Kalvinistické pojetí predestinace jako konceptuální model západní elity

Článek tematicky rozšiřuje již publikovaný článek Slovanské tradice a křesťanství. Protože protestantské pojetí predestinace představuje klíčový zdroj pro koncept formování západní elity, je nutné mu věnovat pozornost. Jedná se o poměrně složitou teologickou problematiku, kterou se zabývali mnohem povolanější. Ve svém článku se snažím poukázat na dopady výše zmíněného konceptu do řízení procesů ve společnosti.

Kontext predestinace

Predestinace je latinský termín vyjadřující české slovo předurčení – dopředu daná a neměnná věc. Předurčení vychází z dogmatu (nezpochybnitelné a dané pravdy), že Bůh je všemohoucí a vševědoucí. Všemohoucí Bůh tak určil osud vesmíru v souladu s Plánem, který lidé postupně naplňují. Zde se otázka prolíná se svobodnou vůlí. Jak lze hovořit o svobodné vůli jedince, když se vše odehrává podle dopředu daného Plánu? Stvořil tedy Bůh většinu lidí k zatracení? Je-li Bůh vševědoucí, pak musí vědět, kdo bude spasen a kdo ne. Tedy volně přeloženo, kdo skončí v pekle a kdo naopak zaujme místo v nebi.

Touto otázkou se zabývali teologové (bohoslovci) od počátků křesťanství. Podle apoštola svatého Pavla, jak je vykládán, se spasení a předurčení netýká jen malé omezené skupiny, ale nabídka je dána Kristovou smrtí celému lidstvu. Řečeno jednoduše, budeš-li následovat Krista, jsi určen ke spáse. Lze říct, že věčný Boží záměr je spása všech lidí. Ale protože lidé jsou hříšní, což jim brání následovat Kristův odkaz, tak někteří jsou tím pádem předurčení k zatracení. Odhození hříchu člověka směřuje ke spáse. Toto pojetí je slučitelné s konceptem svobodné vůle a Plánu. Proto v katolické nebo pravoslavné Církvi existuje odpuštění hříchů a další instrumenty, které vedou k očistě duše a směřují ke spáse člověka.

Naopak v protestantském pojetí existuje představa dvojího předurčení, tj. že existuje omezená skupina lidí určená ke spáse současně s existencí lidí určených dopředu k zatracení. Jedním z klíčových myslitelů, který radikalizoval pojetí predestinace, byl anglosaský myslitel Jan Viklef (Wycliff). Z jeho pera pochází myšlenka, že církev je společenství předurčených, které se nutně nemusí krýt s institucionální Církví. Už tento požadavek deinstitucionalizace Církve v sobě skrývá veškeré vady, které toto pojetí má. Jestliže lze prohlásit, že existuje „skrytá“ Církev jako společenství vyvolených, pak lze prohlásit za způsob nalezení znaků vyvolených libovolný výklad Bible. Což má za důsledek, který lze vidět v dnešních dnech, a to neustálé tříbení „pravd“ na ty správné, správnější až nejsprávnější. Jen dodávám, že Viklefovi nijak za život ublíženo nebylo, přestože jeho články byly shledány bludnými.

Viklefovo učení bylo dále rozpracováno Husem a na něj navázal svými pracemi Luther. Jeho klíčovou tezí je možnost ospravedlnění vírou, která je Božím darem. Pokud tedy správně věříte, je vše ospravedlnitelné. Reformační pojetí (liberální) predestinace dotáhl k naprostému odklonu od katolického pojetí Kalvín. Podle něj jsou cesty Páně nevyzpytatelné a na základě prvotního hříchu je člověk určen ke spáse či zatracení již od počátku stvoření. Protože jsou tyto cesty nevyzpytatelné, nelze lidským myšlením pochopit Plán a je nutné vyvolené hledat pomocí jejich znaků či jiných vodítek.

Liberální pojetí tedy znamená, že církev je neurčité společenství, které je určeno ke spáse od stvoření světa. Ospravedlnění vírou tuto skupinu opravňuje činit cokoliv, co se vejde do rámce „pravé“ víry.

Kdo je určen ke spáse, kdo je vyvolený?

S výše uvedeným kontextem pochopitelně v duchu hesla „Teorie je nutná, praxe nezbytná“ přichází problém, jak určit, kdo je tedy ten vyvolený. Či jaké jsou vnější znaky onoho společenství vyvolených. Jak bylo řečeno, tak vyvolení jsou neurčitá bezstrukturní skupina daná od počátku světa.

Klíčem k poznání vyvolenosti je řádný život v duchu Boží pravdy, jejíž zdrojem je Bible. Nicméně Bible je poměrně složitě uchopitelný text a jeho výklady mohou být opravdu značně odlišné. Hlavním poznávacím znakem se tedy stal život podle formální pravdy, kterou hlásal zrovna populární kazatel, za nímž stála většina obyvatel v okolí. Jako příklad uvádím Zwingliho vítězství, kde ho rada města zvolila za hlasatele pravdy po vítězství v disputaci. Objevil se tedy jev, který známe z dnešní doby velice dobře. Souboj idejí a pravda se předhazují lidu, který je přesvědčován, že volba způsobu života je v zásadě stejná, jako rozhodnutí o koupi toho nebo onoho zboží. Že lze žít tak a zítra onak, či pravdu může mít kdokoliv, kdo zrovna říká, co chtějí lidé slyšet.

S ohledem na možnost formalizace pravdy populárním kazatelem se zdůraznila přirozená snaha lidí vypadat pro své okolí konformně. Díky neustálé potřebě být stále radikálnější však nastupuje nutnost své okolí klamat a zakrývat pravdu z prostého důvodu, že není možné vyhovět hned každé novotě. Dávat na odiv formální znaky souhlasu s hlásanou populární „pravdou“ a naznačovat tak, že jsem členem obce vyvolených. Nežijeme v hříchu, nemáme se zač stydět, jen se sousedé podívejte až do naší ložnice! Výsledným psychologickým rysem takového počínání je formování pokrytectví ve společnosti a naprostá unifikace individuality. Taková společnost vyžaduje kontrolu pravdivosti deklarovaného a skutečného, proto stojí za ospravedlňováním totalitního myšlení, míněno touhy kontrolovat a formulovat myšlenky druhých násilím. Podrobovat si jejich duševní identitu, zničit jejich kulturnost. Nižším vrstvám je povoleno toliko se podřizovat, proto je navenek v západním světě povolena svoboda a demokracie, neboť unifikace se spolehlivě postará o odstranění byť jen možnosti vyjádřit odlišný názor. Jazyk i koncepce společnosti má takové rysy, že vyjádření antiteze není možné, či její vyjádření nemůže být masami lidí pochopeno, protože stojí mimo jejich pojmosloví nebo chápání okolí. Tohle je také hlavním principem KOB – bez změny koncepce se nic nezmění, protože nedojde k pochopení hlásaného obsahu.

Akceptací výše zmíněné etiky se pak heslem dne stává, dokaž svému okolí, že jsi opravdu takový, za jakého se vydáváš. Proto v západních společnostech je běžně kladně vnímáno udávání a donášení, protože rozkrývání lži znamená očištění společenství vyvolených. Odtud také západní elita ve své mentalitě čerpá ospravedlnění k řízení společenské diskuse, protože oni konají správnou věc. Proto jsou přípustné jakékoli prostředky. Neboť ať už učiní cokoliv, jsou ti vyvolení, kterým je vše dovoleno. Kdežto jejich nepřátelé jsou zatraceni peklu a nemohou tak nic změnit, pouze ničit konání bohulibého díla. Toto vede k tomu, že kdo je radikálnější – více formální, pak se nutně jeví jako pravdivější. Proto se tohle myšlení obrací do sebezničující spirály neustálého „zlepšování“ pravdy. To, co stačilo včera, dnes již nestačí. Doba vyžaduje být radikálnější.

Tento jev je nám velmi dobře znám pod názvem trockismus, který formuloval pojem permanentní (neustálé) revoluce. Bůh byl sesazen a na jeho místo přišel nový člověk. Neustálý a neutuchající revoluční zmatek spojený s extrémním násilím a zločiny dříve nemyslitelnými je přímou aplikací výše zmíněných principů. Vyvěrá z imanentní nutnosti být pravdivější, být více sociálně spravedlivější, dávat více svobody utlačovaným menšinám. Mlhavý ideál ráje na zemi ospravedlňuje cokoliv. Z toho také logicky vyplývá, proč trockisté byli přirozenými spojenci západních elit. Protože mají stejné myšlení. S kým se shodnete, s tím se přátelíte. Tento princip je natolik jasný i v běžném životě, že ho netřeba dále analyzovat. Proto byli mnozí udiveni, jak je možné, že revolucionáři tak snadno nachází společnou řeč s představiteli velkého kapitálu. Mají stejné myšlení a stejné myšlení umožňuje nalézt shodu se společnými zájmy.

Myšlení západní elity formované v tomto pojetí sluje pokrytectvím, dvojím metrem, neustálým posunem k většímu formalismu a schopností ospravedlnit si jakýkoliv čin. Protože jsou vyvolení, mohou vše.

Aplikace principu v praxi

Aplikací výše zmíněného vede také k nalezení klíče k pochopení právního pojetí společnosti v anglosaském světě. Ve slovanském světě je pravda a právo slovo z jednoho kořene, kde nalézání práva spočívá především v nalézání pravdy. Srovnejte v angličtině truth a law nebo latina vertias a iuris. Je to mentálně odlišný přístup vycházející z jiného myšlenkového světa. Nalézání pravdy stojí v opozici proti americkému pojetí práva, kde má pravdu ten, kdo lépe obhájí své teze nebo kdo lépe vyhoví doslovnému znění zákona. Výklad práva je tím z pohledu naší mentality doveden k naprostým absurditám. Jako příklad může sloužit existence tábora v zátoce Guantánamo. Mučení je považováno za špatné, ale děje-li se to mimo území USA, je to v pořádku. Neodporuje to formálnímu smyslu zákona, že na území USA je mučení zakázáno, a to ani v případě, že se tak děje na rozkaz z Washingtonu. Z pohledu americké elity se nic zvláštního neděje, protože formálně není nic porušováno. Navíc jde o reprezentanty nepřátelské moci, která v jejich vnímání představuje absolutní zlo, tedy jsou předurčeni k zavržení. Vyvolení tak mohou konat, co se jim zlíbí, neboť vyšší cíl vše ospravedlňuje.  

Etiku protestantismu formuloval Weber ve svém díle Protestantská etika a duch kapitalismu (1904), kde úspěch v povolání spočívající v každodenní systematické práci je znakem vyvolenosti (předurčení). Převedeme-li to do srozumitelného jazyka, práce přinášející bohatství, tedy úspěch, je způsob, jak najít vyvolené. Odtud také pramení kult bohatství a podvolení se zisku jako správnému označení společenství vyvolených. Odraz tohoto chápání světa také můžeme vidět i u nás, když jako proroky oslavujeme ekonomické analytiky. Tj. ty, kteří přináší finanční bohatství, tedy v tomto pojetí Boží požehnání. V kombinaci s filosoficky nutným stálým zostřování formální pravdy to vede k faktickému vyprázdnění idejí a jejich nahrazení okamžitou potřebou. Tato etika tvoří konceptuální základ vlády oligarchie.

Tento způsob myšlení lze velmi dobře ilustrovat na neustále rostoucích požadavcích různě formovaných menšin v zápase s nemožností jejich požadavky splnit, aby zůstala zachována normální společnost schopná prosté obnovy. Tyto menšiny uměle formuje vládnoucí elita a v jejich jméně koná permanentní revoluci. Tento postup není samoúčelný, ale umožňuje nově nastupujícímu klanu nebo skupině v ovzduší takového myšlení získávat politické body a tím se hlásit o politické pozice. Proto se USA a jimi vedený západní svět dostávají do spirály destrukce, která jako vír strhává ostatní země. V daném ovzduší je také naprosto nemyslitelné přiznat, že by generální linie mohla být mylná. Kdo něco takového byť jen naznačí, čeká ho okamžitá společenská likvidace. Díky politické nutnosti existovat v digitálním prostoru je takový člověk také vymazán ze světa odstraněním jeho účtů na sociálních sítích. To vše je zjevně nedemokratické, zrazuje se tím hlásaný ideál, ale lze se přesvědčit na vlastní oči, že to západním elitám nijak nepřekáží. Protože oni mohou, jsou vyvolení.

Kalvinistické pojetí předurčení tak tvoří konceptuální model západního světa. Toto velmi dobře chápali třeba v našich dějinách Habsburkové, a proto prováděli rekatolizaci s cílem udržet schopnost řízení procesů ve svých državách. K porážkám západních elit dochází především ve slovanském prostředí, kterému je podobné myšlení cizí. Bez formování vlastní koncepce nelze v tomto zápase zvítězit.