Článek tematicky rozšiřuje již publikovaný článek Slovanské tradice a křesťanství. Protože protestantské pojetí predestinace představuje klíčový zdroj pro koncept formování západní elity, je nutné mu věnovat pozornost. Jedná se o poměrně složitou teologickou problematiku, kterou se zabývali mnohem povolanější. Ve svém článku se snažím poukázat na dopady výše zmíněného konceptu do řízení procesů ve společnosti.

Kontext predestinace

Predestinace je latinský termín vyjadřující české slovo předurčení – dopředu daná a neměnná věc. Předurčení vychází z dogmatu (nezpochybnitelné a dané pravdy), že Bůh je všemohoucí a vševědoucí. Všemohoucí Bůh tak určil osud vesmíru v souladu s Plánem, který lidé postupně naplňují. Zde se otázka prolíná se svobodnou vůlí. Jak lze hovořit o svobodné vůli jedince, když se vše odehrává podle dopředu daného Plánu? Stvořil tedy Bůh většinu lidí k zatracení? Je-li Bůh vševědoucí, pak musí vědět, kdo bude spasen a kdo ne. Tedy volně přeloženo, kdo skončí v pekle a kdo naopak zaujme místo v nebi.

Touto otázkou se zabývali teologové (bohoslovci) od počátků křesťanství. Podle apoštola svatého Pavla, jak je vykládán, se spasení a předurčení netýká jen malé omezené skupiny, ale nabídka je dána Kristovou smrtí celému lidstvu. Řečeno jednoduše, budeš-li následovat Krista, jsi určen ke spáse. Lze říct, že věčný Boží záměr je spása všech lidí. Ale protože lidé jsou hříšní, což jim brání následovat Kristův odkaz, tak někteří jsou tím pádem předurčení k zatracení. Odhození hříchu člověka směřuje ke spáse. Toto pojetí je slučitelné s konceptem svobodné vůle a Plánu. Proto v katolické nebo pravoslavné Církvi existuje odpuštění hříchů a další instrumenty, které vedou k očistě duše a směřují ke spáse člověka.

Naopak v protestantském pojetí existuje představa dvojího předurčení, tj. že existuje omezená skupina lidí určená ke spáse současně s existencí lidí určených dopředu k zatracení. Jedním z klíčových myslitelů, který radikalizoval pojetí predestinace, byl anglosaský myslitel Jan Viklef (Wycliff). Z jeho pera pochází myšlenka, že církev je společenství předurčených, které se nutně nemusí krýt s institucionální Církví. Už tento požadavek deinstitucionalizace Církve v sobě skrývá veškeré vady, které toto pojetí má. Jestliže lze prohlásit, že existuje „skrytá“ Církev jako společenství vyvolených, pak lze prohlásit za způsob nalezení znaků vyvolených libovolný výklad Bible. Což má za důsledek, který lze vidět v dnešních dnech, a to neustálé tříbení „pravd“ na ty správné, správnější až nejsprávnější. Jen dodávám, že Viklefovi nijak za život ublíženo nebylo, přestože jeho články byly shledány bludnými.

Viklefovo učení bylo dále rozpracováno Husem a na něj navázal svými pracemi Luther. Jeho klíčovou tezí je možnost ospravedlnění vírou, která je Božím darem. Pokud tedy správně věříte, je vše ospravedlnitelné. Reformační pojetí (liberální) predestinace dotáhl k naprostému odklonu od katolického pojetí Kalvín. Podle něj jsou cesty Páně nevyzpytatelné a na základě prvotního hříchu je člověk určen ke spáse či zatracení již od počátku stvoření. Protože jsou tyto cesty nevyzpytatelné, nelze lidským myšlením pochopit Plán a je nutné vyvolené hledat pomocí jejich znaků či jiných vodítek.

Liberální pojetí tedy znamená, že církev je neurčité společenství, které je určeno ke spáse od stvoření světa. Ospravedlnění vírou tuto skupinu opravňuje činit cokoliv, co se vejde do rámce „pravé“ víry.

Kdo je určen ke spáse, kdo je vyvolený?

S výše uvedeným kontextem pochopitelně v duchu hesla „Teorie je nutná, praxe nezbytná“ přichází problém, jak určit, kdo je tedy ten vyvolený. Či jaké jsou vnější znaky onoho společenství vyvolených. Jak bylo řečeno, tak vyvolení jsou neurčitá bezstrukturní skupina daná od počátku světa.

Klíčem k poznání vyvolenosti je řádný život v duchu Boží pravdy, jejíž zdrojem je Bible. Nicméně Bible je poměrně složitě uchopitelný text a jeho výklady mohou být opravdu značně odlišné. Hlavním poznávacím znakem se tedy stal život podle formální pravdy, kterou hlásal zrovna populární kazatel, za nímž stála většina obyvatel v okolí. Jako příklad uvádím Zwingliho vítězství, kde ho rada města zvolila za hlasatele pravdy po vítězství v disputaci. Objevil se tedy jev, který známe z dnešní doby velice dobře. Souboj idejí a pravda se předhazují lidu, který je přesvědčován, že volba způsobu života je v zásadě stejná, jako rozhodnutí o koupi toho nebo onoho zboží. Že lze žít tak a zítra onak, či pravdu může mít kdokoliv, kdo zrovna říká, co chtějí lidé slyšet.

S ohledem na možnost formalizace pravdy populárním kazatelem se zdůraznila přirozená snaha lidí vypadat pro své okolí konformně. Díky neustálé potřebě být stále radikálnější však nastupuje nutnost své okolí klamat a zakrývat pravdu z prostého důvodu, že není možné vyhovět hned každé novotě. Dávat na odiv formální znaky souhlasu s hlásanou populární „pravdou“ a naznačovat tak, že jsem členem obce vyvolených. Nežijeme v hříchu, nemáme se zač stydět, jen se sousedé podívejte až do naší ložnice! Výsledným psychologickým rysem takového počínání je formování pokrytectví ve společnosti a naprostá unifikace individuality. Taková společnost vyžaduje kontrolu pravdivosti deklarovaného a skutečného, proto stojí za ospravedlňováním totalitního myšlení, míněno touhy kontrolovat a formulovat myšlenky druhých násilím. Podrobovat si jejich duševní identitu, zničit jejich kulturnost. Nižším vrstvám je povoleno toliko se podřizovat, proto je navenek v západním světě povolena svoboda a demokracie, neboť unifikace se spolehlivě postará o odstranění byť jen možnosti vyjádřit odlišný názor. Jazyk i koncepce společnosti má takové rysy, že vyjádření antiteze není možné, či její vyjádření nemůže být masami lidí pochopeno, protože stojí mimo jejich pojmosloví nebo chápání okolí. Tohle je také hlavním principem KOB – bez změny koncepce se nic nezmění, protože nedojde k pochopení hlásaného obsahu.

Akceptací výše zmíněné etiky se pak heslem dne stává, dokaž svému okolí, že jsi opravdu takový, za jakého se vydáváš. Proto v západních společnostech je běžně kladně vnímáno udávání a donášení, protože rozkrývání lži znamená očištění společenství vyvolených. Odtud také západní elita ve své mentalitě čerpá ospravedlnění k řízení společenské diskuse, protože oni konají správnou věc. Proto jsou přípustné jakékoli prostředky. Neboť ať už učiní cokoliv, jsou ti vyvolení, kterým je vše dovoleno. Kdežto jejich nepřátelé jsou zatraceni peklu a nemohou tak nic změnit, pouze ničit konání bohulibého díla. Toto vede k tomu, že kdo je radikálnější – více formální, pak se nutně jeví jako pravdivější. Proto se tohle myšlení obrací do sebezničující spirály neustálého „zlepšování“ pravdy. To, co stačilo včera, dnes již nestačí. Doba vyžaduje být radikálnější.

Tento jev je nám velmi dobře znám pod názvem trockismus, který formuloval pojem permanentní (neustálé) revoluce. Bůh byl sesazen a na jeho místo přišel nový člověk. Neustálý a neutuchající revoluční zmatek spojený s extrémním násilím a zločiny dříve nemyslitelnými je přímou aplikací výše zmíněných principů. Vyvěrá z imanentní nutnosti být pravdivější, být více sociálně spravedlivější, dávat více svobody utlačovaným menšinám. Mlhavý ideál ráje na zemi ospravedlňuje cokoliv. Z toho také logicky vyplývá, proč trockisté byli přirozenými spojenci západních elit. Protože mají stejné myšlení. S kým se shodnete, s tím se přátelíte. Tento princip je natolik jasný i v běžném životě, že ho netřeba dále analyzovat. Proto byli mnozí udiveni, jak je možné, že revolucionáři tak snadno nachází společnou řeč s představiteli velkého kapitálu. Mají stejné myšlení a stejné myšlení umožňuje nalézt shodu se společnými zájmy.

Myšlení západní elity formované v tomto pojetí sluje pokrytectvím, dvojím metrem, neustálým posunem k většímu formalismu a schopností ospravedlnit si jakýkoliv čin. Protože jsou vyvolení, mohou vše.

Aplikace principu v praxi

Aplikací výše zmíněného vede také k nalezení klíče k pochopení právního pojetí společnosti v anglosaském světě. Ve slovanském světě je pravda a právo slovo z jednoho kořene, kde nalézání práva spočívá především v nalézání pravdy. Srovnejte v angličtině truth a law nebo latina vertias a iuris. Je to mentálně odlišný přístup vycházející z jiného myšlenkového světa. Nalézání pravdy stojí v opozici proti americkému pojetí práva, kde má pravdu ten, kdo lépe obhájí své teze nebo kdo lépe vyhoví doslovnému znění zákona. Výklad práva je tím z pohledu naší mentality doveden k naprostým absurditám. Jako příklad může sloužit existence tábora v zátoce Guantánamo. Mučení je považováno za špatné, ale děje-li se to mimo území USA, je to v pořádku. Neodporuje to formálnímu smyslu zákona, že na území USA je mučení zakázáno, a to ani v případě, že se tak děje na rozkaz z Washingtonu. Z pohledu americké elity se nic zvláštního neděje, protože formálně není nic porušováno. Navíc jde o reprezentanty nepřátelské moci, která v jejich vnímání představuje absolutní zlo, tedy jsou předurčeni k zavržení. Vyvolení tak mohou konat, co se jim zlíbí, neboť vyšší cíl vše ospravedlňuje.  

Etiku protestantismu formuloval Weber ve svém díle Protestantská etika a duch kapitalismu (1904), kde úspěch v povolání spočívající v každodenní systematické práci je znakem vyvolenosti (předurčení). Převedeme-li to do srozumitelného jazyka, práce přinášející bohatství, tedy úspěch, je způsob, jak najít vyvolené. Odtud také pramení kult bohatství a podvolení se zisku jako správnému označení společenství vyvolených. Odraz tohoto chápání světa také můžeme vidět i u nás, když jako proroky oslavujeme ekonomické analytiky. Tj. ty, kteří přináší finanční bohatství, tedy v tomto pojetí Boží požehnání. V kombinaci s filosoficky nutným stálým zostřování formální pravdy to vede k faktickému vyprázdnění idejí a jejich nahrazení okamžitou potřebou. Tato etika tvoří konceptuální základ vlády oligarchie.

Tento způsob myšlení lze velmi dobře ilustrovat na neustále rostoucích požadavcích různě formovaných menšin v zápase s nemožností jejich požadavky splnit, aby zůstala zachována normální společnost schopná prosté obnovy. Tyto menšiny uměle formuje vládnoucí elita a v jejich jméně koná permanentní revoluci. Tento postup není samoúčelný, ale umožňuje nově nastupujícímu klanu nebo skupině v ovzduší takového myšlení získávat politické body a tím se hlásit o politické pozice. Proto se USA a jimi vedený západní svět dostávají do spirály destrukce, která jako vír strhává ostatní země. V daném ovzduší je také naprosto nemyslitelné přiznat, že by generální linie mohla být mylná. Kdo něco takového byť jen naznačí, čeká ho okamžitá společenská likvidace. Díky politické nutnosti existovat v digitálním prostoru je takový člověk také vymazán ze světa odstraněním jeho účtů na sociálních sítích. To vše je zjevně nedemokratické, zrazuje se tím hlásaný ideál, ale lze se přesvědčit na vlastní oči, že to západním elitám nijak nepřekáží. Protože oni mohou, jsou vyvolení.

Kalvinistické pojetí předurčení tak tvoří konceptuální model západního světa. Toto velmi dobře chápali třeba v našich dějinách Habsburkové, a proto prováděli rekatolizaci s cílem udržet schopnost řízení procesů ve svých državách. K porážkám západních elit dochází především ve slovanském prostředí, kterému je podobné myšlení cizí. Bez formování vlastní koncepce nelze v tomto zápase zvítězit.

11 komentářů

  1. >Reformační pojetí (liberální) predestinace dotáhl k naprostému odklonu od katolického pojetí Kalvín< Domnívám se, že se kalvinismus ve střední a východní Evropě příliš nerozšířil. Spíše šel od Švýcarska směrem na západ. Možná jej můžeme nazvat jakýmsi základem anglosaské liberální doktriny. Kdysi jsem četl nějakou stať od Thierryho Meyssana, která se týkala lorda Cromwella (přesně toho, co nechal setnout Karla I. Stuarta). Podle Meyssana byl Cromwell velmi vzdělaným mužem – sám si dělal výklad Bible, a kromě jiného zval do Anglie kalvinistické učence. Říká se, že političtí pohrobci Cromwella nakonec skončili v Americe.
    Velké díky za zajímavý článek.

  2. Výborná práce, vyhmátl jsi podstatu tvorby západních elit, skutečný “generátor vyvolenosti”. Diagnóza stanovena, ale co léčba? Kam vlastně může směřovat léčení vyvolených?

    1. Niečomu som sa z tohto článku poučil. Vďaka.

      Inak – liečba vyvolených je bohužiaľ alebo bohuvďaka v rukách ich samých, pretože sú topiaci sa vo svojom kolabujúcom svete. Slobodná voľba nie je prázdny koncept a nie je preto ani vhodné, aby sa ktokoľvek súdny zaplietal do formálnych, mentálnych, alebo energetických štruktúr akejkoľvek z týchto skupín, inak si zoberie na svoje bedrá niečo, čo mu jednak nepatrí a s čím sa nevysporiada, a zároveň zaťaží seba a svojich blízkych excelentným karmickým odpadom (pre tých, ktorí akceptujú 2. prioritu – chronologickú na osobnej úrovni) …

      Ak však otázka smerovala k tomu, aký postoj by mal človek znalý globálnych a lokálnych procesov zaujať z perspektívy KOB – podľa mňa je vhodný asymetrický postoj (ako reaguje Rusko, prípadne VVP na provokácie a kolaps západného sveta). – Čím viac tlačia na angažovanosť alebo na vybudenie vášní, alebo primitívne provokácie až po arogantnú prehliadku čírej a nefalšovanej neschopnosti, tým viac sa zamerať na seba, svoje vnútro (Ši-fuov “vnitřní klid”). Následne na svojich blízkych, prípadne komunitu a žiť tento život. Nie ich.

      1. Tedy nechat je samoléčbě , která může vést i k úhynu. Nebyl jsem u jejich infekce “vyvolenosti”, nedohlížel jsem pečlivě na rozvoj infekce, nejsem tedy pod mravním tlakem pomáhat nemocnému . Se závěrem-asymetrií a soustředěním se na Svět “náš” a ne Svět “jejich” naprosto souhlasím.
        A “vyvolenost” je sakramentsky nakažlivá infekce , vždy přecházející do teminálního stádia onemocnění – všedovolování se . Tam už léčba nepomáhá, snad jen ta paliativní.

  3. Byl bych opatrný. Řekl bych, že se zde pracuje s nejednoznačnou terminologií a proto i s nejednoznačnými konsekvencemi. Termín “vyvolený” se zde používá nikoliv v běžném religiózním smyslu tedy coby příslušník vyvoleného národa, ale coby příslušník jakési blíže nespecifikované/virtuální skupiny údajně apriorně spasených, kterýžto výjimečný status je pak údajně oporou v jejich nadřazenosti. To je ovšem konstrukt dost na pováženou. KSB používá pro takové lidi pojem všechnosidovolující a zajisté neodvozuje jejich aroganci od náboženských konceptů vyvolenosti a spásy, které nesou zcela jiné významy. To jen na okraj, abychom si to sami nějak zavádějícně nepřekombinovali.

  4. Nekomentoval jsem terminologii, ale obsah. Ale tvé námitce rozumím , nicméně v kontextu v tom článku mi to nepřišlo jako podstatné. Ten generátor může být součástí člověka, být i mimo něj (u řídícího subjektu) a může být kousek uvnitř a kousek venku. V tom vidím smysl rozlišení na “vyvolené” a “všechnosidovolující”.
    Opět – článek je velmi dobrým iniciátorem poznávání nikoliv “kdo jsou”, ale “jak vznikají” tzv. elity. Včetně diskuse k tomu.

      1. Sakra omyl. Mělo být o komentář níže. A nenašel jsem kde by se dal komentář smazat nebo upravit.
        Pardon

  5. Author

    Zdravím všechny diskutující,

    doplním pár informací a vysvětlení: Jistě není také náhoda, že se většina klíčových dějů odehrála ve Švýcarsku. Taky jsem se nevěnoval osmanskému vlivu a penězům na podporu reformátorům. Ani nebyl prostor sledovat investice domu Fugerů a jejich vliv. Lze samozřejmě ukázat, že společnost byla formována, ale mně primárně šlo o to ukázat, jak se informačně formuje řídící proces, jak vlasně funguje bezstrukturní řízení. Dát tomu pojmu srozumitelným příkladem obsah. Celá skutečnost je o dost složitější a udělat z toho jednoduchý výtah vede vždy ke zkrácení a zkreslení. Zároveň tak dávám otázku, zda to chápu správně?

    Také děkuji za pochvalu zpracování.

  6. Přeposílám komentář od Mgr. Jana Kozáka:

    Všichni, kdo znají mé knihy a přednášky, vědí, že zabývat se s plnou vážností katolickou dogmatikou, je již ztrátou této vážnosti, protože se přemýšlí nikoliv nad pravdou a skutečností, ale nad výmyslem židovkých autorů, jejichž úmyslem bylo zhanobit skutečnou duchovní školu, která právě o poznání pravdy usiluje, a posílit židovský světonázor, který má raději lež a podvod.

    “Vyvolený” či “bohem posilovaný” je v této biblické koncepci potom ten kající se hříšník z rodu bratrovraha Kaina, kdo má ve světě úspěch, komu bylo “bohem požehnáno”. Povrchnost a směšnost této koncepce není ani třeba vysvětlovat, naše slovanská mentalita nás před touto světu a tělu přitočené koncepci chrání.

    Přemýšlet v rámci vážnosti o rozdílu mezi katolickou a protestantskou variantou “spásy” znamená především nepochopit záměr autorů Bible, kterým bylo udělat z nás ze všech židy, tj. “hebrejce”, tj. “přestupníky zákona”, tj. indickým slovníkem “adharmiky”, což se také v současnosti všude tam, kde vládne vliv Bible, stalo.

    Tzv. “křesťanská morálka” je právě proto od samého počátku něco tak pokryteckého a falešného, protože nebylo pochopeno, že “duch” není nic jiného, než pravda, a tato pravá svatost byla nepochopením a spodinovou hloupostí zaměněna za “svaté tělo” a “svatou krev”. Zde je třeba se zamýšlet, zde je třeba prozřít a nepřijímat biblické výmysli za vážný zdroj našeho přemýšlení!

    Většinu článku tedy považuji za naivní podlehnutí biblickému světonázoru – především jeho koncepci boha coby Pána času a osudu. Velmi si ale vážím a oceňuji poslední část (Aplikace principu v praxi), kde autor naprosto správně upozorňuje na rozdíl mezi atlantským a slovanským chápáním práva a pravdy, kterýžto antagonismus se již dotýká pravého vidění našeho světa a jeho věčného dramatu. Západní “vodní svět” přísahající na “svaté tělo” nikdy jiný nebude a pro nás naprosto idiotsky nadřazuje vždy povrch nad obsah. Vše formální, zdánlivé a povrchní zde vždy musí vítězit nad vším niterným a pravdivým, jinak by se ani žádné tělo nerodilo – ale to již to beru příliš kardinálně.

    Čím dříve pochopíme, že lidé na Západě jsou “otroci Demiurgovi” – pouhé “děti Země”, které nenalézají pravého Otce, za nějž považují děsivého Pána času a smrti, tím dříve se od nich budeme moci osamostatnit a osvobodit se tak od jejich povrchnosti a spodinovosti.

Napsat komentář: Pe-tri Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *