Pamatuji dobu, měl jsem vůči ní vážné výhrady a byl jsem nadšen, když skončila. Tehdejší systém potřeboval lidi. Aby se mu nerozutíkali, nepouštěl je na západ, ale jinak se o ně celkem slušně staral. Vzdělání bylo zdarma, zdravotnictví také. Všichni měli práci a kdo ne, ten měl důchod. Nikdo neměl dluhy, ani stát, ani občané. Náklady na bydlení vč. energií byly natolik nízké, že prakticky všichni měli domácnosti dvě, měli své chaty a chalupy. Systém o lidi projevoval zájem, pečoval o ně (po svém, … jistě). Stát deklaroval svůj zájem na společenství vzájemně spolupracujících občanů. No a tento systém, když řekl: „Máme vakcínu proti tuberkulóze nebo obrně,“ tedy proti nemocem, se kterými měli všichni nějakou zkušenost, tak bylo zřejmé, že byla splněna nějaká národní, společenská objednávka. Objednávka systému, kterému jde o lidi. A já znovu opakuji: Ať už si o tom sytému myslíme, co chceme! 

Dnes tu máme systém, za kterého se báječně cestuje, resp. donedávna cestovalo. Školství je bezplatné jen z části, zdravotnictví také. Společenství se rozpadá na hojnost náboženských, politických a genderových směrů. Pěstujeme individualismus, chápej – vyděláváme jeden na druhém, tím úspěšněji, čím víc se dělíme se zahraničním zaměstnavatelem. Předluženému státu, jehož aktiva se scvrkla na minimum, zůstal (na krku) jeho poslední hlavní zdroj – human resources, tedy jeho občané. Aby stát své lidi zabavil a vytěžil, poskytuje je v jejich pracovní době zahraničním investorům, po jejím uplynutí zahraničním bankám, domácím lichvářům a protože své občany nebrání, tak také exekutorům a podobné chásce. Počet exekucí se přiblížil miliónu, ale státu to nevadí (chtělo by se věřit, že vadí, jenže nic proti tomu nedělá, takže reálně nevadí). A to všechno se děje jen proto, že občané, živí lidé, se proměnili ve zdroj. V lidské zdroje. Vítejte v kapitalismu… nebo v demokracii, jak kdo chce.

A do popsaného stavu věcí přichází celosvětová epidemie (o které si každý myslí své). Naše vláda nás zaplavuje zmatečnými a protichůdnými nařízeními, jejichž předvídatelným důsledkem může být jen hospodářský kolaps ekonomiky, ale i nás, občanů. V rámci svých státnických rozhodnutí moc přichází s očkováním a odvolává se na úspěšnost někdejšího očkování proti tubeře a obrně. A to je přesně ten okamžik, kdy je zapotřebí zastříhat ušima, protože to není stejné. Rozdíly jsou zásadní! Tehdejší systém měl program, který sledoval. Dnes nikdo netuší, o co tu jde! 
– Tehdy, komu byla diagnostikována tuberkulóza nebo obrna, tu nemoc skutečně měl a pokud ji přežil, potom s vážnými, trvalými následky. Naopak, diagnostikovaný covid se u absolutní většiny vůbec neprojeví a stejně absolutní většina těch, kteří touto variantou chřipky onemocní, se zase uzdraví. Vnímáte ten rozdíl?
– Očkovací látky dříve, byly domácí, národní výroby. Na tu jsme dnes rezignovali a očkovací látku nejrůznějších typů pořizujeme po celém světě, bůh ví od koho, bůh ví proč. Také velký rozdíl.
– Očkovací látky nejsou vyzkoušené a každý dobrovolník při jejich otestování na svém zdraví podepisuje souhlas jako revers. Není jasné, kdo za případné komplikace ponese zodpovědnost a jak bude prokazována souvislost komplikací s očkováním.
– A konečně, očkování není svobodné. Do očkování jsme manipulováni falešnými argumenty a příslibem navrácení občanských svobod donedávna nedotknutelných.

Nejde tedy ani trochu o to, který model vakcíny se jeví atraktivnější svým názvem nebo zemí původu. Je lhostejné, zda se nás příbalový leták snaží ohromit prohnaností své spolupráce s naší DNA nebo nějakými vektory. Stejně nikdy nebudu sto posoudit věrohodnost textů propagujících tu kterou látku. Naopak jediné, co posoudit dokážu, je věrohodnost, motivace dodavatele. To podstatné pro mne je, z jakých rukou mám případné očkování přijmout. Zda od státu, který má svůj program, v němž má každý občan své nezpochybnitelné místo a uplatnění anebo naopak od systému, pro který jsme jen lidským zdrojem, přičemž mnozí z nás nadbytečným nebo dokonce už reálně vyčerpaným.

Každý člověk se rád zařadí do nějaké skupiny, s níž může sdílet své názory a ověřovat si jejich správnost. A v případě absence vlastních názorů přejímá ty skupinové za své. To je asi normální, pochopitelné a pohodlné v disciplínách, kde si vlastní názor tvoříme obtížně a jeho aplikací se žádným bezprostředním rizikům nevystavujeme. Je ovšem na zvážení každého, zda je pro nás přijetí názoru populárního herce, lékařské kapacity nebo ministra zdravotnictví pro toto čtvrtletí výhodnější, než vlastní širší pohled a racionální zamyšlení se nad problémem.

4 komentáře

  1. To není žádný chaos. To je dopředu důkladně, skoro by se chtělo říci až po “germánsku” propracovaný plán (možná, že jej i psali rodilí G.).
    Jestliže nějaký systém pokračuje v tom, co se dělalo dříve a rozvíjí se to, pak se tomu přece říká kontinuita.
    Ty slavné volby v takzvané demokracii nejsou nic jiného než likvidace právě kontinuity vývoje nějaké skupiny, v daném případě státu. Někdo vyhraje volby, je u moci jedno až několik volebních období a pak zákonitě přichází – dnes především díky médiím (a nezlobte se ženy) a některým ženám, které by “tam” rády viděly někoho více “sexy” – fáze okoukání se (jak pak dopadl např. Fico a co je dnes se Slovenskem? A přitom se za něho Slovensko postupně uklidňovalo), je nám tvrzeno, že už je všechno zatuchlé (ať je u moci kdokoliv!) a je potřeba změna.
    Nejlepší viditelné výsledky v dnešní době mají Rusko a Čína, vždyť tam je právě – aspoň prozatím – vidět dlouhodobý směr. V Číně jsou to komunisté se svým programem a v Rusku Putin a jeho nejbližší okolí, kteří i přes klacky pod nohy od tamějších liberálů, dokázali s Ruskem hodně (doporučuji shlédnout videa, třeba jak se změnila Moskva za posledních dvacet let, či kdekoliv, co najdete, budete udiveni, pokud jste tam nebyli vícekráte, stejně jako informace o otevírání velkých podniků na mnohé druhy výroby. Kdyby se otevřel jeden takový podnik dejme tomu za pět let, česká ekonomika by jela na plný plyn). Ve srovnání s “naší” Evropou teda zcela určitě.
    Možná namítnete, že také Amerika má přece i přes střídání se dvou politických stran kontinuitu. Ano, ale tam díky tomu “elity” zpohodlněly, začaly si myslet, že umí všechno a také všechno mohou a o nic se nestaraly především u sebe doma (ale jak je známo, kapitál nemá domov, že?). A kam to dovedly? Možná tam brzo budeme také.
    Málokdo si uvědomuje, že jedním krokem k zamezení samostatného obnovení síly Německa po První světové válce, byly právě co nejčastější volby, vyvolávané záměrnou nestabilitou vnitřní politiky a zcela určitě podporovaných “nenápadně” z vnějšku. A to trvalo až do příchodu Hitlera k moci.
    Tento týden navíc zapadly u nás “zase” pod poslanecký stůl návrhy na kvóty pro české potraviny. I to je ukázka toho, jak se ztrácí postupně schopnost a tak i vlastně vůbec možnost realizovat určité výrobní procesy. Bez znalostí odborníků je každý stát nebo podnik prostě – no, někde. Případná náprava, pokud to neproběhne do zhruba deseti let, bude velice obtížná a dlouhodobá!
    To, co je popsáno v článku a co jsem tu naznačil, ukazuje, kdo byl a nebo je skutečným hospodářem. Co bylo nebo je třeba rozvíjet.

  2. Hloupý Honza opět nabídl velmi trefný pohled “do vlastních řad”. Stát totiž bude takový, jací jsme ve většině my občané.
    Nesebevědomí občané zformují vždy JEN nesebevědomý stát.
    Jak prosté a jak smutné…
    Stát nás nezmění. Musíme se nejprve změnit sami a teprve potom chtít tvořit stát, naší občanské úrovni odpovídající.

  3. @ Boletus
    Opet vynikajici analyza od Honzy a dobry komentar.
    Roste ti Bolku dobry konkurent….
    “Jak prosté a jak smutné….”
    vetsine lidi staci ILUZE demokracie a plane sliby ….az jednou bude pozde …a nasadi jim skutecne okovy …..

  4. Kdepak konkurent. Kamarád a daší z mravenců nesoucí své stéblo ke vzdálenému mraveništi…

Napsat komentář: Šíma Josef Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *