještě zdrželi ve městě, modistek zbožňujících uniformy a kluků. Ale v tomto roce se přehlídka konala před jinými diváky. Stálí hosté Elysejských polí byli daleko – u moře nebo v lázních; do honosné čtvrti vtrhli obyvatelé předměstí. Všude bylo vidět dělnické čepice. Jen tu a tam, na rohu některých ulic, stáli elegantní a pyšní mladíci s barety na hlavě; byli to odchovanci Breteuilovi. Křičeli: „Ať žije armáda!“ Dělníci odpovídali: „Ať žije republikánská armáda!“ a třebaže republika měla už sedmdesátku na krku, zněl ten křik vyzývavě; často docházelo k potyčkám.

V poslední době noviny hodně psaly o nebezpečí války, o zlověstném neklidu za Rýnem a Alpami. Lid se díval s nadějí na přilby vojáků, na dělostřelectvo, na veselé letce. Vojenská hudba hřměla bez ustání; hrála lotrinský a sambrský pochod. Lidé na chodnících pochodovali do taktu, těla se vzpřimovala a tváře byly hned bujařejší. V armádě bylo něco, co získávalo dav; vojáci byli různě vysocí, vedle obrů šli učinění trpaslíci, pochodovali nenuceně jako na výletě, a diváci v nich viděli soudruhy.

Mladíci v baretech nadšeně zdravili Picarda. Jejich výkřiky opakoval dav; generál se slavnou minulostí, dvakrát zraněný ve válce, vyhlížel křepce a majestátně. Ale Picard se jen pohrdavě usmíval. Tentokrát odpovídala maska jeho tváře úplně stavu jeho mysli: ta periferie, vítající přehlídku, Picarda pobuřovala. S jakým potěšením by na tu sběř poslal své Marokánce! Díval se přímo před sebe, aby neviděl ty pobuřující výjevy; a pohled na Vítězný oblouk, ten památník bývalé slávy, se mu zdál neslučitelný s městem zaplaveným chátrou, s městem, v němž vlají rudé prapory a v kterém on, hrdina z války, musí plnit rozkazy povýšenců a zednářů.

(…)

Od vítězství Lidové fronty uplynuly již téměř dva roky. Jak říkal Dessère, vše se usadilo. Viard se chlubil: „Už umím vládnout, proto si mě teď nikdo nevšimne.“ Všechno šlo jako po másle. Podniky byly zahrnuty objednávkami. Prodavačky v obchodech sotva stačily prodávat. Zmizely nadpisy „Pronajme se“; volné byty nebyly. Národohospodáři psali o konci krize a předpovídali dlouhé období blahobytu. Avšak pod pláštíkem uklidnění se skrývala obecná nespokojenost. Buržoové si dobře pamatovali červnové stávky; nemohli Lidové frontě odpustit, že se tehdy báli. Čtyřicetihodinový pracovní týden a placené dovolené – hle, kde je nutno hledat příčiny všech nesnází! To byl názor nejen návštěvníků Montignyho, ale i lidí méně zámožných, když si přečetli články v novinách. Hokynářka, která oznámila zákaznicím, že mýdlo znovu podražilo o čtyři sous, rozumovala: „Nedá se nic dělat. Páni dělníci si přece jezdí po lázních. Rolník, který vyplňoval přiznání k důchodové dani bručel: „Darmošlapové!“ Těmi „darmošlapy“ byli pro něho učitel, dva poštovní úředníci a dělníci v sousedním městečku. Ale dělníci byli také pobouřeni. Každým dnem bylo vše dražší a zvýšení mezd, jehož dosáhli před dvěma roky, bylo jim teď málo platné. Ustavičně propukaly stávky. Podnikatelé byli neústupní. Viard vyzýval k rozvážnosti. Fašisté organizovali před očima všech bojové útvary; dělníci se ptali: „Kdo bude chránit nás? Přece ne četníci, ti jen čekají na okamžik, aby se s námi vypořádali.“ Ve Španělsku se ještě bojovalo, ale fašisté odřízli Katalánsko od Madridu a dělníci hněvivě bručeli: „Zrada…“ Zrada rozežírala jako rez duši lidu. V novinách se psalo o nebezpečí války. Vídeňskou Ringstrasse projely německé divize. Všichni se dohadovali, kam se teď Hitler obrátí. Lidé se rozčilovali, hádali se večer co večer v kavárnách a potom klidně usínali. Neobyčejně studené jaro roku tisícího devítistého třicátého osmého zastihlo Paříž klidnou i zmatenou, sytou i nespokojenou.

Ilja Erenburg – Bouře

Američané měli přijet osmého května v poledne: zřizovalo se repatriační ústředí občanů různých zemí. Osip chtěl hosty pohostit; vilu uklidili, na stůl postavili obrovskou kytici. Kuchař, brunátný horkem a horlivostí, se už po sté ptal: „Jedí také vepřovou…?“

Major Smiddles byl vysoký, snědý s trochu prošedivělými vlasy. Nevěděl, jak má s rudými mluvit, a zdvořile se usmíval. Kapitán MacCorn se naproti tomu choval nenuceně, hlasitě se smál, mával rukama, přehazoval jednu nohu vysoko přes druhou a opakoval: „Mám rád všechno ruské.“ (…)

MacCorn se optal Osipa, jak se v Moskvě oslavuje vítězství. Osip odpověděl, že oslavovat se bude asi zítra, až to v Berlíně všechno podepíší. MacCorn se smál: „V Americe už to slaví! My Američané máme vždy naspěch…“

Osip si vzpomněl na léto roku čtyřicátého druhého, na step, na Minajevovy sny. Tehdy naspěch neměli…

MacCorn vodkou celý zrudl; hulákal: „Angličané jsou hlemýždi, než se vyhrabou z té své ulity, člověk by stokrát usnul. Ale my neradi ztrácíme čas. Jsme mladý národ jako vy. Řekněte, pane majore, odkud máte tolik řádů? Jste jistě důstojník z povolání?“

„Ne, před válkou jsem byl plánovač.“

„Výborně! To je skvělé povolání. S takovým povoláním si v Americe můžete vydělat až dvacet tisíc dolarů, jste-li dost chytrý. Kolik dolarů asi vydělává průměrně takový plánovač v Rusku?“

„Opravdu nevím, jak bych vám odpověděl, nevím, jakou hodnotu má dolar, a také systém odměny je u nás jiný…“

„Nu, nic si z toho nedělejte, ještě z vás něco bude, budete mít také dolary. Jste přece obrovský stát. jako Amerika. Pomáhali jsme vám v době války, myslím, že vám budeme pomáhat i dál. Chceme, aby všude byl pořádek. Už toho máme dost – každých pětadvacet let jsme nuceni Evropu nejdřív osvobodit a potom ji krmit. Mám rád všechno ruské. Líbí se mi, jak jste bojovali. Líbí se mi, jak tančíte ve dřepu, viděl jsem to v jednom kabaretu. Také vodka se mi zamlouvá. Vím, že máte docela zvláštní režim. Američané by tak žít nemohli. Ale vcelku je to vaše věc… Vy máte například jen jednu politickou stranu, řekl bych, že je to dost chudé na tak velký stát. Dřepěli jsme v Anglii půl roku, mají tam tři strany: jedna je pokrokovější, druhá opatrnější, k čemu je ta třetí, to nevím, ale to je jejich věc. V Americe jsou dvě strany a obě jsou pokrokové – demokrati jsou pro republiku a republikáni pro demokracii. Řeknete, že se podobají jedna druhé, ale zato máme možnost volby. Někteří důstojníci se domnívají, že se s Rusy střetneme, protože Rusové jsou komunisté. Jsem rád, že jsem byl u vás, vrátím se a budu vyprávět, že ruští komunisté jsou docela jiní než ti američtí. Jste jistě také komunista? Tak vidíte… Ale jste major. Brzy budete zase plánovačem. To znamená, že jste právě takový člověk jako já. Ale v Americe jsou komunisté buď šílenci nebo lupiči. Vezměte si například mne, začínal jsem s deseti centy v kapse, ale teď mám slušnou továrnu na nepromokavé pláště. Vynalezl jsem směs, která nepropouští vodu, a přitom dovoluje kůži, aby volně dýchala. Ta myšlenka má cenu sto tisíc dolarů. Zaberou-li mi komunisté továrnu, bude to krádež, přišel jsem k ní poctivou prací…“ (…) „Můžete mi věřit: Jim MacCorn není diplomat, je přímý člověk. Říká-li, že má Rusy rád, má je rád doopravdy. Vcelku je mi jedno, že máte nějaký zvláštní režim. Pro mne nejste komunista, ale voják! Jste také jistě dobrý plánovač. To existuje i u nás v Americe, je to znamenité povolání. Cožpak se ptám zákazníka, jakého je smýšlení? Prodávám katolíkovi i komunistovi, prodávám dokonce i černochovi. Major je z Jihu, ti mají mnoho předsudků, my na Severu jsme v tomto směru mnohem velkorysejší. Ovšem nebudu se s černochem bratříčkovat, ale nesejde mi na tom, komu prodávám, bílému nebo černému. Bez výměny produkce není pokroku, a my jsme nejpokrokovější stát na světě. Někteří naši důstojníci říkají, že dáváte dolary americkým komunistům. Nevěřím tomu. Jste dobří obchodníci a jistě chcete dostat dolary. Pak je vám jedno, kdo vám ty dolary dá – demokrati nebo republikáni. Komunisté vám nemohou dát nic, poněvadž jsou to trhani. Chtěl bych se vás zeptat na jednu věc… Díval jsem se na mapu, vaše země je obrovská, dáme-li vám dolary vybudujete mnoho nových měst. Nechápu, pane majore, nač potřebujete cizí města…?“

„Jaká města? Nechápete, proč jsme dobyli Berlína…?“

„Ne, Berlín – to je skvělé, už jsem pil na Berlín, ale teď jste obsadili Rigu a Bělehrad bez našeho souhlasu…“

Osip by strašně rád vyhodil povídavého hosta, ale opanoval se: „Podle všeho nevíte, o čem mluvíte. Riga je sovětské město a Bělehrad je hlavní město Jugoslávie. Pomohli jsme je jen osvobodit…“

Tlumočník ztratil trpělivost. Řekl Osipovi: „Nevšímejte si kapitána, trochu přebral, kromě toho to není chytrý člověk, čte nějaké hloupé noviny a věří tomu, co je tam napsáno. Jak se říká, hlupáka napraví jen rakev.“

Osip byl unaven tím křikem, smíchem i nepřátelstvím, které se dalo vycítit, jak z povídání toho kecala kapitána, tak z napjatého majorova mlčení. Vrátili se k otázce repatriace. Major Smiddles řekl: „Máme mezi šoféry mnoho barevných. Doufám, že to vaše vojáky neurazí.“

„Proč by je to uráželo?“

„Naši vojáci nezůstanou ani za nic s barevnými… Těžko to pochopíte, ve vaší zemi žijí lidé jedné rasy.“

„V naší zemi žijí lidé různých ras, ale máte pravdu – těžko to pochopíme.“

Rusův tón se zdál majoru Smiddlesovi urážlivý. Všichni vědí, že u Rusů není svoboda. Byl jsem zdvořilý, neřekl jsem mu, co si myslím o jeho zemi. Jen jsem se opatrně zmínil, že Američané mají svůj vlastní názor na polskou otázku… Pročpak ten rudoch nechce pochopit, že se Američané vydávají v nebezpečí, když nezamezí styky s barevnými? Major Smiddles proto řekl: „Máte dceru, pane majore?“

„Měl jsem…“ /Zabili ji i s jeho matkou v Babím jaru./

Smiddles si povzdychl, chtěje tím vyjádřit soustrast, ale opakoval přece otázku, jaké musil v Evropě často používat: „Kdybyste ji dosud měl, pane majore, souhlasil byste s tím, aby si vzala člověka nižší rasy?“

„Pane majore, mou dceru zabili lidé, kteří smýšleli jako vy…“

Z doslovu Bouře: „Bouře“ je veliký román satirický, román-pamflet, jehož mistrem je Erenburg v celé své tvorbě a jejž dovedl k vrcholu ve svém posledním díle „Devátá vlna“. S jakou ironií, sžíravým sarkasmem a bičující satirickou silou dovede Erenburg žalovat umírající svět včerejška, aby jej obnažil až na kost, ukázal celou jeho ubohost a podlost, nevyhnutelnost jeho smrti, protože k životu v něm již není nic, jenom k živoření. /Jo, jo, to netušil, že se k tomu zase přes všechny ty oběti lidé vrátí…/

„Bouře“ je dílem pravdivého, bojového humanismu. Dílem, které ukazuje, že lidské štěstí je jedině výsledkem boje, boje, který není možný bez obětí, ale v němž stojí za to padnout, že štěstí nelze získat náhodou nebo zadarmo, ale že je třeba obětí nejlepších, aby mohly šťastně žít milióny. „Dostal jsem velmi mnoho dopisů od čtenářů“ – vypráví Ilja Erenburg. „Byli dotčeni tím, že Sergej, hrdina „Bouře“, umírá. Autoři mnohem raději popisují štěstí než neštěstí. Občas závidím Dickensovi. V jeho románech se lidé trápí, muž se rozchází se ženou, ženich s nevěstou, děti s rodiči. Ale na konci vyprávění se všichni nutně sejdou, sedí kolem kulatého stolu pod útulnou lampou a radují se, vzpomínajíce na utrpení, která mají za sebou. Představuji si Dickensovu procházku po dokončení Copperfielda nebo Twista; vedle něho jdou šťastní lidé a štěstí hrdinů hřeje i autora. – Vraťme se k Sergejevovu osudu. Po vítězství bylo u nás velmi málo kulatých stolů, u nichž by nezůstalo nějaké prázdné místo; víme, čím jsme zaplatili za spásu světa od fašistického barbarství, a hroby hrdinů nesrážejí naše sebevědomí, ale posilují je. – Zamysleme se nad šťastnými závěry Dickensových románů. V okamžiku, kdy se jeho hrdinové radují kolem kulatého stolu, je v sousedním domě týráno dítě, ve vězení pro dlužníky pláče uražený, dívky jsou stále ponižovány. Milióny lidských osudů zůstávají stejné a štěstí Dickensových hrdinů je jen náhodnou výhrou v hazardní hře. Takové byla (a já dodávám stále je) filosofie doby a společnosti, které zrodily Dickense.

„Bouře“ byla napsána v době velikých otřesů a bezpříkladných bitev. Závěrem této knihy je vítězství, to jest štěstí lidu. Ale toto štěstí je spojeno s osobní tragédií mnoha lidí, kteří ve válce ztratili své blízké. Lidé, kteří hledí na prázdné místo u kulatého stolu, vědí, že jejich neštěstí je obětí přinesenou proto, aby milióny lidí měly šťastnější osud. To je základní rozdíl mezi „nešťastným“ koncem Bouře a „šťastnými“ konci Dickensových románů.

A ještě jeden úryveček z Bouře, kde mluví francouzský profesor, který přežil koncentrák a baví se s jedním Němcem, který byl komunistou.

Říkal si: Ovšem, je jich málo, ale jeden takový stojí za tisíce těch, kteří klidně házejí lístek do urny a pak se jdou naobědvat. V komunistech je vnitřní síla, ani se nemusíš ptát, je-li komunista, či ne; je to hned vidět: dobře se drží, pomáhají druhům, nezoufají si. Tak se asi chovali první křesťané, když ještě nemuseli jen dávat na svíčičky, ale museli jít do arény, kde byli tygři… Rusové ukázali světu, co dokáže člověk, jenž je přesvědčen o tom, že má pravdu…“

Jsou to poučné knihy. Vždy je dobré si přečíst soudobou literaturu, protože v té se nejlépe odráží realita. Spisovatelé musí více méně popisovat to, co lidé okolo sebe v dané době viděli. A zasadit si ten děj do konceptuálního rámce už není potom tak těžké…

Já bych jen dodala, že s vědomím toho, co přišlo potom, se to čte o to tíživěji. Jak snadné je zahodit to, zač tolik lidí umíralo. Museli lidem pomalu kapat do srdce jed, aby je přesvědčili, že tu pravdu nemají a nakonec se jim to povedlo. Já jen doufám, že to jejich vítězství bylo pouze dočasné, jed se ze srdce vyplaví a pravda zase zvítězí. To je ale třeba o ní začít mluvit, poukazovat na ni a bojovat za ni.

6 komentářů

  1. Mnozí polistopadoví exulanti jsou při návštěvě své domoviny téměř k nerozeznání od toho kapitána MacCorna. Opustíš-li mně, nezahynu. Opustíš-li mne-zahyneš . V hmotném dostatku a duševní bídě.

    1. Já zahynu xkrát a má vlast bude stále žít, ale jednoho dne shoří celá zeměkoule a kam se pak já chudák vydám, bez měďáku v kapse:)

  2. Děkuji za text, je někde prosím možnost tyto knihy stáhnout jako ebooky?

    1. Ne. Jedině koupit v antikvariátu (i přes internet) nebo je možnost číst rusky.

  3. „Máme mezi šoféry mnoho barevných. Doufám, že to vaše vojáky neurazí.“

    „Proč by je to uráželo?“

    „Naši vojáci nezůstanou ani za nic s barevnými… Těžko to pochopíte, ve vaší zemi žijí lidé jedné rasy.“

    „V naší zemi žijí lidé různých ras, ale máte pravdu – těžko to pochopíme.“

    Krasa

  4. Harmonizující tóny Pravdy. I přes tvrdá slova, i přes “fikci” knihy. Poděkování autorovi i Ireně za úchvatný, s lidstvím dokonale rezonující výběr textu i doslov. Stačí pár takových vět, aby člověk “přepnul” z pozice (latentního) “přijímače kapek jedu do srdce” – úkroku bokem – zpět na správnou cestu.

Comments are closed.