Východiska

Ačkoliv se to nikde neuvádí, osobně se domnívám, že v Římské říši v době republiky proběhla masívní liberalizace společnosti. Není mi známo nic o tom, že by tehdy okolo této liberalizace vznikl filozofický aparát, jaký později v západní Evropě vybudovali Malthus, Locke, Montesquieu, von Hayek ad. Ale máme zde zcela zjevné a jednoznačné projevy liberalizmu, jako rozklad morálky, chování vrchnosti (a nejde jen o výstřelky Caliguly – které, jen tak mimochodem odpovídají dnešním zvrhlostem), atomizovaní jedinci bez občin, vysávání periférií a proměnu peněz, půdy a práce na zboží. Projevy všech těchto jevů byly v římské společnosti masívní a protože toto jsou vlastně všechny podstatné znaky soudobé liberální společnosti, považuji Římskou říši za liberální stát.

Tato liberalizace přivedla Řím do těžké krize a pouze výjimečné osobnosti čas od času zachraňovaly situaci. Sem patří Tibérius Gracchus, Julius Gaius Caesar, Oktavián a další. V zásadě však jakmile Římská říše ztratila schopnost dalšího růstu (a tedy možnost vysávat další dosud liberalizmem nezasažené končiny), říše se začala rozpadat (v tomto směru jsme dnes v úplně stejné situaci).

Návrat k Tradici

Již před nějakou dobou jsem si začal všímat názorů ruských neliberálních intelektuálů na křesťanství. Tyto názory mě nakonec přivedly ke zcela novému chápání křesťanství. Základem je to, že křesťanství zřejmě bylo hlavním mechanizmem, kterým se do středomoří vrátila tradiční společnost a kterým se odvrátila hluboká společenská krize liberálního Říma. Zde výslovně upozorňuji, že tento názor jsem si vytvořil pouze podle myšlenkových konstrukcí, postavených na základě výše uvedených názorů ruských intelektuálů. U nás jsem v tomto směru nenašel žádné zprávy, přestože jsou tyto konstrukce překvapivě pevné a mají závažný dopad na chápání našich dějin. Ale docela překvapivě tuto skládačku dobře doplňuje například i čs. wikipédie na heslech popisujících křesťanství i Řím, nebo web antickysvet.cz – všechny prověřované události a pojmy do této konstrukce dobře zapadají.

Otázkou byl vztah liberalizované římské společnosti ke křesťanství. Protože křesťané nabádali k mravnosti, museli vyvolávat nenávist liberálů – a proto byli pronásledováni. Ostatně postoj liberální společnosti k těm co prosazují tradiční společnost, byl tehdy stejný, jako je dnes. (Dnes je situace jiná a pronásledování probíhá ve zpravodajské rovině – ale v zásadě stoupenci tradiční společnosti nemají pro ‚šum‘ možnost účinně šířit svoje názory.)

Křesťanství v tomto pojetí znamenalo otevřený návrat tradičních prvků kultury, tedy mravního zákona, tradic, svátostí i ‚přirozených‘ legend (účelové-manipulativní legendy se v liberální společnosti rozsáhle využívají). Protože v liberalizované společnosti bylo nutné nějak podchytit individua a vrátit je zpět do občin, vznikl jako vyjádření tohoto návratu pojem ‚spásy duše‘. Je to velmi dobrý pojem, protože návrat do občiny znamenal nejen návrat k biogennímu řádu Tradice se zaměřením na životaschopnost společnosti a její zajištění, ale znamenal i pro každého takového člověka podstatnou duševní úlevu – protože v ideové rovině se mohl opřít o ostatní členy občiny. Jako člen občiny člověk opět pochopil, že jeho sousedi nejsou jeho konkurenty a nepřáteli (viz Locke, Maltus, von Hayek ad.), ale spolupracovníky a pomocníky. Na završení toho všeho se použil (Achanatonův) pojem Bůh, jako vyjádření celého Vesmíru, jemuž se člověk musí za své konání zodpovídat. Křesťanství takto ve svém celku zřejmě bylo především návratem k realistickému a přirozenému myšlení a životnímu řádu.

Trojjedinost Boží

Křesťanství, na rozdíl od Islámu i židovské víry skládá Boha ze tří sice soupodstatných, ale různých bytostí – Otce, Syna a Ducha svatého – označovaných jako božské bytosti. Ovšem každá tato božská bytost je symbolickým vyjádřením jednoho určitého společenského jevu:

  • Otec – zastupuje vládce – přirovnávaného k otci rodiny (běžná přenáška v tradiční společnosti)
  • Syn – zastupuje církev – opora otce (panovníka) jako jeho ideologický aparát
  • Duch svatý – zastupuje obecné vědomí

Toto pojetí je důsledkem a především postojem ke stavu společnosti rozkládající se Římské říše. Původní křesťanství tak bylo učením, které mělo najít cestu z této společenské krize a velmi rozumně klíčová úloha byla uložena právě otci-panovníkovi, ‚církevnímu aparátu‘ (ideologům) a stavu obecného vědomí. Takto lze tuto konstrukci dobře vysvětlit a navíc musíme smeknout před šíří pojetí a zároveň přístupnému výkladu. Mimoto zpočátku takto křesťané vystupovali proti oficiální (a demoralizované) státní moci, která je tvrdě pronásledovala – přestože představovali velmi konstruktivní společenský prvek.

Přitom ale již zde došlo k určitému pokroucení. Jde o to, že v tradiční společnosti vychází společenská organizace odspodu, tedy od Ducha svatého. Jenomže v případě demoralizované římské společnosti toto nepřipadalo v úvahu a tak císař převzal vůdčí úlohu. To asi bylo v dané chvíli v pořádku, ale toto postavení se „zapsalo“ a tím se zachovalo i v budoucnu a vytvořilo to vážné potíže, které vyústily do reformace a nové liberalizace. Kromě toho církevní aparát v průběhu dalšího vývoje dovedl vědomí o tomto uspořádání do takového stavu, že se tyto znalosti zcela vytratily. (Dokonce i u ortodoxních církví – viz dále.)

Vyznání víry

V složitém systému Trojjediného Boha bylo třeba zformulovat zjednodušený výklad tohoto filozofického systému. Tím se stalo vyznání víry. Jenomže od samého začátku se do něj začala vnášet politika a tak již první oficiální ‚Nikájské vyznání‘ odráželo boj proti učení kněze Areia (viz dále) na Nikájském koncilu v roce 325. Níže je uvedené Nikájsko-konstantinopolské vyznání, do něhož bylo Nikájské vyznání upraveno po půl století bojů s ariánstvím, po 1. konstantinopolském koncilu v roce 381 (v závorce je uvedeno tzv. filioque):

Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.
Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky:

Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Pravý Bůh z Pravého Boha,
zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno je stvořeno.

On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe,
skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.

Byl za nás ukřižován, za dnů Pontia Piláta, byl umučen a pohřben.
Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma.
Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce.
A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce.

Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života, který z Otce (i Syna) vychází,
s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků.

Věřím v jednu svatou, všeobecnou apoštolskou Církev.
Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů, očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.

Amen.

Další vývoj

V různých místech byly různé podmínky a těm se vývoj přizpůsoboval. První velké potíže se začaly objevovat v souvislosti s tím, že vůdčí osobností celého uspořádání společnosti byl Otec – tedy vládce. (Mějme na paměti, že toto pojetí takto vzniklo proto, že právě byzantský císař, když pochopil, co křesťanství přináší, si ho ‚přiupravil‘ a s jeho pomocí pokřesťanštil Byzantskou říši – a tak ji vyvedl z vleklé krize.)

Alexandrijský kněz Areius zřejmě uvažoval přesně v tomto rámci, ale s tím nesouhlasili další kněží. Z doslovného výkladu totiž vyplývalo, že Ježíš Kristus i Duch svatý jsou bytosti stvořené Otcem a Otci podřízené – proto je církev podřízená panovníkovi (a toto je v rozporu s tradiční společnosti, utvářející společenskou organizaci odspoda). A kromě dalšího to znamená, že byly doby, kdy Ježíš nebyl a logickým důsledkem je to, že lidé, narodivší se před Ježíšem Kristem se narodili v hříchu. To je v tomto pojetí vážný průšvih, protože to se týká i Bohorodičky – matky Ježíše Krista panny Marie – která však má na nebesích významné postavení jako přímluvce živých. (Zde máme další příklad omezenosti v liberalizmu obvyklého ‚exaktního‘, jinak též doslovného chápání textů.) Ještě vážnější však bylo to, že postupně se utvářející církevní aparát (a nejen ve Franské říši) nechtěl uznat tak silné postavení ‚Otce‘ a podřizovat se mu. Toto byla otázka vztahu papeže (patriarchy) k panovníkovi a stala se již na prvních církevních koncilech předmětem mocenských bojů.

Ortodoxní víra

Část církevních hodnostářů začala vyznávat zásadu, že vyznání je symbolem víry a tu nelze měnit. Proto považuje Nikájsko-konstantinopolské vyznání (bez filioque) za neměnné. Z tohoto důvodu ‚filioque‘ odmítli a tak došlo k církevnímu schizmatu (fakticky se jednalo o zástupnou záležitost, prvotní příčinou bylo vyvraždění Rasénů (Etrusků) Normany prakticky rozhodnutím a se souhlasem papeže). Východní církve zůstaly na původním vyznání – zůstaly ortodoxní.

Zase je dobré si všimnout, že ortodoxní církve pocházejí z oblastí pod vládou Byzancie – tedy zde se zřejmě do sklonu ‚nepřiohýbat‘ dále křesťanství promítla důvěra společnosti v provedené reformy – společnost odmítla změny v křesťanství a tak ani církevní hodnostáři nezískali pro něco takového oporu ve společnosti.

Nevím, do jaké míry je záležitostí všech ortodoxních církví otázka ‚pekelných muk‘. Moje zatímní zjištění však ukazují, že pravoslavná církev se ‚peklem‘ nezabývala a naopak i ústy svých představitelů zdůrazňovala pouze spásu duše. Přímo v pravoslavné oblasti (mezi ruskými publicisty) jsou názory, že takto pravoslavná církev byla z hlediska své vlastní věrouky na hraně ‚kacířství‘. Ale nevylučuji, že toto je obecně postoj ortodoxních církví a vycházel z původního postoje (a účelu) křesťanství, které právě ‚pekelná muka‘ (liberální společnosti) nahradilo (občinovou) ‚spásou duše‘.

Filioque

Filioque bylo, jak je uvedeno výše, důsledkem snahy církevního aparátu o zrovnoprávnění s panovníkem. Jenomže dalším důsledkem bylo to, že Duch svatý (obecné vědomí) na postavení ztratil. Klíčové postavení ve společnosti tak formálně získaly dva aparáty (státní a církevní), zatímco obecné vědomí (občiny) jim bylo podřízeno. Toto zřejmě představuje ideový základ rozkladu občin a nástupu liberální ideologie v dosahu římskokatolické církve.

Nominalizmus

V 11. století se v západním křesťanství rozhořel spor o tom, jestli názvy věcí jsou obecným pojmem, který stojí jako symbol nad samotnou věcí, nebo označují pouhou konkrétní věc (viz Slovanská tradice 1 – úvod). První názor zastávali realisté (tradicionalisté), druhý nominalisté (fakticky subjektivisté – a to již je Moderna).

Realisté obecné pojmy viděli jako ideály a vzory věcí. Nominalizmus říkal, že každý jev má své vlastní pojmenování a obecné pojmy naplněné ideály jako takové nejsou. Toto byl po mnoha staletích asi první projev nastupující reformace. Znamenal odklon od realistického myšlení Tradice a otevření subjektivního pojímání světa Moderny, jaké se velmi hodilo pro filozofický vývoj liberální ideologie.

Reformace

Je otázkou, co bylo toho příčinou, ale v římsko-katolické oblasti se velkým problémem stal strach z Posledního soudu. Ten vedl k ‚ustavení‘ ‚očistce‘, jako instituce k očištění od ‚menších‘ hříchů. Očistec byl takto formálně ustaven teprve na Lyonském koncilu v roce 1274 a pouze v římskokatolické církvi (!). Následovala snaha přesunout očištění od hříchů ještě do doby života – církev začala hříchy odpouštět a postupně stanovila celý ceník – vznikly odpustky. Tím se sice hříšníci mohli ze svých činů vykoupit ještě za svého života, ale celý tento proces se formalizoval a váhu začalo nabývat psané právo (původně ‚ceník‘ odpustků). Z prohřešků proti Mravnímu zákonu se najednou bylo možné vykoupit prostředky mimomravními – nemravnými.

Čistě osobně si myslím, že zde byl velký vliv rozsáhlých masakrů. Mimo masakru Rasénů (Etrusků) na Apeninách vykonaném Normany s výzvou a souhlasem římskokatolického církevního aparátu i dřívější masakry v Pyrenejích a ještě větší, po řadu staletí se táhnoucí masakry v Británii, podobné masakry představovalo i vyvražďování Rasénů (Obodritů, Luticů, Prusů, Milčanů ad.). Dále velkou úlohu sehrál i mor. Další prvek této skládačky zjevně představuje snaha panovníků ovládnout další kraje (viz například kniha J. Kozáka Jiříkovo vidění; Nakladatelství ONYX, 2007). Možná v důsledku toho všeho se v Evropě stala poprava víceméně běžnou procedurou – a tak nejen válečníci a panovníci, ale vůbec panstvo a i prostý lid vnitřně cítili svůj vážný hřích a báli se stanout před soudcem svého života – Bohem.

Takto došlo k formalizování celého systému věrouky a jeho důsledkem se stalo ‚měření‘ víry v Boha. Přitom formalizované procesy vedly k opuštění morálky a následkem byl rozpad občin – když vrchnost (panstvo) začala občiny vysávat a proměnila se na šlechtu.

Konečným krokem bylo ‚odpoutání se od kolektivních hříchů‘, se kterým zřejmě přišel Luther. Člověk sám předstupuje před přísného Boha a ten měří jeho ‚víru‘, nikoliv však skutky (viz dále ‚trojí‘ Sola). Takto byl zrušen ‚Kristův zákon‘ a člověk byl zbaven odpovědnosti za své činy. Zánikem občiny člověk ztratil možnost spásy duše. Logickým završením byla přeměna Boha jako projevu Vesmíru a jeho celistvosti na pouhou bytost, které se pouze předepsaným způsobem vzdává úcta. Ve své podstatě se jedná o ‚satanizaci‘ Boha.

Reformace tak znamenala návrat rozkladného procesu, jaký dříve proběhl v Římské říši a jaký svého času křesťanství odvrátilo.

‚Trojí‘ Sola

Reformace znamenala zrušení ‚Kristova zákona‘ (‚zákona života‘) a nástup čistě formálních pravidel, zvaných ‚trojí Sola‘ (ačkoliv jich je pět):

  • Sola fidepouze vírou – Člověk je před Bohem ospravedlněn nikoli tím, co koná, ale pouhým vztahem své víry k Bohu. Toto je zcela protikladné k původnímu křesťanství a je jasným projevem liberalizace společnosti.
  • Sola scriptuspouze písmo – „Pouze Písmo (Bible) je plnohodnotným zjevením Boží pravdy“. Vyjadřuje víru protestantů, že všechna pravda o Bohu vychází z Bible. Tento důraz se zásadně vymezuje proti katolickému i ortodoxnímu učení, podle něhož je zdrojem poznání je vedle Bible také Tradice. I toto je projev nastupujícího formalizmu a tedy liberalizmu.
  • Sola gratiapouhou milostí – Člověk je sobecký a zlý a proto ospravedlnění dosahuje nikoliv svou zásluhou a svými dobrými skutky, ale výlučně Boží milosti , která je nezaslouženým darem, motivovaným pouze Boží láskou a dobrou vůlí. Zásluhy a dobré skutky nemají na spásu člověka žádný vliv, jsou důsledkem milosti a nikoliv její příčinou. Toto byl jeden ze základů středověké kritiky odpustků. Toto je zcela protikladné k původnímu křesťanství a je jasným projevem liberalizace společnosti.
  • Solus Christuspouze skrze Krista – Ježíš Kristus je jediným původcem spásy, jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem.
  • Soli Deo gloriapouze Bohu sláva. Cílem není oslavit člověka, nýbrž Boha. Pánu Bohu vděčíme za život časný i věčný. Proto jej budeme chválit. Zde máme základ ‚pánbíčkaření‘ (doporučuji například knihy J. Čechury – Lucemburkové na českém trůně, kde se vysvětluje, že v té době nic takového nebylo).

Čarodějnice

Rozklad občin vyvolal rozvrat společnosti. Celé společenské vrstvy se ocitly pod tak velkým tlakem, že houfně umíraly (invalidé, vdovy a sirotci). Toto byla doba největších lidských ztrát vyvolaných samotnou společností. Spousta lidí sice přežila, ale buď tu bídu viděla, nebo byla její obětí. Tak se objevilo velké množství rozhořčených, zlých a i duševně vyšinutých lidí. Většinou se jednalo o ženy – a tak se z nich staly čarodějnice. Oproti mýtům procesy s čarodějnicemi prováděli především protestanti (viz Kara-Murza: Manipulace vědomím). Zatímco čarodějnické procesy v protestantských zemích probíhaly po celé 17. století, soud Nejvyššího Inkvizitora ve Španělsku vynesl v roce 1608 závazný rozsudek „Čarodějnice jako společenský jev nejsou“.

Shrnutí

Takto se víra v Boha jako víra ve společnost, její duchovní jednotu a jednotu vesmíru, před kterým se zodpovídáme za své (společné) skutky změnila reformací na ‚pánbíčkaření‘ nezodpovědných individuí a otevřela se cesta k návratu liberalizmu. Ačkoliv původní křesťanství umožňovalo velmi dobrý návrat k Tradici, ideologický aparát (církev) celou záležitost zpolitizoval a tak umožnil zvrat. A liberalizující se společnost zase zaútočila – právě na křesťanství a tento útok stále pokračuje. Nejde přitom o boření chrámů, ale o ničení duší (viz S.G. Kara-Murza: Manipulace vědomím). Slovy Serafima Vyrického „chrámy budou pokryté zlatem, ale Bůh v nich nebude přebývat“.

Myslím, že tento popis ukazuje, že dějiny křesťanství jsou úzce spjaté s bojem tradiční a liberální společnosti. Tuto skutečnost si musíme velmi dobře uvědomit, protože to je otázka opětovného návratu k přirozené a funkční společnosti. Křesťanství představuje jev prvořadého významu, jehož studiu se bude potřeba hodně věnovat – ovšem ne z pohledu církevního aparátu a reformace církve, ale z pohledu řešení zvratu liberální společnosti a stability nastoupené cesty. Právě nad tímto bude potřeba provést nejvíce prací a zde se budou muset pečlivě hledat nová a všeobecně přijatelná řešení.

Na závěr sv. Simeon (949-1022)

(podle Kara-Murza: Manipulace vědomím): „Peníze a majetky tohoto světa jsou společné pro všechny, jako je světlo a vzduch, který dýcháme, jako pastviny hloupých zvířat na polích, na horách a po celé Zemi. Takto je vše společné všem a je určeno pouze pro užívání těchto plodů, ale nikomu nepatří. Ovšem touha vlastnit, pronikající do života jako jakýsi uzurpátor, rozdělila různými způsoby mezi své otroky a služebníky to, co Pán dal všem pro všeobecné využití. Vše ohradila zdmi, zajistila věžemi, závorami a branami, a tím zbavila všechny ostatní lidi užívání statků Pána. Zároveň ta nestyda tvrdí, že ona je vlastníkem všeho toho, a hádá se, že se vůči nikomu nedopustila bezpráví… Ďábel nám vštěpuje, abychom změnili názor na soukromý majetek a hlídali ho, místo aby byl určen pro použití všem, aby prostřednictvím touhy k chamtivosti na nás uvalil dva zločiny a učinil nás viníky, zasluhující věčný trest a odsouzení. Jedním z těchto zločinů je ztráta milosrdenství, druhým je spoléhání se na odložené peníze, a nikoli na Boha. Neboť boháč, maje odložené peníze… je vinen ztrátou života těch, kteří během této doby zemřeli hladem a žízní. Byl schopen je nakrmit, ale nenakrmil je a pohřbil to, co patří chudým, a nechal je zemřít hladem a zimou. Ve skutečnosti je vrahem všech těch, které mohl uživit.“

26 komentářů

  1. Dobrý den ve spolek.
    Prolétl jsem článek, a dle mého soudu autor:
    1) Výborně vystihl první odstavec, kde je zmíněna příčina úpadku Říma – Útok na hodnoty a rodinu jakožto nástroj řízení ruku v ruce s inflací a „tisknutím“ peněz (tenkrát se ředilo levnějšími kovy)

    2) Přehlíží nebo nepovažuje za důležité následující principy či tvrzení:
    a) nevnímá křesťanství jako nástroj řízení – 3 priorita ideologická

    b) nevnímá , že bylo křesťanství původní – Gnostické křesťanství (aboriginové, zbytky v americe atd), které bylo zneužito a zpitvořeno do židokřesťanství – analýza podrobně v knize O povstání hada (5 textů, které se v čase měnili do podoby bible – původní výroky Simona mága)

    c) nevnímá, že tradice a myšlení tu bylo, a více méně se jen ničilo (v cyklech a různých územích)
    – což jasně vidíme na úpadku jazyku, stavitelství a některých řemesel (co je dle mého očividné)
    _______
    Jinými slovy to vlastně je jen o přesnosti, do jakých procesy zkoumáme či dokážeme rozlišovat.

    1. Author

      Že křesťanství bylo nějakým filozofickým systémem s nějakou minulostí zde opravdu vynechávám. Pro daný pohled to vůbec není podstatné. Co se týče nástroje řízení – zase v dané souvislosti to není podstatné. Já zde vytáhl pouze jednu stránku a to, že různí lidé potom toho využili je zase úplně jiná věc. Viz například tlak Franků na pokřtění Rasénů (Čechů) a o něco později úkrok stranou do Byzancie) – i když z povahy rasénské společnosti to vůbec nebylo zapotřebí. Nakonec i tehdy to ten, který za to dostal přízvisko Přemysl, dokázal zkoulet v podstatě jak chytrá horákyně – a to je podstatné. Anebo se zkusme zamyslet, jaké mohly být jiné cesty. Myslím, že s velkou pravděpodobností by to dopadlo hůře. A podobně naopak – bez křesťanství by si Frankové jistě našli nějaké jiné zdůvodnění pro vyvražďování Rasénů (viz zase dopad na duši a strach z Posledního soudu).


  2. Liberální a Tradiční společnost jsou dvě neslučitelné cesty – souhlasím. Ale i v liberální společnosti, která má alespoň přežívat, musí být alespoň několik málo prvků tradiční společnosti (rodina, minimální míra pospolitosti a společenské odpovědnosti atd..).

    Řím se zřejmě dostal do stavu, když již i ty prvky nezbytné k přežívání byly vyvráceny.

    V článku píšete, že křesťanství bylo hlavním mechanismem návratu Tradiční společnosti do středomoří. Důležitá je otázka, jaké křesťanství to bylo, co bylo jeho podstatou.

    A pokud to správně chápu, tak na tu otázku odpovídáte dále. A popisujete toto křesťanství jako založené na trojitosti Otec-Syn-Duch svatý. Pak popisujete, jak říkáte, „zjednodušený výklad“ tohoto filozofického systému uvedením Nikájského vyznání víry. Jenže v něm už je v úplné podobě obsažena absolutní manipulace lidským vědomím! Jednorozený Boží syn, sestoupil z nebe přijal tělo, ZA NÁS byl ukřižován. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Vždyť to už je zcela dokonané zotročení člověka. A to již v roce 325 n.l..
    Pak už bylo jen otázkou času, kdy centrálně novými žreci řízená církevní hierarchie převezme nad společností kontrolu. To už je právě totálně zliberalizovaný výklad „přijal tělo“, „jediný syn“. A to tam vůbec nezdůrazňujete.

    Jaké bylo to stabilizující křesťanství, že jen po asi dvou stoletích mohlo být takto převráceno?

    Jsem dost pevně přesvědčen, že osoba Ježíše Krista je umělou legendou, která nahradila původní gnostické učení. A vše založené již na „jediném synovi v lidském těle“ už je manipulace.

    Jan Kozák tento proces umělého výtvoru velmi precizně ukazuje na rozboru starých textů, od těch gnostických až po bibli.

    Takže otázkou zůstává – kteří křesťané vytvořili v Římě ty pevné tradiční komunity (občiny), které byly majákem Lidství? Byli to snad gnostici, tedy pokračovatelé křesťanů působících již před příchodem Krista?

    Nebo to byli křesťané vyznávající „jediného syna“?

    (S používáním českých slov souhlasím, určitě je to potřeba.)

    1. Author

      Tady je ta chyba, o které jsem psal dříve: celý tento proces byl podstatně delší a proběhl podstatně později. Pravděpodobně tím zlomem byl až justiniánský mor a následná reforma (themata) – která fakticky zrušila liberální rozdělení moci (bylo to už tenkrát).

  3. Dobrý den,

    toto je velmi hrubá dezinterpretace skutečného významu křesťanství.

    Máte pravdu v tom (alespoň mně to připadá logické a myslím si to), že křesťanství do jisté míry pomohlo Římu vrátit k tradičním hodnotám a tradiční společnosti. ALE když napíšete A, musí dodat také B. A to je fakt, že rozklad a dekadence Říma pravděpodobně musely probíhat za pomoci „kulturní spolupráce“ kurátorů biblické koncepce. A účelem bylo právě to, aby se křesťanství (rozuměj nadvláda žido-křesťanské koncepce) mohlo rozpínat. Je to úplně základní pravidlo konceptuální a ideologické agrese – nejdřív jeden systém, koncepci, ideologii zdiskredituj, abys ji mohl nahradit jinou – která se tváří jako a v momentální podobě je menší zlo. To menší zlo, když je pevně uchycené, už nemá žádné překážky stát se větším zlem a dosáhnout oněch skutečných cílů, které si žreci, resp. znachaři, stanovili.
    Že je žido-křesťanství velmi propracovaným systémem, jak ovládnout a ovládat společnost, nevidí jen slepý. A že tento z řídícího, ideologického a psychologického hlediska dokonalý systém podmanění člověka vznikl sám nějakým nedopatřením či degradací, je naivní představa.
    Ano, to „dobré křesťanství“ ve svých začátcích, co tak hezky stabilizovalo Římskou říši, už v sobě neslo ty prvky, které zajistily snadné „přepnutí“ na to „zlé křesťanství“. Ne, nezkazili ho lidé, lidé byli zkaženi jím.

    Takže křesťanství s tradiční společností nemá vůbec nic společného, je to jen a pouze nástroj na ovládání lidského myšlení a chování společnosti.

    On už sám základ, který jste zde v článku popsal (Nikájské vyznání víry), je zcela jasným útokem na psychické zdraví, důstojnost, rozum a svobodu člověka. Že je člověk ovce, že je bídným a priori hříšným červem, který byl vykoupen cizí krví (logický, dialektický i mravní nesmysl), že MUSÍ bezpodmínečně VĚŘIT – to snad není to nejodpornější zdeformování lidského života a jeho vyššího smyslu???

    Právě „vykoupení nenapravitelně špatného a hříšného“ jedince vraždou „božího syna“ je ponižování člověka, stavění ho do role jakoby mravního dlužníka a v neposlední řadě je to zavedení právě dialektického nesmyslu do základu jeho myšlení. Tím je u takového člověka zásadně deformované vnímání příčinně-důsledkových souvislostí.

    Křesťanství opírající se vůbec o existenci a „prorocké činy“ Ježíše Krista, je od A do Z jen manipulace a nástroj řízení, systém ovládání společnosti.
    Ježíš Kristus je vymyšlená legenda právě za tímto účelem.

    Něco úplně jiného je Gnoze. Tu si křesťanství lživě přivlastnilo a označuje ji za svou odnož. Ve skutečnosti je Gnoze mnohem starší a tvůrci žido-křesťanské ideologie a světonázorového systému ji vykrádali a její prvky překrucovali.

    Ale vidím, že uvádíte autora Jana Kozáka, tak to určitě víte. Pokud ne, doporučuji jeho knihy.

    Žádné dobré ani tradiční křesťanství neexistuje. Je to zcela účelový a umělý produkt. A v tom se do jisté míry mýlí i KSB.

    Panovník v křesťanských zemích nikdy nebyl pánem, vždy byl věrný církvi, ideologii křesťanství a celkové koncepci. Oplýval pouze strukturním řízením. Nikdo z evropských panovníků za hranice bibl. koncepce nezašel a pokud ano, tak byl velmi rychle zlikvidován. Jakékoliv nové revoluční směry v křesťanství byly pod konceptuální kontrolou.

    1. Author

      Myslím, že sám jsem podobný postoj zaujímal. Ale když jsem začal odkrývat záležitosti okolo tradiční společnosti, měl jsem velké potíže s návazností. A právě konstrukce, že křesťanství znamenalo zvrat, to vše řešila. Dokonce řeší i to, co jsem původně přehlédl. A to jsem se dopustil i velmi vážné chyby – ale o tom později.
      K tomu, co píšete, mám pár výhrad:
      Pokud mluvíme o liberální a tradiční společnosti, pak jde o navzájem neslučitelné civilizační cesty. Pokud tedy došlo ke zvratu (a ten musel mít ohromnou sílu), pak si nedovedu představit spekulaci na „dočasné řešení za účelem budoucího opačného zvratu“. Protože nová civilizační cesta se časem stabilizuje a potom je zase zapotřebí ohromná síla na opačný zvrat. To celé by bylo velmi drahé a nejisté. Také nemůžete do tradiční společnosti vpravit „malé zlo, aby se z něj stalo velké zlo“. Můžete jenom připravit falešný projekt (na způsob trockizmu) a zaměnit ho za ten správný. Ale tady upozorňuji, že není jediná zpráva, která by toto obecně o křesťanství potvrzovala. Ježíš Kristus zcela nepochybně Trockým nebyl a raně středověká společnost se jasně a velmi výrazně posunula k tradiční společnosti.
      Dále připomenu předchozí díl, kde píši, že: „Mimoto si musíme uvědomit, že pojmy ‚tradiční společnost‘ a ‚liberální společnost‘ jsou v rovině ideálu a skutečné zřízení té které společnosti se svému ideálu jen blíží. Obecně tak společnosti přiřazujeme určité společenské zřízení na základě její navenek hlásané filozofie…“ Tedy netvrdím, že to byl obrat o 180 stupňů, ani že byl proveden najednou.
      Další moje zásada (vycházející ze znalosti termodynamiky) je to, že společnost se utváří odspoda a ne odshora. Potom zde musí vystupovat zájmy jednotlivých lidí, kteří dají souhlas se svým podřízením (viz také Gramsciho nauka o hegemonii – Kara-Murza: Manipulace vědomím). A křesťanství zcela jednoznačně dalo panovníkovi souhlas ohromné spousty lidí – protože to považovali za rozumné (za lepší, než předchozí silně liberalizovaný stav).
      Já vůbec nepochybuji, že křesťanství se k manipulaci využilo úspěšně a nepochybuji, že mnoho panovníků situaci přímo zneužilo (u nás na to vlastně přímo „dojela“ (a hned dvakrát) přemyslovská dynastie). Ale úvahy o tom, že „žido-křesťanství“ od začátku pracovalo na ovládnutí společnosti jsou podle mě chybné – to rozvedu zvlášť. Byla tady poznámka o vyvolenosti – toto jistě je potřeba také pořádně prohrabat a najde se toho tam dost. Jistě – v Byzancii se prosadil „přiohnutý“ projekt, nesoucí semena zničení – ale připomeňte si Monádu: každá síla v sobě nese zárodek síly opačné. I zde to prostě vidím tak, že panovník (a jeho aparát) sice sledovali své zájmy, ale v zájmu uchování své moci a přes veškeré intriky byli tlačeni do „správných“ rozhodnutí (lepších, než náhodných – ale až na výjimky obecně nedosahovali nějak špičkových řešení). Pokud chcete tvrdit, že křesťanství byl falešný projekt, bylo by dobré se zamyslet, kdy došlo k podvržení – já vidím až reformaci.
      Měl bych také vážnou výhradu k tvrzení, že „že MUSÍ bezpodmínečně VĚŘIT…“. V prvé řadě NEMUSÍ, ale (v rámci svého duševního zdraví a spojení svých sil se svým prostředím) MÁ PŘIJMOUT VÍRU. To je rozdíl. Člověk není středem Vesmíru, nezná vše a MUSÍ umět přijmout své místo i Tradici, zděděnou po předcích – to je 4. Přikázání. Toto viz https://kob-forum.eu/2021/02/05/slovanska-tradice-2/. Jinak legendy běžně nesou hrubě upravené skutečnosti a my vůbec nemáme možnost zjistit, proč k tomu došlo. Přitom ale Kara-Murza s odkazem na další uvádí, že právě legendy, tradice a svátosti jsou nezbytné pro zachování společnosti – a tedy každého z nás. To, co píšete, je důsledek liberálního vzdělání (i já pod tím vlivem byl dlouho).
      A nakonec: Pokud budete chtít tvrdit, že křesťanství (jmenovitě v Čechách ve 14-16. století) nevytvářelo tradiční společnost, ale manipulovanou (liberální) společnost, těžko vysvětlíte, proč je pro nás nepochopitelné chování těch lidí (viz knihy J. Čechury).
      Kromě toho jsem zjistil, že je lepší nepoužívat slova, jako produkt, existuje, dezinterpretace apod., ale používat původní česká slova. Myslím, že budete překvapen, jak to bude měnit Vaše uvažování. A nakonec: v tradičním pojetí panovník byl vždy sluha – všimněte si, že takto se to ve staré literatuře píše.

    2. >Právě “vykoupení nenapravitelně špatného a hříšného” jedince vraždou “božího syna” je ponižování člověka …<

      Možná že dávní křesťané z občin – bogomilové, valdenští, kataři, pravoslavní starověrci, atd. v ten latinský konstrukt vykoupení nevěřili. Stejně jako nevěřili v konstrukt svaté Trojice. Pro ně byl Kristus jiné podstaty než Bůh. Možná nevěřili ani v to ukřižování (mimochodem rozporované v Koránu). Proto byli latinskými pronásledováni a likvidováni (třeba albigenský masakr). Třeba nevěřili v Boha, ale Bohu.

      1. Author

        Upozorňuji, že jsem záměrně vynechal takové záležitosti, jako ‚monofyzitizmus‘ a spoustu dalších podobných – kterých je plný dějepis, ale při tomto pojetí to jsou jen podružnosti, odvádějící od podstaty. Stejně tak se nezabývám šířením křesťanství do oblastí, kde nebylo zapotřebí (třeba i právě mezi Rasény). Zde se uplatnily mechanizmy ‚kdo nejde s námi, jde proti nám‘ a za pomoci lepších přírodních podmínek a větších zdrojů se prostě přijetí víry protlačilo – protože to prostě bralo agresorům vítr z plachet (viz např. řečený ‚Přemysl‘, řečený též ‚Oráč‘ – popis viz Tatíček – Přemyslovské lustrování).

      2. V zásadě souhlasím. Já pro tyto staré křesťany upřednostňuji termín gnostici, gnoze. Důvod je ten, že s žido-křesťanstvím, jak ho známe dnes, měl tento světonázor jen velmi málo společného.

        Důležité je uvědomit si, že gnoze je mnohem starší, než židovské pojetí křesťanství a než tzv. příchod Krista. Ta největší manipulace spočívá v tom, že bibličtí křesťané považují gnostiky za svou heretickou odnož. Jenže to je úplně naopak – gnoze byla dříve a v písmech byly použity její ideje a postupně překrucovány. Vynikající celoživotní práci na toto téma přinesl Mgr. Jan Kozák, jeho knihy doporučuji.

  4. „Již před nějakou dobou jsem si začal všímat názorů ruských neliberálních intelektuálů na křesťanství. Tyto názory mě nakonec přivedly ke zcela novému chápání křesťanství. Základem je to, že křesťanství zřejmě bylo hlavním mechanizmem, kterým se do středomoří vrátila tradiční společnost a kterým se odvrátila hluboká společenská krize liberálního Říma.“ – Z hľadiska KSB by bolo vhodne nezabúdať, že v jeho koncepte je kresťanstvo jedným z hlavných nositeľov Biblickej doktríny, ktorej účelom isto nebola obnova tradičnej spoločnosti, možno ak ako dočasná taktika pre rýchlejšiu indoktrináciu, výmenu zjavného otroctva (otrokárskej spoločnosti) za skryté otroctvo.

    K pochopeniu slovanskej tradície v nadpise, z môjho pohľadu podstatne prispieva tento článok – http://leva-net.webnode.cz/products/pobyt-jezisa-krista-a-andreja-prvopovolaneho1-na-starovekej-rusi/ .

    1. Author

      To je otázkou. Pokud se budeme bavit o liberální společnosti, tak otrokářství v pořádku není. Pokud se budeme bavit o tradiční společnosti – vychází to úplně jinak (to byli nájemní dělníci – viz „staří Slávové“). A pokud Byzancie opustila liberalizmus, pak se proměnila na tradiční společnost – se všemi důsledky. Mluvit potom o taktice nepřipadá v úvahu.
      Co se týká cesty sv. Ondřeje, tak několik upozornění:
      1) Rusové tehdy nebyli, tento pojem vznikl až 15. století za Ivana III. Předtím výhradně Rasénové – stejně jako my.
      2) Osobně si myslím, že legenda sv. Ondřeje i uvedený článek odpovídají mnou předkládané konstrukci: On mohl pobýval v krajích Rasénie – ale ty nebylo nutno „pokřtít“ (zbavit prokletí liberalizmu. Na druhou stranu tam mohl vidět živou tradiční společnost, kterou potom dával za vzor – a za tuto „nehoráznost“ také byl ukřižován (takový McCarthizmus o 19 století dříve). A že kněží „nezareagovali na výzvu doby“? To je podle mě nepodložené – nebylo na co odpovídat – u nich asi bylo vše víceméně v pořádku a obecně lidé tradiční společnosti si špatně uvědomují nebezpečí liberalizmu. Myslím, že o tom můžeme vyprávět ve velkém.
      3) K cestám Ježíše Krista: pokud vím, tak se mluví o Egyptě (v dětství) a Indii (kam se asi vrátil a kde asi je pohřbený). I tam byly tradiční společnosti, to nemusela být Rasénie.

  5. Díky za zajímavý článek. Také souhlasím s kolegou @Kapitán Nemo, že na „áčtyřku“ je komparace křesťanství a liberalismu dosti komplikované téma. Jenom malou poznámku k inkvizici a čarodějnictví. I mezi inkvizitory být lidé s deformovanou psychikou – viz. třeba psychopat Boblik z Edelstadtu. A u čarodějnic taky úplně nevěřím ve vyšinutost v důsledku bídy a strádání. Klidně to mohly být jasnozřivé osoby, které formovaly konceptuální moc v občinách.

    1. Author

      Samozřejmě. A řekněme to jinak: I mezi katolíky bylo nemálo těch, kteří se fakticky začali řídit „trojí solou“ a „trochu si domů ukápli“ – a toto také byl základ jejich skutků. Ostatně Habsburkové v kališnických (ne reformovaných!) Čechách podpořili právě takovou sebranku – uvádím to v poznámkách pod čarou v knize S.G. Kara-Murzy Manipulace vědomím. Prostě katoličtí Habsburkové na jedné straně podporovali nereformované katolictví, ale na druhé straně podpořili rozvoj sice katolické, ale ve skutečnosti liberální a tedy reformované šlechty.
      Jenomže mám podezření, že právě v tomto případě se nemusí jednat o katolíka (kabáty se tehdy převlékaly rychle a operativně), protože právě německé končiny (a to bylo i Šumpersko) byly ve skutečnosti reformované. I to, co je o něm ve wikipédii svědčí o něčem takovém. Že byli příbuzní katolíci, není podstatné. Kromě toho je otázkou, jestli to opravdu byl církevní jezuitský soud – pro ten by byl závazný výše uvedený rozsudek španělského soudu Nejvyššího inkvizitora – starý již přes půl století.

      1. Možná se k podobné sebrance řadí i v dnešní době zmiňovaní Lichtenštejnové. Říká se, že před Bílou Horou konvertovali k protestanství, nicméně po Bílé Hoře zázračně zbohatli. Asi už je zbytečné připomínat, že Karel z Lichtenštejnů řídil exekuci v roce 1621 na Staromáku. Habsburkové se věrným Lichtenštejnům náležitě odměnili. Teď mne napadlo, že z ta vídeňská habsburská knihovna může schraňovat celkem zajímavá fakta. Jinak toho Lichtenštejna jsem zmínil proto, že Šumpersko v té době patřilo Lichtenštejnům.

        1. Author

          Když jsem si modeloval časovou osu, vyšlo mi, že masívní liberalizace v Království českém musela nastat okolo let 1580-1590 (ale rozjíždělo se to již za Jagellonců). A celá ta vrchnost se zachovala tak nějak stejně… Co se týče těch, co svoji poslední chvíli slávy zažili na Staromáku, tak ti toho másla na hlavě měli tolik, že nebylo jiné cesty. Tady mám dojem, že tímto Habsburkové řešili skutečné problémy Čech a řešili je v tu chvíli asi víceméně dobře. Nakonec bych se nedivil, kdyby tam trestali za to, že se čeští stavové neráčili dostavit k dohodnuté bitvě a klidně chlastali na Hradčanech. (Představme si rok 1968 promítnutý do té doby – na tu tribunu by jistě vystupovali Dubček, Černík, Kriegel, Císař, Pelikán, Mlynář, Dienstbier… – a byly tam další stovky vhodných kandidátů. Určitě by nedostali dalších 8 měsíců na podrazy.) Čas šlechty nastal až s Obnoveným zřízením zemským – kterým se Habsburkové Čechům odcizili – jak jazykem, tak i liberalizmem.

    2. Věličko nebo možná nebožtík Zaznobin jednou komentovali inkvizici a fyzické likvidace „čarodějnic“ jako nepohodlných, právě proto, že měly tyto ženy v podvědomí ještě částečné schopnosti přechozích ciivilizací, z nichž asi jasnozřivost, umění léčit nejen bylinami, ale i myslí byly ty nejmarkantnější. Bylo třeba je z vůle GP začistit(podobně jako biogenní indiánské civilizace v Latinské Americe, proto procesy inkvizice a bruální fyzické likvidace stále ještě „vědomých.“ Kromě jiného tím byl v západní Evropě navždy poškozen ženský genofond -nenajdete tam tolik krásných žen jako na slovanském území kde inkvizice tolik škod nenadělala.

  6. Článek velmi pěkný, dobře napsaný. Měl bych jen jednu výtku. S ohledem na nuntost stručnosti článku chápu omezený prostor k vyjádření, ale myslím si, že Vám tam chybí klíčový prvek reformace – predurčení. Ten je ve vztahu k liberální elitě nesmírně důležitý, protože říká, že oni navzdory skutkům jsou zaslíbeni nebesům. Zapadlo by to i do logiky Vašeho výkladu.
    Chválím Vaši odvahu napsat o čarodějnicích a nespojovat je s inkvizicí, či obecně s katolickou Církví.

    1. Author

      Víte, toto by chtělo zase jiný soubor článků – o liberalizaci. Dnes mám nějaké podklady i pro toto – ale nemám čas – to bych musel toho ještě spoustu přečíst a ověřit. Na jednu stranu máte pravdu, na druhou stranu to je poněkud nebezpečné… a na třetí stranu koneckonců „vyvolenost“ je něco, k čemu se dostane víceméně každý, komu se daří. Tady by to chtělo širší diskuzi, ale potíž je v tom, že mnoho lidí by mělo snahu sklouzávat do příliš zjednodušených schémat.

      1. Rozumím tomu, co píšete. Do stručného formátu článku se opravdu nedá nacpat vše a můj pohled z tohoto úhlu se může jevit vůči Vám zbytečně kritický. Proč se mi zdálo důležité předurčení? Je to podle mého názoru klíč k pochopení mentality západních elit. Protože tato „vyvolenost“ jim dává mandát jednat aniž zatíží své svědomí, či se sami sobě nebudou jevit nelidskými. Předurčení přímo svou filosofií vyvolává potřebu pokrytectví a příklon k naprostému tupému formalismu. Toto myšlení pak vede k potřebě podřizovat myšlení druhých nepřirozeným vzorcům samozvaných vykladatelů pravdy. Stačí se podívat na životopisy „věrozvěstů“ reformace, jak si navzájem spílali.
        Problematika schizmatu (filioque) je taky pěkně popsána finským autorem Waltarim v knize Temný Anděl.

        1. Author

          Ještě trochu jinak: Toto jsou věci, které jsem dříve nikdy neznal, nezabýval se jimi a nesetkal jsem se se zprávami o něčem takovém. Mimoto, pokud se chceme bavit o vyvolenosti, musíme si uvědomit, že dnešní ultraliberálové mají nové koště (na pronásledování křesťanů) – předsudečnou nenávist. Jinak já byl vždycky „hádavý“ – takže Váš pohled považuji za zcela oprávněný a v pořádku. Jen bude docela těžké to přivést do takového stavu, aby se o tom dalo něco slušného napsat. Ostatně tento soubor článků považuji právě za takové „ladění úvah“. (A nechcete něco takového zkusit Vy?)
          Co se týče formalizmu – máte pravdu – to je hůl o dvou koncích. Na jedné straně hodně zjednoduší, na druhé straně s trochou arogance prosadím, co chci – to je ostatně ta „trojí sola“, která mě zbavuje zodpovědnosti za vlastní špínu.

Napsat komentář: Šifrin Zrušit odpověď na komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..