Chtěla bych při příležitosti svátku 1. května uvést tři úryvky, které vypovídají o tom, jak marný byl boj pracujících za lepší život, než je v něm podpořili bolševici, kteří jim v tom šli příkladem a donutili i nepřímo zlepšit životní podmínky lidí i v ostatních státech, západní Evropu a USA nevyjímaje! To je to, co by si lidé měli v první řadě uvědomit, až jim zase slina přinese na jazyk slovo bolševik v podobě nadávky. Bylo by dobré se konečně zamyslit, kdo a jak vás donutil jako nadávku používat označení lidí, kteří obětovali své životy i zdraví pro lepší život nás všech! O záchraně od fašismu ani nemluvě. A také nad tím, jak na tento jejich přínos navázat a nenechat se připravit o všechno to, co pro nás tak těžce vybojovali!
Úryvek první: To díky Chicagu slavíme První máj:
Pro ty, kteří zapomněli, nebo nevěděli, kde se vzaly oslavy Prvního máje. Podle informací z Wikipedie: «Prvního května roku 1886 chicagští dělníci zorganizovali masovou stávku s požadavkem na osmihodinový pracovní den. Pracovní podmínky byly tehdy velmi těžké: nízká mzda, pracovní doba 12 – 15 hodin, využívání dětské práce, absence sociálních záruk. Stávky se účastnilo 350 tisíc amerických dělníků, například v New Yorku jich stávkovalo 10 000 a v Detroitu 11 000. Střediskem odporu se stalo Chicago, ve kterém se stávky účastnilo okolo 40 000 dělníků.
Po této prvomájové stávce bylo na jednom ze závodů v Chicagu propuštěno půl druhého tisíce dělníků. Naštvaní dělníci vyhlásili ještě jednu stávku. Za dva dny do závodu přijeli stávkokazi, kteří byli uvítáni mítinkem u vstupní brány. Policie ho však za použití zbraní rozehnala. Čtyři lidi přitom zabila a desítky zranila.»
4. května protesty pokračovaly. V průběhu mítinku neznámý provokatér nechal vybuchnout bombu. Potom následovala střelba, po které byli mrtví i zranění v davu i mezi policisty, kteří byli zasaženi „střelbou do vlastních“ od svých kolegů. Poté bylo označeno 8 viníků, ze kterých 4 byli oběšeni. V roce 1993 jich bylo všech osm uznáno za oběti policejní provokace. Šéf policie, který vydal rozkaz zahájit palbu, byl později odsouzen za korupci. Policejní provokatér, který hodil bombu, nebyl nikdy odhalen.
A to se stalo šest let poté, kdy Úřad pracovní statistiky informoval Kongres USA o tom, že lidé musí umírat, aby průmysl mohl vzkvétat. Za celých těch šest let vládnoucí američtí „liberasti“ neudělali nic pro to, aby dělníkům zajistili ekonomická a politická práva, aby jim život ulehčili.
Úryvek druhý: O právech a svobodě jedince se v jednom z poskytnutých rozhovorů J. V. Stalin vyjádřil následovně:
«Je mi zatěžko představit si, jakou asi může mít „osobní svobodu“ nezaměstnaný, který chodí hladový a nenachází využití pro svou práci. Skutečná svoboda panuje pouze tam, kde je zlikvidováno vykořisťování, kde jedni lidé neutiskují jiné, kde není nezaměstnanost a chudoba, kde se člověk netřese strachy, zda zítra nepřijde o práci, bydlení a jídlo. Pouze v takové společnosti je možná skutečná a ne papírová individuální i jakákoliv jiná svoboda.» (z besedy se zástupcem novinářského sdružení Royem Howardem z 1. března 1936).
Úryvek třetí: Navíc se v západní koncepci občanské společnosti ukrývá i pokrytecká složka. V naší internetové době nejdostupnější encyklopedie Wikipedie ve svém článku „Občanská společnost“ jako její první příznak uvádí «přítomnost svobodných vlastníků výrobních prostředků ve společnosti…»
A potom k tomuto příznaku doplňuje i další:
«…rozvinutá demokracie; právní ochrana občanů; vysoká úroveň občanské kultury a vzdělanosti obyvatelstva; nejlepší zajištění lidských práv a svobod; samořízení; konkurence struktur a různých skupin lidí, ze kterých se společnost skládá; svobodně se formující veřejná mínění a pluralismus názorů; silná sociální politika státu; vícesektorová ekonomika; početná střední třída.»
Ve skutečnosti je ten první nazvaný příznak – přítomnost vlastníků výrobních prostředků „nezávislých“ na státě – tím jediným příznakem „občanské společnosti“ západního typu.
Právě v tomto smyslu je myšlena ta svoboda vlastníků výrobních prostředků na základě principu nedotknutelnosti soukromého vlastnictví jinak než na základě zákona nebo za náhradu bez nezákonné svévole ze strany státu vůči vlastníkovi a objektům jeho vlastnictví.
Všechno to ostatní se stalo realitou nebo kultovní iluzí (konkrétně vysoká vzdělanostní úroveň; lidská práva a svobody jsou těmi kultovními iluzemi) a bylo zahrnuto mezi atributy „občanské společnosti“ až ve 20. století, a to z větší části až v jeho druhé polovině. A nestalo se tomu tak z dobré vůle společenství „svobodných vlastníků výrobních prostředků“, ale v důsledku hrůzy, kterou vyvolala u té předvídavější části z nich Velká říjnová socialistická revoluce a její důsledky, včetně rozhodujícího vojensko-silového vkladu SSSR do rozdrcení „Evropské unie číslo jedna“ v čele s Třetí říší.
Předtím tato koncepce „občanské společnosti“ existovala již přinejmenším po dobu dvou staletí, ale reálně se vztahovala pouze na buržoazní oligarchii a v menší míře na střední buržoazii podle kapitalizace jejího podnikání.
Zbytek obyvatelstva, včetně drobné buržoazie, reálně byl a stále je jen jedním z mnoha „ekonomických zdrojů“, na který se normy oligarchické etiky nevztahovaly, nevztahují a vztahovat nebudou. Přičemž procedury formální demokracie jsou určeny k tomu, aby zajišťovaly, a také zajišťují, legitimitu státní moci loutek-figurek buržoazní oligarchie a propaganda založená na principu „rovnosti všech před zákonem“ a ty údajně „rovné příležitosti“ kultivovaly a kultivují ve společnosti „ekonomických zdrojů“ iluzi, že každý je schopen stát se úspěšným politikem nebo oligarchou, pokud začne podnikat a bude usilovně pracovat.
Tak například v USA «v roce 1880 průměrné životní náklady činily 720 USD ročně a roční průměrná mzda dělníků v průmyslu činila okolo 300 USD. Přičemž průměrný pracovní den byl dlouhý 11-12 hodin a nezřídka i 15. Každé šesté dítě pracovalo v průmyslu a dostávalo oproti dospělému poloviční plat za stejnou práci. Něco jako bezpečnost práce nikdo neznal. Všechny tyto údaje jsou převzaty ze souhrnných údajů Úřadu pracovní statistiky, které byly předloženy Kongresu USA. Na konci této zprávy je závěrem uvedeno: „Lidé musí umírat, aby průmysl mohl vzkvétat.“»
A se zaváděním větší humánnosti do ekonomické činnosti, s rozvojem všeobecného vzdělávání, rozšířením politických práv a určité části ekonomických práv de iure (de facto to zajištěno není, neboť vzdělávací systém není nastaven tak, aby si lidé osvojili znalosti a návyky umožňující jim stát se konceptuálně mocnými) na celou společnost se na Západě začalo až když velká deprese v roce 1929 a v následujících letech postavila buržoazní oligarchii před volbu: „Buď reformy zaměřené na vyšší humánnost vzájemných ekonomických vztahů a všeobecný kulturní rozvoj širokých mas obyvatelstva, nebo marxistická revoluce typu revoluce v Rusku se všemi jejími následky pro buržoazní oligarchii».
Proto také reformy F. D. Roosevelta a svými cíli analogické reformy v ostatních státech vyvolaly odpor výslovně oligarchie (určité její části) a lidí aspirujících začlenit se do jejích řad, tedy odpor reálné „občanské společnosti“ skládající se z ničemů. A v Německu tento odpor „občanské společnosti“ přivedl k moci nacisty za podpory jejich režimu především buržoazní oligarchií (jak německé, tak i té zahraniční – USA a Velké Británie) i jejími šéfy, kteří investovali do zformování Třetí říše a její agrese proti SSSR kolosální částky.
Podstata západní buržoazně-liberální koncepce občanské společnosti se od roku 1880, kdy podle přiznání Kongresu USA dělníci umírali, aby průmysl mohl vzkvétat, nezměnila až do dnešních dnů. Změnily se pouze organizační formy, ve kterých vzrostly náklady buržoazní oligarchie a jejích šéfů na vydržování a reprodukci té části obyvatelstva, která má objektivní status „ekonomického zdroje“, přestože relativní náklady se snížily díky růstu produktivity světové ekonomiky a přerozdělování souhrnného produktu ve prospěch takzvaných „vyspělých států“.
Zdroj: http://leva-net.webnode.cz/products/zaklady-sociologie-6/
Má zkušenost s prací, jak manuální, tak i duševní je, že pokud si sám něco ručně nějaký čas neošahám a neztotožním se s tím procesem, materií a …, tak prostě nikdy mě žádný nápad, jak to celé zefektivnit a zkusit to dělat jinak, po novu, byť opět za cenu obtíží růstu a řešení dalších vývojových problémů s tím souvisejících, ale nakonec vedoucí k nějakému posunu a i mému zrání … … … prostě bez toho jsem se nikdy dále nijak neposunul a nerozvinul.
Proto je mě líto těch nešťastníků, kteří sice umí něco naťukat do kalkulačky, ale již neví co tam dávají, co jim to vyplivlo a hlavně zda je to správně a vůbec reálné. Prostě jim schází nadhled lidského ducha a sami se již stali pouhou součástkou, doplňkem k mnohem důležitější krabičce – televiznímu ovladači. Jsou již jen nosiči mobilů …
a sami si již nejsou schopni ani namazat chleba.
Na starý kolena se ze mě stal bolševik, asi proto, že trockistů je jak kobylek.:)
Je-li řeč o práci, dovolím si drobně podotknout:
Bohužel, vždy je třeba brát také v úvahu, jako doplněk k jiným úvahám, že pracování, i to tvořivé a všestranně užitečné, ba i obecně prospěšné, je zhusta, dnes a denně znehodnoceno tím, že velmi často plody a výsledky, mnohdy nevratně, přijdou vniveč.
Vniveč přijdou tehdy, kdy z výsledků se těší entita, která nemá s vykonanou prací zhola nic společného, ba naopak, podkopává to hlavní. Pocit spokojenosti toho, kdo práci, dobrou a poctivou práci odvádí.
Je to proto, že tato společnost je založena na lichvě.
Lichva je nehezké slovo, proto je nahrazena jinými termíny, které v lidech neevokují zas až takový hnus a odpor. Sídlí v krásných budovách, tváří se jako anděl. Lépe se lidem pak snad s touto neradostnou lichvářskou skutečností žije.
Nicméně, dokud bude existovat ďábelský řetězec, na jehož počátku je, zjednodušeně řečeno, lichvář a na konci exekutor, bude jakákoliv forma tvůrčí činnosti, práce, zas a znova znehodnocována.
Zkus upřesnit, s čím nesouhlasíš. Z napsaného totiž pro mne vyplývá, že jakoukoliv lidskou činnost považuješ za práci. Proto jsem odlišil velkým písmenem to, co je skutečnou PRACÍ od toho, co za práci transhumanizovaná společnost hodlá považovat a už dnes považuje a deklaruje. Možná jsem měl zřetelně odlišit tyto dva obsahy téhož slova. Tedy tak dodatečně činím.
Stejně tak bychom mohli vést debatu o VZDĚLÁNÍ apod.
Marxizmus čistě formalisticky deklaroval Práci ve dvou podobách – abstraktní a konkrétní. Velmi zjednodušeně – konkrétní práce je ta, z níž má nejen vykonávající, ale i společnost, v níž práci koná – užitek. Ostatní práce se tak tváří, ale je to jen fyzikální vzorec A=F x s a její výsledek může společnost dokonce ničit.
O tom mluvíš?
Nejde jen o užitek. I repetitivní manuální práce může být pro společnost užitečná. Přesto by bylo hloupostí nesnažit se ji nahradit prací stroje. Skutečně lidskou prací je vždy práce tvůrčí. O tom, že musí být prací přinášející užitek a rozvoj společnosti, nikoliv prací pro práci nebo dokonce prací způsobující degradaci, samozřejmě není nutné se nějak zvlášť rozepisovat.
Tohleto je dost obtížné téma. Zrovna jsem sázel ručně kolem metráku brambor v sobotu. A jakoby náhodou sázeli „jezeďáci“ asi 1000-krát větší lán za mým pozemkem. Špičkové stroje, zvládli to tři traktoristi s těma monstrama. Proč ne, ve velkým se to jinak dělat nedá, ale dokud si človek nezadře na své záhumence, tak má pocit, ze Lidl je jeho lednička a když jde v půl jedenácté v neděli dělat oběd, tak skočí do ledničky/špajzu jménem LIDL/billa/albert atd. Nenaučí se uchovávat potraviny, nezíská to rozlišeni. Jenom tvůrčí práce je taky nanic, přece manuální práce (dotek ruky s materiálem a koordinace) stimuluje mozek. Viděl někdy někdo 90-letou babičku, co plete ponožky, aby měla alzheimera? Já teda ne. Všeho se ma brát s mírou, manuální práce je vhodný doplněk k tvůrčí práci. Jde o rovnováhu a ne umělé teze a teorie.
Myslím si něco velmi podobného. Jen malý doplněk k tomu „alzheimrovi“: Mám takovou hypotézu, že neustále se rozšiřující pandemie té choroby není ničím jiným, než neustále se rozšiřující pandemií psychiky typu „biorobot“. Tam, myslím, myšlení probíhá přes komunikační (nervové) kanály, které jsou podobné stromu – tedy v kořenech (příslušná, hierarchizovaná autorita) vznikne podnět, dále je jednotným (a bohužel jediným) kanálem (kmenem stromu) informace v automatickém režimu předána k použití k jednotlivým, třeba i mnohovariantním periferiím (koruně stromu).
Naproti tomu myšlení (nervový systém) jiných typů psychiky je tvořen jako síť – hledání možných cest.
Postupem času dochází k degradaci nervových spojení. Obrovský rozdíl je ale v destrukčním potenciálu takové degradace. Zatímco u „sítě“ takové narušení je bezvýznamné (zprvu nepostřehnutelné, později, při vícero narušeních vedoucí jen k určitému zpomalení, prodloužení cesty informace), pak u biorobotickou psychikou vytvořené „stromové“ struktury nervových spojení při narušení „kmene“ dochází k úplnému přerušení komunikace – systém (mozek) nemá k dispozici náhradní cesty – k tomu byl přece celoživotní „výchovou“ veden.
Neříkám, že je nutné odstranit všechnu manuální práci. Naprosto souhlasím s tím, že se přiměřené množství manuální práce člověka šlechtí. Jen jde o tu míru a také o druh té na manuální práce.
Zrovna sázení metráku brambor už pro mě osobně tu míru lehce překračuje, i když záleží na tom, jakou mechanizaci jste při tom použil. Já za dvě odpoledne se svým synem letos bez mechanizace připravil a zasázel záhon brambor cca 5×10 m a stačilo mi to. Rozhodně bych se nerad dožil doby, kdy bych si musel bez větší mechanizace vypěstovat převážnou část obživy na celý rok. Takový návrat do 30. let minulého století bych si opravdu nepřál.a
Ten metrak brambor jsem asi precenil, bylo to 70 kg ale i tak jsem toho mel dost. Ja se samozrejme taky nechci vratit do roku 1920-30. Myslel jsem to uplne jednoduse a to tak, ze teprve, kdyz se clovek nadre, tak si uvedomi prinos stroju a tu drinu predchozich generaci, aby neumreli hlady. A hlavne jsem chtel rict, ze si zacne tech potravin jinak vazit, a ze tady nejsme od toho, abysme se udreli ale ani abychom se zivotem projedli. To ale vetsina vi, takze nic noveho.
@ZIIM Jen pro upřesnění. Ślo o marxistický výklad charakteru práce, rozhodně ne o můj názor. Ten můj je velmi blízký Tvému.
V polovině 19.století o transhumanizmu nic nevěděli , to se ještě rozbíjely mašiny jako „třídní nepřátelé“ pracujícího člověka.
Posthumánní společnost se vyznačuje glorifikací náhrady lidské práce prací robotů. Trend je pomalý, ale zřejmý. PRÁCE člověka má být něčím nedůstojným, opovržlivým. Je to součást systematické degradace dalších, dějinami prověřených hodnot, zaručujících vývoj lidské společnosti.
PRÁCE, RODINA, SPOLUŽITÍ, MRAVNOST atd.
Reálný humanizmus je nahrazován humanizmem 2.0.
Jak z toho ven? Každý sám si PRÁCI musí vracet na to místo, kam vždy patřila. Byl, je a bude to vždy ten nejspolehlivější anti-degenerativní lék pro každého v každém věku.
Ještě bych k Boletově radě dodal: Každý, kdo nechce mít vymytou hlavu a nechce, aby za něj přemýšlela „aplikace“, ať se vzdělává v „zakázaném vzdělání“. Zakázané vzdělání nabízí schopnost srovnávat a porozumět. Kdo nemá zájem pochopit proč lidé v socialismu uvažovali jinak, na jakých znalostech byly postaveny jejich životy, proč se nebáli o svou budoucnost a měli radost ze života, ten už hlavu vymytou má. A vymytá hlava má budoucnost bez radosti ze života.
Naprostý nesouhlas, naopak jde o vymýcení odcizené repetitivní práce za peníze a její nahrazení činností tvořivou, člověka naplnující a společnost obohacující. V současnosti je ve většině případů práce činností se záporným přínosem, jak pro člověka, tak pro společnost.
Přesně tak. Probuďme se, vnímejem se a společně tvořme pro celou společnost, protože tím tvoříme i pro sebe. Robotárny přenechme robotům, jsou levnější a přesnější pro rutinní činnosti. Kdo je líný přemýšlet, může se mezi roboty zařadit, ale stane se tak jedním z nich. Člověk s lidskou psychikou používá rozum a cit ve prospěch společnosti a tím i ve svůj prospěch. Člověk s kritickým, systémovým a tvůrčím myšlením jistě pochopí DVTŘ a cíle řízení podle KSB. Tím se zrodí kádry k převzetí odpovědnosti za vývoj naší země. Podzimní Gesary musíme využít.
Dobré, je skutečně až frustrující, jak prakticky dobrovolně si necháváme jako celek – dav – ořezávat svoje práva, tak těžce vybojovaná za velikou cenu.
Sám jsem to osobně prožil po „listopadu“, kdy jsem chtěl pouze – bez ideologie – aby si lidi hlídali právě tohle. Řeči (či spíše občas řev) jako – to se nemůže stát, to je v zákoníku atd. byly těmi velice mírnými.
Ani se pak nedivím části mládeže, která hledá NĚCO jiného, protože mládí tuhle nespravedlnost cítí podvědomě samo, bohužel v drtivé většině hledá to něco tam, kde to není. Ona má jednu velkou nevýhodu, není tu nic reálného v oblasti nabídky nějakého přístupu k politice a pokud je, tak se to potlačuje všemi způsoby a k nim se to včas nedostane.
Navíc je dnes ta nevýhoda, že vzdor všem politickým proklamacím se ocitáme v podivuhodné situaci: elity všech – např. – zemí EU se dokonale spojují a shodují bez ohledu na hranice členských států, ale zbytek obyvatel je držen co nejvíce rozděleně především podle hranic jednotlivých států. Co největší rozčleňování společnosti uvnitř jednotlivých států je samozřejmé. Jim ty dnešní „elektronické hračky“ pomáhají, ale nám ne.
Ostatně je správné připomínat, že právě ruská revoluce nakonec dala světu mnohem lepší pracovní podmínky. A donutila k tomu i české politiky po roce 1918. Ale dnes se „ta druhá strana“ cítí opět na koni a snaží se jak může nejen ta práva nakonec zcela odebrat, ale i přidat k nim „přívažky“ díky dnešnímu stavu techniky.
Ne že bych byl sadista či pesimista, ale docela rád bych viděl „náš“ svět v případě jejich vítězství tak za sto let. Jen bych asi musel chodit všude pěšky.
Ke slovu bolševik. Ano, já také poznávám lidi i podle tohoto slova. Nakolik on chápe, co to vše znamená. A dá se tak velice snadno odhadnout jejich politická orientace.
Možná pro zasmání. Já když se chci s někým již rozloučit, když mne někdo „otravuje“ svými politickými myšlenkami, či názory, nekorektně vyzvídá, aby se pak někde stranou zase ještě jednou zasmál nade mnou (mé názory zná i vedení podniku) nebo se prostě chová jako „skoro k-ůl“, pak používám jednoduchou metodu na kterou jsem přišel náhodou. Zeptám se na jeho auto, jestli ho má, a skoro vždy má. Pak mu předestřu všechny ty strašidelné ekologické i energetické katastrofické vize a varianty a zeptám se, jestli by nebyl ochoten jezdit na koni do práce, pokud na něj bude mít, z toho důvodu – a to je důležité – aby pomohl zachránit svět pro své děti. Sice si zaklepe, slušnější nenápadně, na čelo, ale já mám pokoj. Nebudete možná tomu snad ani věřit, ale ti kdo to neznají (tedy moje názory jak jsem naznačil výše), VŽDY reagují odmítavě!! Bez výjimky.
Lze se pak divit, že tak málo lidí si vůbec připomíná První máj?
K tématu práce a bolševici připomenu těm, kteří se nepohybují pouze na povrchu informací knihu :
„FORD a STALIN: O tom, jak lidsky žít.“
Je možno ji objednat na stránkách zakázaného vzdělání, nebo ji stáhnout, ale už jsem zapomněl, kde.
(421 stran, 1,78 MB, v Petrohradu r. 2002).
V našich podmínkách je bolševik v tom negativním slova smyslu spojován s komunisty současnými i těmi minulými, resp. vývojem po r. 48, znárodňováním.
V realitě jsou to přezrálé plody polistopadového školství, framing politbyra ČT a spřátelených médií.
V srpnu r.1968 mě můj tehdy nejlepší přítel nazval bolševikem. Do jeho úmrtí v minulém roce jsem dodržel jedno : Už jsem s ním nikdy nepromluvil.
Stručně řečeno, kdo používá slovo bolševik jako nadávku, je jen b l b ý.
O polistopadovém školství si nedělám žádné iluze, ale to nevysvětluje to úporné lpění těch starších a starých na zavedených termínech – komunista a bolševik jedno jest a bolševik je ta nejhorší „sorta“ komunistů.
A vysvětlit si nic nenechají, natož aby – když něvěří – sami hledali pro ověření nebo vyvrácení řečeného.
A dokonce, když se jim bortí ten vysněný „západní způsob života“, připisují to komunistům.
Ne, že se ten systém vyčerpal, ale to komunisti a hlavně „bolčevici“ jsou na vině. :-(((
A vysvětlovat něco je marné! Starého psa novým kouskům nenaučíš a zvyk je železná košile.