Jak je ničeno vlastenectví

Vlastenectví je dnes často skloňovaný termín. Otázka vlastenectví se objevuje nejen díky stále viditelnějším pošlapáváním našich národních zájmů, ale i kvůli přímému ohrožení naší existence. Tou nejvýraznější hrozbou, která lidem v posledních deseti letech nejvíce otevřela oči, je bezesporu řízená migrační krize. Češi i ostatní národy přibližně v roce 2015 s hrůzou zjistili, že již neovládají zásadní procesy ve svých zemích. Viděli to na politicích, kteří se najednou začali stavět pro přerozdělování ilegálních migrantů, na médiích, které migraci vehementně propagovaly, ale také na policii a justici, které začaly stíhat a trestat urážky islámu nebo odmítavé komentáře lidí na sociálních sítích k fotkám imigrantů.

Lidé, kteří se proti tomuto procesu otevřeně postavili se starostí o budoucnost naší země a národa, byli označeni za extrémisty, fašisty a populisty. Nejednou byl některou z celebrit urážkou očastován celý český národ.

Následovaly logické otázky velké části občanů. Co se to stalo? Proč je obrana naší vlasti označena za extrémismus? Proč jsme takto veřejně uráženi? Proč nás média, politici a společenská elita přímo před našima očima zrazují? Kde se vzala nenávist k hrdosti, sebevědomí a obraně národních zájmů?

Kořeny zla

Je jasné, že tato situace nemohla vzniknout ze dne na den. Elita národa musela být vychována k tomu, aby nenáviděla vlastní národ a vlastní zemi. K tomu muselo být národu vnuceno negativní vnímání sebe sama. Tato snaha se dá vystopovat hluboko do minulosti, minimálně do doby německého protektorátu.

Zrada ze strany našich spojenců, vyhnání českých lidí z pohraničí, útěk vlády do exilu, rozbití společeného československého státu a konečně nepokrytá německá okupace – to byly první velké rány pro doposud hrdý a ze své samostatnosti nadšený národ. V této době byly učiněny první hlubší kroky v rámci procesu likvidace národního sebevědomí. Svou roli v tom bezpochyby sehrálo něměcké obyvatelstvo bývalé ČSR, které dobře vidělo, s jakým odhodláním jsme byli připraveni bránit svou zemi. Proto se rozhodli udělat vše proto, aby nás ideově zlomili a odstranili tak největší překážku k přivlastnění si naší země. Tito Němci měli v protektorátu výsadní postavení a sloužili jako dobrá kádrová základna protektorátní moci. Kromě toho si Němci potřebovali ospravedlnit svá zvěrstva vykreslením Čechů jako podlidí a zbabělců.

Již v době protektorátu byla uvedena do života klišé, kterých jsme se ve velké míře dodnes nezbavili:

– Češi jsou národ udavačů

– Češi jsou vypočítavě přizpůsobiví a nebojují, když nemusí

– Češi poslušně slouží za kus žvance

– Češi si neumí vládnout (potřebují v tomto německou pomoc…)

Kromě toho byla oživena svatováclavská legenda v německé verzi: Svatý Václav ve své křesťanské podřízenosti platil Němcům daň za mír. Že s realitou nemá nic společného, si ani dnes velká část lidí neuvědomuje (proč a jak jsou vytvářeny legendy viz. Jiří Šifrín, Slovanská tradice (2)). Za protektorátu Němci dokonce udíleli cenu Svatováclavské orlice.

Snaha udělat z Čechů udavače se projevovala například tím, že skuteční udavači většinou z německých řad označili jako zpravodajce Gestapa někoho jiného. Protektorátní propagandě to tak samozřejmě vyhovovalo.

Po válce přišlo přelomové období, stát se dával organizačně do pořádku a bylo jen otázkou času, kdy přijdou k moci komunisté. Socialistická moc byla ve velké míře zaměstnána tlakem ze Západu, který se projevoval i bezpečnostními hrozbami uvnitř naší země.

Přestože v té době bylo vlastenectví podporováno, zejména na základě husitství, jsou důvody domnívat se, že ideová práce měla své mezery a podcenila podvratnou činnost německých okupantů. Lži, které protektorátní aparát uvedl do života, nebyly dostatečně důrazně vyvráceny. Ideologie se soustředila na komunistické otázky a méně už na otázky národní. Vedení státu (se silnou trockistickou klikou) se navíc odmítalo ztotožnit s ideály První republiky, což také mělo určité negativní dopady na zachování návaznosti národní tradice.

Během událostí 60. let se otázka vlastenectví víceméně odsunula do pozadí. I když se o tom nemluví, v Československu se v roce 1968 hrálo vůbec o zachování či nezachování socialistického zřízení. Po dobu několika let předtím se pracovalo na diskreditaci socialismu zejména po ekonomické stránce. Přicházelo postupné otevírání západu a nejen mladí lidé k němu vzhlíželi. Bylo například zorganizováno zvolení amerického občana jako studentského majálesového krále.

Následný politický obrat po vojenské invazi Varšavské smlouvy a doba normalizace také nic dobrého nepřinesly. Dá se říci, že to byla doba likvidace socialismu a zároveň s ním se likvidoval i náš stát. Státní moc se pro mnoho lidí stala synonymem pro utlačovatele a omezovatele (to je také důvodem, proč nám následně byla tak snadno vnucena liberální pseudodemokracie).

Aby toho nebylo málo, tak společně s diskreditací našeho státu se provozovala i diskreditace národa. Mnoho umělců mělo tehdy zakázáno veřejně vystupovat. Mezi ty, kteří zakázaní nebyli, patřili Svěrák se Smoljakem a jejich Divadlo Járy Cimrmana.

Zmíněné uskupení s až zarážející precizností desítky let pracovalo na zesměšnění a pohanění duchovních kořenů naší novodobé státnosti – Národního obrození. Od 80. let se dá vysledovat postupná tendence posouvání hranic a „přitvrzování“ v jejich tvorbě. Hra České nebe z roku 2008 už je otevřeně nenávistná k celé národní historii.

Jak Svěrák a jeho parta národ pošlapávají a psychologicky lámou?

– Jejich „největší Čech“ Jára Cimrman dostal zkomolené německé jméno (Zimmermann, něm. tesař), nenápadné podsouvání myšlenky, že jsme jen němečtí marginálové,

– ve hře Dobytí severního pólu je nepřímo zesměšňován slavný český zápasník a vlastenec Gustav Frištenský, v podobě vytvoření jeho bratrance a primitiva Varla Frištenského,

– téma mnohých cimrmanovských her i filmů je založeno vytváření pocitu, že se Češi nemají čím chlubit a že si musí vymyslet něco fiktivního, čeho dosáhli (Cimrmanovy vynálezy, dobytí pólu atd..), tím je v nás vytvářena domněnka o naší malosti a nedostatečnosti.

A možná by se dalo najít i mnoho dalších prvků protinárodní psychologické propagandy. Ovšem dle postoje autorit je to všechno hrozná sranda, takže v tom nesmíte hledat ovlivňování. Provázanost s vlastizrádností polistopadové elity už v tom vůbec nehledejte…

Je to právě elita, které bylo už na konci 80. let taktně naznačeno, co je v trendu a čeho se má držet. Sametová revoluce je právě proto sametová, že stávající elita si zachovala své postavení a jenom umně převlékla kabáty, aby mohla sloužit svým západním páníčkům. Do čela jí byly dosazené osobnosti, které by nikdo soudný nikdy nenechal řídit stát.

Listopadový převrat umožnil to, co by předtím šlo jen velmi težko. Prakticky ihned došlo k otevření se vlivu různých cizích protinárodních organizací snažících se přepsat naši historii. Tomu ostatně napomáhal sám Havel a lidé okolo něho.

Znovu byly oživeny fráze o našem národu, které vznikly za protektorátu. V českých médiích se začal používat geograficky neexistující pojem Sudety. Říkají se vtipy o tom, že D1 nám jako naši první dálnici postavili Němci. Sudetští Němci se nám snaží vnutit vinu za svůj odsun a chtějí z nás udělat vrahy. A tak dále.

Plivání na vlastní národ už elita nemusí nijak skrývat, ale naopak je pro ni předpokladem, že udělá dobrou kariéru.

Udržování stavu sebenenávisti

Jak řekl Pjakin v jednom z nedávných dílů Otázek-Odpovědí, je v Rusku snaha do myšlenky vlastenectví importovat fňukalství, bezmoc a naříkání. V naší zemi je to úplně stejné a dost možná ještě dál. Veřejné osobnosti označující se za vlastence a schovávající se za lásku k národu ve svých myšlenkách šíří na místo vlastenectví spíše jakousi malost a sebeopovrhování. Většina lidí to ale nevnímá, protože si takto nazírat na svůj národ už zvykli.

Jedním z nejkřiklavějších příkladů je zpěvák a umělec Daniel Landa. Tvrdí, že je velkým vlastencem, mluví o úctě k národu a na svých konzertech říká, že vlastenectví není žádné zlo a že se za něj nemáme proč stydět. Jaký obsah ale svému vlastenectví dává? Stačí si přečíst pouhá jména jeho písní – Bílá hora, 1938, 1968, Moravské pole. Když se podíváme přímo do textů Landových písní, vypadnou na nás často velmi nedůstojná, pošpiňující a nenávistná slova o naší zemi, národu a českých lidech. Uvedu několik nejhorších případů (komentáře a vykřičníky jsem vložil já):

Z písně Bílá hora:

„Ref: Plály, tenkrát oči plály,
když statečné a pyšné vlajky vlály.
Stály, pevně řady stály.
Jenže zimní loutka nerovná se králi.

Do konce zbývá jen pár okamžiků
a z tvého všeho bude zase nic.
Ta bitva připomíná průnik vlků do kurníku (!).
Ožralí teď z krčem vyjí na měsíc.

(…)

Hráli jste si na armádu, hráli (!).
Věčné ledy potom rychle tály.
Smáli jste se protivníkům v dáli
a pak utíkali (!). – podsouvá údajnou zbabělost

V té malé, cizí, pitomé zemi (!!),
bez žoldu vypustil jsi duši.
V té zemi bohaté na problémy,
přestalo tvoje srdce bušit.

V zadnici světa (!!!), hrdino, zapsal jsi se jménem do
dějin. Konec nadějím. Tvoje jméno rádi tady zapomenem (!!). – Landa národu sugeruje pokrytectví a nevděčnost
Jen Bílá hora zůstane černou Bílou horou. A u nás
navždy vzpomene každý na ta temná mračna nad oborou.“

Z písně 1938:

„Ze železa stal se potom sliz
a záletník tak dostal syfilis (!).
Hrdina se před zrcadlem lek,
včera na souseda něco řek (!!!)“ – tímto veršem Landa přiživuje uměle vytvořený mýtus o českém udavačství

Textů s podobným smyslem má Landa i v ostatních písničkách plno. Zato pozitivní vizi, hrdost, vznešenou ideu nebo radost byste v nich hledali marně. Přitom máme spoustu historických událostí, které můžeme právem oslavovat. Kolik vítězných bitev svedli husité? A co české hrdinství u Zborova nebo u Tobruku? Nic naplat, pro Landu existuje jen Bílá hora a vyklizení pohraničí.

Když trochu odbočíme k dalším autorům hlásícím se k vlastenectví, například k Tomáši Ortelovi, tak také zjistíme, že jeho tvorba sice obsahuje vynikající kritiku současných poměrů, ale žádné pozitivní východisku nenabízí. Je prakticky čistě negativní a tím se stává jen naříkáním neschopným přinést cokoliv dobrého.

Pak tu máme další již nepokrytě elitářské, protinárodně se chovající osobnosti. Pokud se budeme držet hudební scény, můžeme jako příklad uvést Tomáše Kluse, konkrétně v (bohužel) oblíbené písničce „Za co pane bože za co“ má verš: „Člověk zde vyvinul se z prasete (z kontextu myšleno v naší zemi).“ Říká se, že se Tomáš Klus za tuto písničku již dnes stydí. Nebude to však tím, že by zpytoval svědomí z toho, jak hnusně se vyjádřil o svém národu, ale spíše proto, že se začal zaplétat s politickou scénou, která byla předtím předmětem jeho satiry.

A nakonec tu jsou lidé, kteří sice nemají v úmyslu nic zlého, ale přesto jsou ovlivněni všeprostupujícím Čechy-shazujícím informačním polem a občas vypustí něco, co takový pohled na náš národ podporuje. Typicky jde o skupinu Kabát a písničku Colorado. Jedna věc je kritizovat současné poměry, druhá věc je naznačovat, že to jsou naše národní vlastnosti.

V takových situacích ovlivnění lidé zapomínají, že problémy jako korupce, nekompetentnost a kriminalita jsou obecně systémové faktory liberální civilizace a jsou přítomny dnes již ve většině zemí světa.

Zajímavé je, že se podařilo významově obrátit i odkaz českého literárního hrdiny Švejka. Kdekdo si rád zanadává do toho „českého švejkování“. Švejkováním jsou označované negativní věci jako dělání hloupostí, absurdní chování, porušování pravidel na truc nebo vychytralé dělání hlupáka za účelem vyhnutí se odpovědnosti. Takové vyjadřování ale jen ukazuje smutný fakt, že dotyčný roli Švejka vůbec nepochopil. Není náhoda, že toto nepochopení společně s pliváním na národ dobře slouží k překrucování naší národní povahy.

Švejk byl ve skutečnosti především člověk, který skutky vytvářel satiru rakouských uzurpátorů. Svým chováním nastavoval zrcadlo zkaženému mocnářství. V tom je jeho podstata. A jednoduše ukazoval, že český vlastenec odmítá sloužit cizím páníčkům, i kdyby ho nutili všemi prostředky.

Proč to řešit?

Proč je pro nás důležité téma národní hrdosti rozebírat? Sebevědomí národa totiž určuje nejen jeho schopnost bránit vlastní zájmy, ale má také vliv na psychickou vyrovnanost každého jeho příslušníka.

Obecně se dá říci, že sebeláska národa i člověka jsou spojené nádoby. Náš systém poškozuje lidské vnímání sebe sama už u dětí v útlém věku. Takto vychovaní lidé pak mají tendenci vidět skrz filtr nedostatečnosti i svůj národ. A naopak, člověk, který si neváží svého národa, si s větší pravděpodobností nebude vážit ani sám sebe. To vše se odehrává na podvědomé úrovni.

Člověk, který má hluboko v sobě přesvědčení o tom, že není dost dobrý, si svou domnělou nedostatečnost často v jiné oblasti kompenzuje touhou být lepší než ostatní. Je vláčen svým egem, kvůli kterému se dopouští škodlivostí. Snahu být prospěšný celku v něm přehluší potřeba vlastní důležitosti.

Psychická vyrovnanost člověka je stav, kdy člověk vyřešil a odstranil jak své pocity méněcennosti, tak své pocity „lepšolidství“ a potřebu osobní důležitosti. V takovém případě se může bez rušivých a škodliých vlivů projevit skutečná Lidská mravnost.

Člověk však nemůže být vyrovnaný, pokud jakoukoliv část své identity vnímá ponižujícím způsobem. Proto je útok na národ útokem na každého jeho příslušníka. Zejména v ideově-psychologické rovině.

A samozřejmě hlavním důsledkem je pak neschopnost hájit své národní zájmy, vytvořit sebevědomou vlasteneckou elitu, chybějící motivace vybojovat si důstojné postavení na mezinárodním poli.

Závěr

Každý bychom se nad sebou měli zamyslet, jaké z těch různých frází a manipulací o našem národě jsme třeba podvědomě přijali za své. Ať už to je „německá D1“, pocit národní neschopnosti, pocit, že nemáme žádné historické úspěchy, cokoliv. Pak si musíme uvědomit, že to je ve skutečnosti jen cizí manipulace.

Z uvědomělé pozice můžeme svému okolí jasně dát najevo, že urážky národa jsou urážky naší osoby (národ je naše identita, národ jsme my) a nebudeme je trpět. A jednoduše vysvětlovat, jak je škodlivé šířit takovouto náladu. Cílem je dosáhnout toho, aby shazování Čechů přestalo být společensky akceptovatelné, a to i v nejapných vtipech.

Český národ má obrovský potenciál. Není to náhoda, že nás teď nadnárodní řízení a prozápadní elita, doposud ovládající stát, dusí covidem. Právem se obávají našich emancipačních tendencí. Vždyť Československo je prostor, kde se dnes hromadí poznání a chápání globálních procesů. Pjakinova analytika, podle sledujících na počet obyvatel, je u nás populárnější než v Rusku. Máme výborné badatele, kteří odkrývají nástroje manipulování společnosti do až nepříjemné hloubky a spoustu dalších unikátních osobností. Lidé jsou zde zvídaví a dokážou se i obětovat pro společné cíle. Když si tohle uvědomujeme my, těžko si myslet, že si to neuvědomují agenti různých agentur…

A právě proto se musíme pevně postavit na nohy a ukázat fňukalům i proradné elitě, že jejich čas skončil.