Поехали!

Uplynulo 60 let od prvního letu člověka do vesmíru.

12. dubna 1961 odstartoval do vesmíru první pozemšťan. Probudil tak zájem veřejnosti celého světa o zcela nový obor – kosmonautiku, který zůstává živý dodnes a vzrušuje bez nadsázky každého. Tisíce fanoušků dokáží už 6 dekád poutavě rozebírat strategie jednotlivých soupeřících stran, jejich úspěchy i přehmaty. Pro nás ostatní není až tak důležité, který národ sklidil jaký úspěch. Vykročení na oběžnou dráhu je pro nás něco jako zrození nového života, naděje, že od tohoto okamžiku povedeme nový, lepší a hodnotnější život.  

Popisovaný památný krok se povedl Sovětskému svazu 16 let po ukončení obranné války. Ta sice skončila velikým vítězstvím, jenže také ztrátou 10% obyvatelstva a invaliditou přinejmenším stejného počtu lidí, o devastaci hospodářství nemluvě. A přesto, od startu obnovy ekonomiky z této pozice stačilo 16 let na to, aby po prvním letu umělé družice Země odstartoval do vesmíru také člověk. Jednalo se o jasné znamení světu, že sovětský systém je rozjet a směrován vítězným směrem. Kdo jiný dokáže jejich úspěch ocenit lépe, než občan ČR, země, která kdysi dokázala stavět vlastní atomové elektrárny, ale po 30 letech není schopna ani vypsat tendr na dostavbu jedné z nich.

V době, kdy se raději mýlíme s Američany, jen abychom náhodou neměli pravdu s Rusy, mne docela překvapilo uvedení ruského filmu Gagarin. První ve vesmíru na ČT2 v prémiovém čase od 20.00. Televizi nesleduji, proto jsem se o filmu dověděl, až když končil a rozhodl se dohnat zanedbané z YouTube. A když už na ty filmy koukám tak málo, odhodlal jsem se nabídnout Vám své postřehy.

První věc, na kterou je nezbytné pamatovat při volbě a sledování každého filmu, je ta podstatná skutečnost, že v každé zemi žijí jak odpovědní vlastenci, tak i vlastizrádci produkující fušeřinu oslovující nízké pudy. Jen se nechat unášet emocemi a hlavně, rozhodně nepřemýšlet! Kdo shlédnul třeba film Masaryk, ví přesně, o čem mluvím. A když už fenomenální úspěch letu Jurije Gagarina zůstává zásadně nepopiratelný, film je alespoň prošpikován trapnostmi povolanými úspěch tisíců techniků, vojáků a letců, lékařů a personalistů proměnit v nějakou neuvěřitelně šťastnou shodu okolností.

Na náladu filmu nás připravuje již úvodní titulek – film uvedla společnost КРЕЛМИН ФИЛМЗ – že by Kremelské filmy? Jak nápaditý název producenta filmu o nejjednoznačnějším národním hrdinovi! 

V úvodních minutách filmu se několik dní před startem rakety jdou Jurij Gagarin a German Titov proběhnout a dožene je pes-kosmonaut Zvjozdočka. Je nemyslitelné, že by se kosmonauti v předletové karanténě mohli potkat se psem. Je těžko uvěřitelné, že by se pes s vesmírnou zkušeností jen tak potloukal po Bajkonuru. Později ve filmu se bajkonurský oříšek ještě objeví v laboratoři s trenažerem přetížení, snad aby jsou přítomností obšťastnil Gábinu Osvaldovou a ty další naše socialistické hvězdy, které dodnes rády vzpomínají, jak na svých turné po Sovětském svazu cestovaly na vnitrostátních leteckých linkách s drůbeží a drobným dobytkem. Zde nám podobně zoufalý režisér předvádí laboranty v bílých pláštích s čoklem v náručí, což je naprostý nesmysl. Přitom ta centrifuga byla někde ve výzkumáku u Moskvy a Bajkonur je, jak známo, v kazašské stepi. Psího komparzistu máme na obou místech… 

Při nástupu do autobusu mají oba kosmonauti na hlavě helmy s nápisem SSSR. Pravda je však taková, že nápis SSSR na helmách neměli. Gagarinovi byla písmena CCCP namalována štětečkem bezprostředně před startem proto, že rok předtím byl sestřelen americký rozvědčík Powers a někoho na poslední chvíli napadlo, že by nebylo dobré, aby si nějaký ostražitý sovětský občan spletl Gagarina spadlého z nebe s případným americkým narušitelem.

Tvůrce očividně pohrdá diváky, když nám nabízí představu, že by Gagarin 10 minut před startem neměl nasazené rukavice a zavřené sklo helmy. Stejně ležérně se filmový Gagarin připravuje na přistání. V jeho helmě nejdříve chybí mikrofony, potom se objeví, ale nakonec zase zmizí. Neměla to být komedie? 

Pasáž z leteckého učiliště v Orenburgu je také nesmyslná. Tam Gagarin sloužil na letišti s pevnou ranvejí a létal v tryskáči MIG-15 a ne v letadýlku pro akrobacii. Byl sice menšího růstu, to však nebyl problém, notabene pro přistání. Létali i menší. Ve filmu předvedený rituál s cigaretami je pravdivý. 

Nejméně věrohodně na mne zapůsobila atmosféra v řídícím bunkru. Koroljov je pochopitelně nervózní, kdo by nebyl. Strávil však dlouhá léta ve vězení, několik z nich dokonce ve funkci hlavního konstruktéra reaktivních agregátů (kombinace odpovědnosti s absencí práv). Byl to člověk zkušený, chladnokrevný, profesionální manažer, který by nervovým vypětím spíš omdlel, než aby vlastní nervozitu projevil, natož aby ji přenášel na ostatní. Ale filmový Koroljov s Gagarinem už v raketě v bunkru nahlas přede všemi rozjímá, že vesmírná loď měla mít autodestruktivní systém, aby se v případě nouzového přistání na nepřátelském území Američané nedověděli, v jaké pastičce Sověti vysílají člověka do vesmíru. Zde opravdu tvůrce spoléhá na mentálně velmi zanedbané diváky. A tato trapná komedie ne a ne skončit. Hodinu před startem Sergej Pavlovič od jednoho z důstojníků zjišťuje, že kód 5 znamená, že vše je v pořádku a jako by mu to nestačilo, dále se ptá, co pro změnu znamenají kódy 4 a 3. Dotazovaný důstojník odpovídá a k tomu přiznává, že on by Gagarina na misi neposlal. Ten rejža s námi vážně nemá slitování!

Důstojníci a kandidáti, kteří na pozorovatelně očekávají start rakety, mají ve tváři zděšení účastníka středověké popravy. Ale okamžitě po startu propukají v nezřízený jásot. To je další nesmysl. Všichni jsou přeci od fochu, takže dobře vědí, že kritických je celých prvních 30 vteřin letu, vlastně celý let na první stupeň. Jásot po první vteřině je nesmysl pro emotivce a naivky.

Tragikomedie v řídícím bunkru pokračuje. Koroljov se zoufale vyptává, co je se spojením a každý, kdo se dostane do záběru, přichází s nějakou panickou obavou a šíří svůj neklid na ostatní. To je směšné! 

Další zajímavostí je, že někteří důstojníci v bunkru jsou ve vycházkových uniformách. I to mi připadá jako nesmysl. Jednalo se přeci o náročný pracovní den a práce ve vycházkové (sváteční) uniformě by měla nepříznivé matriční působení… prostě by přinášela smůlu. 

Ve filmu je scéna, ve které do jídelny přichází roztrpčený kandidát se za bandážovanou hlavou. Tvrdí, že jeho cévní systém nevydržel zkoušku přetížení a že byl z letectva vyřazen. Zdrcen koncem vlastní kariéry svým kamarádům věští osud Lajky – prvního zkušebního psa, který se z oběžné dráhy nevrátil a krouží po ní patrně dodnes. Zde nám opět tvůrce vlastizrádce nabízí obraz nervově labilního, vzteklého a nepřejícího kandidáta, jednoho z dvacítky nejlepších. Přitom to je opět nesmysl! Podle odborníka na kosmonautiku Alexandra Gluško, syna Valentina Petroviče, konstruktéra raketových motorů, který se z bunkru podílel na letu s Koroljovem, má tím filmovým vyřazeným být kandidát Kartašov. Ten pochopitelně z letectva vyloučen nebyl. Komise pro výběr prvního kosmonauta nerozhodovala o dalším působení neúspěšných kandidátů. Kartašov strávil život jako zkušební pilot konstrukční kanceláře Antonov a do důchodu odešel v hodnosti plukovníka.

Ve scéně, kdy je kandidátům promítán film s mohutný výbuchem rakety, dochází k diskuzi, která vyústí v přání jednoho z nich být poslán na smrt. Podle Gluška mladšího se jednalo o kandidáta Bondarenka, kterému se jeho “přání” opravdu splnilo. Při pozdějším testování “americké” kabiny naplněné kyslíkem došlo k její vznícení, při kterém, chudák, uhořel.

Samostatnou zmínku si zaslouží manželky kosmonautů. I ty ve filmu pravidelně propadají panice vyvolané fámami nebo jen náhlým uvědoměním si, že prostě mají manžele vojenské piloty. Ve skutečnosti ty ženy vůbec netušily, že se jejich muži chystají na kosmickou misi. Pokud by se to dověděly (kdyby jim to manželé ve slabé chvilce přiznali), vzájemně by to nekonzultovaly. I kdyby to konzultovaly, nikdy by si netroufly psát Koroljovovi, natož mu radit, aby do vesmíru poslal někoho svobodného a ne otce dvou dětí. Jedná se o další hloupou emotivní fikci. Kandidáti měli nade vší pochybnost zakázáno se s plánovanou misí doma svěřit a to i proto, aby manželka svou mentální energií neovlivňovala negativní výběr právě svého manžela. Později ohromená paní Gagarinová u radiopřijímače zjišťuje nikoliv, že vybrán byl její Jurij, ale hlavně na jakou misi její vojenský manžel vůbec odcestoval.
Dlužno dodat, že tyto retro scénky ruští tvůrci umí, herečkám to velmi sluší, všechna čest!

10 dní před startem kosmonauti nemohli být v Moskvě a nakupovat tam květiny. Byli v karanténě.
Je opět naprosto nemyslitelné, že by se začali na veřejnosti prát, nota bene když jsou filmováni. Je to jen další fantazijní útok scénáristy na divákovu psychiku.

Státní komise sedí v altánu v čepicích. Proč? Na autentických fotografiích aktéři stolují jako normální kulturní lidé, bez čepic.

V každém moderním filmu musí být přítomna konzumace alkoholu, to je zákon. Jak to ale zařídit ve filmu o Gagarinovi, ve kterém hrají piloti a špičkoví odborníci role, neslučitelné s tímto druhem kratochvíle? Aby situaci zachránil, musel se obětovat taťka Gagarin, který si alespoň na konci filmu v loďce přihnul samohonky. Takže úkol máme splněn!

Zajímavou faktickou informací uvedenou ve filmu je vyobrazení poslední fáze přistání. Léta letoucí jsme si mysleli, že Gagarin se na zem snesl uvnitř přistávacího modulu, ze kterého vystoupil… sám. Je skutečně pravda, že Gagarin přistál tak, jak bylo ztvárněno, jako parašutista. Tato okolnost byla poststalinistickým Sovětským svazem tajena proto, že podle jakýchsi mezinárodních regulí musel být let, aby mohl být považován za kosmický, zahájen i ukončen v kosmické lodi. A to se v případě Gagarinova letu nestalo a film to také věrohodně dokládá. Nemyslím si pochopitelně, že by tato okolnost měla být nadále tajena. Prostě mi připadá, že to do recenze tohoto typu to podle mne patří.

Nejsilnějším a nejdojemnějším okamžikem filmu je jeho vyvrcholení. To obrovské nadšení celého sovětského lidu, celoplanetární nadšení pozemšťanů, že se něco povedlo. Že se na něčem pracuje, život se mění a celé lidstvo kráčí vpřed a sbírá vavříny! V tom spočívá podstata Gagarinova letu a význam data 12. duben. To je také přesně to, čeho se nám dnes tak zoufale nedostává. A v čem je klíč k naší budoucnosti. Jde o dovednost rozeznat to podstatné a důležité, schopnost rozpoznat naději, skutečný život, cíl a cestu k němu!

PS: Jako českého motorkáře mně potěšilo, že v rámci svých “přehmatů” tvůrce do filmu umístil i český skútr Čezeta 175 zvaný prase. Ten byl skutečně vyráběn v letech 1960-1963, do Sovětského svazu však nikdy nevyvážel, leda by šlo o nějakou mimořádnou dodávku.