Slovníček základních pojmů.

Pamatuji dobu, měl jsem vůči ní vážné výhrady a byl jsem nadšen, když skončila. Tehdejší systém potřeboval lidi. Aby se mu nerozutíkali, nepouštěl je na západ, ale jinak se o ně celkem slušně staral. Vzdělání bylo zdarma, zdravotnictví také. Všichni měli práci a kdo ne, ten měl důchod. Nikdo neměl dluhy, ani stát, ani občané. Náklady na bydlení vč. energií byly natolik nízké, že prakticky všichni měli domácnosti dvě, měli své chaty a chalupy. Systém o lidi projevoval zájem, pečoval o ně (po svém, … jistě). Stát deklaroval svůj zájem na společenství vzájemně spolupracujících občanů. No a tento systém, když řekl: „Máme vakcínu proti tuberkulóze nebo obrně,“ tedy proti nemocem, se kterými měli všichni nějakou zkušenost, tak bylo zřejmé, že byla splněna nějaká národní, společenská objednávka. Objednávka systému, kterému jde o lidi. A já znovu opakuji: Ať už si o tom sytému myslíme, co chceme! 

Dnes tu máme systém, za kterého se báječně cestuje, resp. donedávna cestovalo. Školství je bezplatné jen z části, zdravotnictví také. Společenství se rozpadá na hojnost náboženských, politických a genderových směrů. Pěstujeme individualismus, chápej – vyděláváme jeden na druhém, tím úspěšněji, čím víc se dělíme se zahraničním zaměstnavatelem. Předluženému státu, jehož aktiva se scvrkla na minimum, zůstal (na krku) jeho poslední hlavní zdroj – human resources, tedy jeho občané. Aby stát své lidi zabavil a vytěžil, poskytuje je v jejich pracovní době zahraničním investorům, po jejím uplynutí zahraničním bankám, domácím lichvářům a protože své občany nebrání, tak také exekutorům a podobné chásce. Počet exekucí se přiblížil miliónu, ale státu to nevadí (chtělo by se věřit, že vadí, jenže nic proti tomu nedělá, takže reálně nevadí). A to všechno se děje jen proto, že občané, živí lidé, se proměnili ve zdroj. V lidské zdroje. Vítejte v kapitalismu… nebo v demokracii, jak kdo chce.

A do popsaného stavu věcí přichází celosvětová epidemie (o které si každý myslí své). Naše vláda nás zaplavuje zmatečnými a protichůdnými nařízeními, jejichž předvídatelným důsledkem může být jen hospodářský kolaps ekonomiky, ale i nás, občanů. V rámci svých státnických rozhodnutí moc přichází s očkováním a odvolává se na úspěšnost někdejšího očkování proti tubeře a obrně. A to je přesně ten okamžik, kdy je zapotřebí zastříhat ušima, protože to není stejné. Rozdíly jsou zásadní! Tehdejší systém měl program, který sledoval. Dnes nikdo netuší, o co tu jde! 
– Tehdy, komu byla diagnostikována tuberkulóza nebo obrna, tu nemoc skutečně měl a pokud ji přežil, potom s vážnými, trvalými následky. Naopak, diagnostikovaný covid se u absolutní většiny vůbec neprojeví a stejně absolutní většina těch, kteří touto variantou chřipky onemocní, se zase uzdraví. Vnímáte ten rozdíl?
– Očkovací látky dříve, byly domácí, národní výroby. Na tu jsme dnes rezignovali a očkovací látku nejrůznějších typů pořizujeme po celém světě, bůh ví od koho, bůh ví proč. Také velký rozdíl.
– Očkovací látky nejsou vyzkoušené a každý dobrovolník při jejich otestování na svém zdraví podepisuje souhlas jako revers. Není jasné, kdo za případné komplikace ponese zodpovědnost a jak bude prokazována souvislost komplikací s očkováním.
– A konečně, očkování není svobodné. Do očkování jsme manipulováni falešnými argumenty a příslibem navrácení občanských svobod donedávna nedotknutelných.

Nejde tedy ani trochu o to, který model vakcíny se jeví atraktivnější svým názvem nebo zemí původu. Je lhostejné, zda se nás příbalový leták snaží ohromit prohnaností své spolupráce s naší DNA nebo nějakými vektory. Stejně nikdy nebudu sto posoudit věrohodnost textů propagujících tu kterou látku. Naopak jediné, co posoudit dokážu, je věrohodnost, motivace dodavatele. To podstatné pro mne je, z jakých rukou mám případné očkování přijmout. Zda od státu, který má svůj program, v němž má každý občan své nezpochybnitelné místo a uplatnění anebo naopak od systému, pro který jsme jen lidským zdrojem, přičemž mnozí z nás nadbytečným nebo dokonce už reálně vyčerpaným.

Každý člověk se rád zařadí do nějaké skupiny, s níž může sdílet své názory a ověřovat si jejich správnost. A v případě absence vlastních názorů přejímá ty skupinové za své. To je asi normální, pochopitelné a pohodlné v disciplínách, kde si vlastní názor tvoříme obtížně a jeho aplikací se žádným bezprostředním rizikům nevystavujeme. Je ovšem na zvážení každého, zda je pro nás přijetí názoru populárního herce, lékařské kapacity nebo ministra zdravotnictví pro toto čtvrtletí výhodnější, než vlastní širší pohled a racionální zamyšlení se nad problémem.