Je Ústava České republiky skutečně „česká“? (výsledky rozboru Ústavy a ústavního pořádku ČR – první část)

Pár slov úvodem...

Otázka v názvu není zbytečná. Je velmi aktuální a oprávněná. Je také tabuizovaná a po přečtení článku asi mnozí pochopí PROČ. Žádná politická strana ani hnutí si do nastávajících parlamentních voleb neklade otázku užitečnosti právě takto sepsaného základního právního dokumentu naší státnosti. A přitom je to otázka z hlediska nejen nejbližší budoucnosti občanů naprosto zásadní.

Položili jsme si tyto cíle rozboru:

• zjistit celkové konceptuální a ideologické zabarvení Ústavy ČR

• najít přímé mechanismy (pravidla), kterými znemožňuje suverenitu a rozvoj ČR a umožňuje tendence, které jsou v rozporu se zájmy našeho národa

Chceme-li jako národ přežít, zachovat si svou kulturu, rozvíjet vyspělost a důstojný život, musíme zásadně změnit charakter naší státnosti. Nikdo to za nás neudělá, je to naše práce a naše odpovědnost. Obrození jakéhokoliv národa musí vždy vycházet z vůle lidu, jinak nemůže být úspěšné a v jeho zájmu. Podívejme se například do Ruska, změny ústavy, které byly započaty po loňském přesvědčivém referendu, jsou výsledkem tvůrčí práce a uvědomělé snahy vycházejících z nejširší ruské veřejnosti.

Ruský stát dosáhl pod vedením Vladimira Putina možnosti obrody – ta by ale nikdy nemohla být učiněna, kdyby nebyly jasně (konceptuálně) vytyčené cíle, a ty podložené prací. Tyto nástroje změny musí být připraveny v předstihu. Kdyby se nejdřív čekalo na možnosti, např. kdy poleví tlak, a pak by se teprve horkou jehlou začalo něco vymýšlet, tak by ničeho dosaženo nebylo. Putin by bez aktivní podpory lidu (národa) sám nic nedokázal. Stejné je to u nás. Dokud se sami nezmobilizujeme na vlastní cílenou práci na obnově státu, nemůžeme očekávat, že se to vyřeší samo.

Abychom mohli vybudovat skutečný vlastní stát, musíme nejdříve pochopit tu státnost, ve které žijeme, co všechno je třeba změnit a jak to doposud funguje. Jedním z důležitých faktorů je naše Ústava, ta plně odráží smysl a roli naší státnosti. Pojďme tedy rozebrat naší Ústavu.

Ústava a ústavní pořádek České republiky

Funkci Ústavy v České republice nese tzv. ústavní pořádek. Ten obsahuje několik důležitých dokumentů a zákonů, které jsou právně závazné a mají sílu ústavních zákonů, jsou tedy nadřazené ostatním zákonům, nařízením, pravidlům.

Do ústavního pořádku patří:

• Ústava ČR,
• Listina základních práv a svobod,
• Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky,
• další ústavní zákony (o státních hranicích, o samosprávách, …)
  
  

Preambule a ideologicko-konceptuální vyhranění státnosti

Preambule Ústavy ČR prezentuje základní směřování Ústavy a tím i základní směřování státnosti. Na první pohled udává vyvážený postoj jak k právům, tak k povinnostem občanů státu – ale skutečně jen na první pohled. Povinnosti a odpovědnost člověka-jednotlivce vůči celku jsou zde „odbyty“ značně obecným výrokem bez hlubších konotací. Není zde ani vyjádřen důraz na ochranu společného státu.

Naopak práva jednotlivců a svoboda, v praxi svévole, je zde ukotvena hned několika jednoznačnými slovními spojeními – konkrétně definovanými pojmy a principy. Na těchto principech fakticky stojí naše dnešní státnost, jsou zakořeněné v základech fungování dnešní společnosti jako takové, v právu, ve způsobu fungování státních orgánů. Těmi pojmy a principy prezentovanými hned na začátku Ústavy jsou: svobodný a demokratický stát; lidská práva; občanská společnost; evropské a světové demokracie; právní stát.

Tyto pojmy je pro pochopení jejich závažnosti potřeba blíže osvětlit (jen upozorňuji, že to zdaleka nebude do dostatečné hloubky, plné pochopení už je na každém). Společně uplatňované totiž zakládají předpoklady k tomu, že náš stát bude neakceschopný a nesuverénní (– a do důsledku dovedeno i sociálně nespravedlivý).

Lidská práva

Globální ideologický fetiš a dominující trend 2. poloviny 20. století. Součást liberalismu, nástroj zaměřený na destrukci a demontáž fungujících neliberálních států a společností. Lidská práva, podle současné praxe jejich uplatňování, jsou práva jednotlivce konat svobodně, svévolně a i bezohledně vůči svému státu. Ze strany celku (společnosti) pak lidská práva silně omezují možnosti zjednání rozumného řádu, pořádku a stability. Zájmy jednotlivce mají v lidsko-právní praxi prioritu před zájmy obecnými. Kromě toho je autoritativní výklad lidských práv předmětem mezinárodní agrese, nátlaku a vydírání ze strany silnějších států vůči státům slabším. Idea lidských práv je obecně koncipována tak, že tyto práva nejsou vnitřní záležitostí té které společnosti nebo státu, ale naopak jsou předmětem soudu „demokratických“ západních zemí a institucí nad kýmkoliv si usmyslí. A soudu doslova – viz. existence a činnost Evropského soudu pro lidská práva.

V naší legislativě jsou lidská práva zakotvena přímo v Ústavním pořádku – v Listině základních práv a svobod. (Není asi ani potřeba dodávat, že žádná listina povinností člověka vůči společnosti, lidu, státu neexistuje. A to ani jako etický závazek pro řídící kádry, omezení svévole, zavedení odpovědnosti. Existuje pouze listina práv…) Lidská práva také zaručují právo na soukromé vlastnictví, s minimálním omezením. Jak to vypadá v praxi, vidíme. Lidská společnost v principu kolektivní se stala společností individualit-vlastníků…

Občanská společnost

Teorie o tzv. občanské společnosti nás poučuje, že podmínkou fungující demokracie je činnost nestátních organizací, které mají ovlivňovat stát, aby fungoval ve prospěch občanů. Jedná se tedy o subjekty ovlivňující stát, které za něj ale nemají odpovědnost. V praxi jsou to různé neziskovky, včetně zahraničních politických organizací, které státem hýbou ve prospěch zahraničních mocností a zahraničního kapitálu a ještě od toho státu, který poškozují, často dostávají peníze. Jejich činnost současný stát prakticky nekontroluje.

Liberálně-demokratický systém je absurdní také v tom, že soutěž politických stran je založena na cílené a dlouhodobě pěstované názorové fragmentaci (eufemizmus „pluralita názorů“) voličské veřejnosti. Politické strany vyhledávají jen určitou část voličského spektra a hájí tak zájmy jen části občanů (dlouhodobá hra rozdělení na pravici a levici). Samostatnou kapitolou jsou předvolební programy stran, které jsou pouze vábničkou na voliče a po volbách už nejsou pro dané strany závazné i s ohledem na výmluvu, kterou tento systém přímo nabízí – nutnost uzavírat koalice. Další věcí je hlasování o závažných věcech, které v programu strany vůbec neměly. Příkladem by mohla posloužit taková závažná skutečnost, jako je vstup našeho státu do NATO.

Nikdo z vládnoucích špiček není přímo zavázán pracovat v zájmu lidu, tedy vyváženě v zájmu všech občanů. Z těchto důvodů je realita taková, že často musí opuštěným potřebným pomáhat různé nadace a neziskovky – a tím se právě legitimizuje činnost i těch politických neziskovek a zmíněná teorie občanské společnosti.

Ve zkratce – rozděl a panuj: Stát nemá dostatečnou odpovědnost za zájmy svého lidu a neziskovky, nadace, církve pomáhající (i nepomáhající) občanům zase nemají odpovědnost za integritu státu. Často vědomě plní cíle vnějšího nadnárodního řízení a podporují tendenci destrukce státu, aniž by jim hrozil jakýkoliv postih.

Právní stát

Je z těchto pojmů vůbec nejzávažnější. Jedná se o v naší společnosti plně uplatněný princip, který zavádí jednoznačnou vazbu exekutivy na rozhodnutí legislativy. To znamená, že ten, kdo vykládá právo (soudy, právníci), je fakticky nejvyšší instancí rozhodování. Rozhodnutí soudů jsou ostatní subjekty vždy povinní bez výhrad uvést do života (odvolání je možné zase jen u jiného soudu). To do jisté míry dává smysl, dokud soudy nezačnou přímo zasahovat do politiky a státního plánování – například bojkotování výstavby infrastruktury anebo plnění sporných majetkových nároků zahraničních subjektů.

Soudy mohou rušit kroky státního aparátu, vlády, mohou rušit i zákony vydané Parlamentem. Soudci jsou pak oddělení od státu a nemají povinnost hájit jeho zájmy ani nejsou ve svých rozhodnutích mravně vázaní. Jsou neodvolatelní a nejsou odpovědní za svá soudní rozhodnutí.

Práva a svobody člověka a občana

Ještě jeden pojem, který se nachází už v prvním článku Ústavy (už ne v Preambuli): Práva a svobody člověka a občana – přímo odkazuje na francouzskou revoluci, Deklaraci práv člověka a občana.

Z oficiálního webu vlády: „V letech 1789 – 1799 proběhla ve Francii, která se v osmdesátých letech 18. století potácela na pokraji státního bankrotu, Velká francouzská revoluce. Tato revoluce je obecně vnímána jako hlavní přelomový bod evropských dějin. Znamenala totiž přechod od absolutismu k občanství a ustavení lidu jako hlavní politické síly.“ O tom, že zmíněná francouzská revoluce a následné události byly nástrojem likvidace francouzského státu, agrese vůči Rusku a dalším zemím na úkor francouzského národa a jeden velký masakr, oslavné ódy mlčí. Důvod, proč je Velká francouzská revoluce tak důležitým kultem je ten, že je důležitým milníkem liberalizace společnosti a likvidace tradičních hodnot. Deklarace práv člověka a občana se stala předstupněm zavedení liberální demokracie a lidskoprávního fašismu jako její logické koncovky.

Demokracie

Z pohledu běžného občana je demokracie především demokratický volební systém, poslanci a vlády vzešlí „z vůle lidu“. Z toho pramení i naivní představa o tom, že lid řídí svou zemi.

Pro elitu je však podstata demokracie v něčem jiném. Především v tzv. dělbě moci a dále v principech popsaných výše (občanská práva a svobody, právní stát, pluralismus). Dělba moci se jinak také označuje jako „princip brzd a rovnováh (či protiváh)“. Ideologii tohoto principu všichni známe, je to údajná pojistka proti zneužití moci atd. V praxi dělba moci vytváří ze státu supersystém, jehož reálné centrum koncentrace řízení se zákonitě musí nacházet mimo oficiální struktury státu – protože ty od sebe musí být navzájem odloučené, tzv. nezávislé. Skutečná moc nad státem se tak nachází MIMO takto deklarovaný trojúhelník zviditelňované moci:

• zákonodárné (parlament)
• výkonné (vláda)
• soudní

Skutečnou mocí disponují klanově-korporativní skupiny anebo jí disponuje nadnárodní řízení, kterému jsou klanově korporativní skupiny podřízené.

Takto je to i v naší zemi. Organizační a ideologická moc je v rukou úzkých skupin v pozadí, které pracují zcela nezávisle na vůli vlády, parlamentu nebo státních orgánů. A naopak kádry ve státních strukturách řídí stát v linii těchto skupin, která bývá nejčastěji určována na cizích velvyslanectvích.

Klanově korporativní skupiny v pozadí nemají za stát žádnou odpovědnost (jsou udržovány v neformální odpovědnosti a podřízení vůči zahraničnímu páníčkovi). Oficiální vláda a státní aparát zase nemá pro skutečné řízení státu dostatek reálné moci.

Proto dělba moci přímo vylučuje demokracii ve smyslu lidovlády a v našem případě i státní suverenitu. Subjektů s konceptuální mocí se v naší zemi nachází minimum a vládnoucí koncepce je realizována skrze nadnárodní řízení.

Doslov

Tolik k pojmům a konceptuálním principům, které naše Ústava velmi jednoznačně sleduje. Mohli bychom ještě načrtnout několik principů, které Ústava buď zcela ignoruje, nebo vyjadřuje velmi povrchními, prakticky a právně neuchopitelnými frázemi. V konečném důsledku tak velmi deformuje smysl základního dokumentu státu.

Svrchovanost státu – Ústava říká, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický stát. Jinak ale principy skutečné svrchovanosti nejsou nikde hlouběji definované. Tedy deklarace bez možnosti praktického naplnění

Zájmy občanů a zájmy státu jako celku – všude se mluví jen o zájmech občanů, popřípadě zájmech lidu. Nikde ale není uvedena důležitost zájmů státu jako celku. Skutečnost je taková, že stát, který nedokáže hájit vlastní zájmy, v důsledku nedokáže ani hájit zájmy svého lidu, ani jednotlivých občanů.

Odpovědnost za stát – vládnoucích špiček, médií, dalších subjektů i všech občanů – chybí. O něčem takovém zde není ani čárka.

Ústava ČR jednoznačně vyjadřuje liberální myšlení se všemi jeho důsledky. Zásadní důraz klade na práva jednotlivce, nulový důraz (až ignoranci) na povinnosti a odpovědnost vůči našemu státu. Liberální ideologie se snaží otázku moci ve společnosti vtěsnat do moci zákonodárné, výkonné a soudní. Tyto moci se snaží držet pod kontrolou a izolovat od sebe, ale úplně ze své kontroly vypouští další subjekty – média, think-tanky, nestátní organizace, „vzdělávací“ neziskovky a nadace, korporace a další.

Tolik ke konceptuálnímu rozboru Ústavy, tedy zodpovězení otázky, jaký charakter státnosti předjímá a zastupuje. Ve druhé části rozboru se budeme věnovat tendencím Ústavy, kterými vytváří základní strukturu našeho státu a jeho orgánů.