MEZINÁRODNÍ DEN ŽEN (včera a dnes)

Stanislava Kučerová

Mezinárodní den žen  patří u nás mezi celostátně významné dny, v posledním úseku dějin od r. 1989  se tak děje od roku 2004. MDŽ má za sebou již dlouhou historii.

Souvisí s  mezinárodním dělnickým hnutím, které nastoupilo do dějin s industrializací společnosti na přelomu 18. a 19. století. Zahrnovalo řadu akcí a programů k zlepšení pracovních podmínek a k spravedlivějšímu odměňování práce. Zpočátku se hnutí projevovalo živelně, od poloviny 19. stol. organizovaně. Postupně  se k němu přidalo  i ženské dělnické hnutí. Stalo se, že na popud socialistů  se o nedělích koncem zimy v roce 1908 scházely  na manifestacích  v New Yorku  švadlenky, dělnice oděvního průmyslu. Halasily  za volební právo a za  lepší podmínky a odměňování  práce. Dne 8. března  vyvrcholily  jejich  manifestace velkým  veřejným  shromážděním.  Akce získala  do daleka  živý ohlas a na  podporu solidarity  s účastnicemi  a  jim podobnými  aktivistkami  ženského hnutí na celém světě navrhla ten den jako den boje za ženská práva  známá  socialistická revolucionářka Klára Zetkinová. Bylo to r. 1910 a  živý mezinárodní ohlas pokračoval. Uvedený den se  veřejně oslavil již r. 1911 v Německu, v Rakousku-Uhersku, ve Švýcarsku a v Dánsku. V Rusku se  manifestační ženský svátek  konal po prvé r. 1913. Mimořádný význam získal v Petrohradě, kde  r.1917 otevřel vlastně únorovou revoluci.  Začala tím, že tam ženy demonstrovaly proti hladu, proti válce, proti carismu. Pak ovšem přišla ještě revoluce říjnová.   V porevolučních letech  v SSSR byl MDŽ příležitostí podat přehlídku úspěchů sovětských žen při budování  nového řádu,  za druhé světové  války pak i příležitostí ukázat podíl žen na heroickém vítězství nad fašismem. Mezinárodní ustavení MDŽ vyhlásila  OSN r. 1975. Za „studené války“ byl MDŽ  využíván propagandou  Sovětského svazu a blokem socialistických zemí kolem něho.

Den matek

V  nově vzniklém Československu po 1. válce světové  byl MDŽ  od r. 1920  přijat  jako projev solidarity se ženami všech zemí a  všech režimů, jako  výraz podpory k dalšímu rozvoji demokratických žen celého světa. Jako  potvrzení  vzájemnosti  s miliony žen celého světa

 a s  jejich úsilím   domoci se základních lidských práv. Význam solidarity podtrhovala   i skutečnost, že Československé ženy  měly  od počátku nového státu rovnoprávnost se zřetelem na všeobecné přímé volební právo.  Bojovnice za volební právo žen, sufražetky,  nebyly ve všech zemích stejně úspěšné. Např. ve Švýcarsku  ženy přicházejí k volbám až od r. 1971.   

Nedlouho po vzniku  Československa byl  mezi  jeho významné dny přijat  Den matek na oslavu výsostné hodnoty mateřství.

Historická paměť učí, že  se lidé od počátků svých  dějin  cítili jako „děti matky Země“ a své lidské matky ctili jako zdroj a záruku své existence, sebezáchovy a rozvoje. . Ona dávala potomstvo, ona pečovala o děti od narození do dospělosti, ona bděla nad výživou, nad péčí o domácnost, o zdraví,  o zvyky a tradice. Bez ní by  nebylo lidského  života.  Polyteistická náboženství měla bohyně plodnosti a rodiny, starověk udílel  pocty matkám, mateřství. Středověk zavedl mariánský kult a v Anglii od 16. stol. slavili „mateřskou neděli“. Novověk objevil mezi různými lidskými právy i práva matek. Ta idea se v USA  zveřejnila  r. 1907 a  tehdejší president USA W. Wilson  prohlásil Den matek r.1914  za celonárodní svátek.

U nás byla oficiální oslava  mateřství zavedena  r. 1923 zásluhou Alice Masarykové, společensky velmi angažované dcery pana prezidenta. A Den matek byl slaven  s city lásky a vděčnosti především ve školách. Pořádaly se besídky, akademie,  recitovaly se nezapomenutelné verše Nerudovy, Sládkovy  (později i Seifertovy), zpívala se jejich zhudebnění např. K. Bendlem nebo

 J. B. Foerstrem či J. Křičkou.  Byl to svět nevýslovného  dojetí z krásy a lásky.  Mám v albu  kartičky, které se ve škole rozdávaly. Každý rok jiná, ale vždycky s obrázkem  jabloňových květů a s řádkem, na kterém se   dětským písmem podepisovalo přání všeho dobrého   milované mamince. Ty kartičky s  barevnými obrázky a s  verši vydával  Zemský odbor ochrany matek a dětí. 

Rok 1948 se svým Vítězným únorem vytlačil Den matek ze seznamu významných dnů státu. Slavil se jen Mezinárodní den žen. Pak přišel  Listopadový převrat r. 1989. Ten  Den matek  opět vrátil a  jeho oslavu obnovil. V některých zemích jsou oba Dny spojeny.

V zájmu rovnosti mužů  s ženami  byl vyhlášen i Den otců. Po prvé se slavil  na popud  potomků, kteří chovali otce v úctě a lásce v USA r. 1910. Byla to akce na poděkování a projev  vděčnosti otcům, kteří se starali a starají o rodinu a pečují o děti.  V krajních případech  dokonce zastupují  nepřítomné matky. Nelze mít námitky. Vedle „mateřské řeči“ máme v kulturní tradici  přece  též „otcovský dům.“ A mohli bychom opět pořádat cituplné besídky a akademie, vždyť i o otcích máme  mnoho  krásných veršů Nerudových, Sládkových, Seifertových  a jiných. …Den matek se slaví druhou neděli v květnu, Den otců 3. neděli v červnu. Asi by stálo za to uvažovat  i o společném Dni rodičů,  o Dni Matky a Otce. 

Ženská otázka

Vztah muže a ženy je problém prastarý, starý jak lidstvo samo.  A „stál mnoho inkoustu“,  řekla Simone Beauvoirová. Mohli bychom sledovat úlohy a význam muže a ženy ve starých mýtech, v mytologiích polyteismu i monoteismu, v zobrazení a charakteristice  matriarchátu a patriarchátu. Máme obsažnou a  výstižnou vývojovou hypotézu o uspořádání a řízení společnosti od nejstarších dob, jak ji podal švýcarský historik starověku, právník a antropolog J. J. Bachofen a  jak ji  dále rozvinul  B. Engels. Hypotéza  ukazuje vývoj  společenství  lidí  od  primárních přirozených základů  daných mateřstvím a matrilineární linií, od Matky. K nim přistupuje dlouhověká tvorba prvků a součástí  tak zvané  2. přírody,  tvorba  Prométheovských  hodnot  materiálního pokroku.  A vzniká a roste  majetkové     vlastnictví, soukromé vlastnictví, a to vzniká  od Otce. Otec  se stává  nejen hlavou rodiny, ale i rodu či kmene. Stává se vládcem. Vládne i ženě. Matriarchát je vystřídán patriarchátem. Nekonečné bohatství rozmanitostí  lidských dějin na planetě Země nás nutí  omezit předmět svého zájmu  a zůstat v nové době, která staré otázky a problémy nově otevřela.

Konec  osvíceného 18. století přinesl lidstvu  revoluční  ideál demokracie a  trojici  povznášejících hesel  vzrušující trvalé inspirace –  Volnost, Rovnost, Bratrství.

Od  těchto hesel  se odvozují emancipační  ideje boje utlačených národů za svobodu. Od nich se odvozují i nápravná hnutí utlačených vrstev společnosti, i hnutí žen.

U nás tvoří ženské hnutí součást národního obrození. Emancipační ideje šíří  buditelské spisovatelky  vlasteneckého národního povědomí, M.D. Rettigová, Božena Němcová, Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská a další.   Jde jim především o  sebepochopení ženy a o její vyšší  vzdělání. Jeden z buditelů, K. S. Amerling (1807 – 1884) buduje   vzdělávací ústav jménem „Budeč“, hlavně od r. 1848. V dívčí výchově vykonal průkopnické dílo.  E. krásnohorská dovršuje své vzdělávací úsilí r. 1890, založením  dívčího gymnázia  „Minerva“. Je to první dívčí gymnázium nejen u nás, ale v celé střední Evropě.

Autoritou pro české   feministické  hnutí  se stal koncem 60. let 19. stol. anglický pozitivistický  filosof J. St. Mill (1806 – 1873). R.1851 vydal spis „Poddanství žen“, v kterém na základě vlastní zkušenosti z  nedávno uzavřeného sňatku kritizuje  za svou manželku zákon, který uvádí ženu do naprosté závislosti  na muži. Muž rozhoduje o jejím majetku i o jejím jednání. Ona je odsouzena  jen k ustavičné  poslušnosti. Vládne mužova moc a síla, žena upadá do otroctví.

T. G. Masaryk četl Milla se svou snoubenkou  Charlottou  v Lipsku  r . 1876, když se tam sešli jako  dovršitelé svých studií. Oba se zrušením „poddanství žen“ souhlasili. Pro T.G. Masaryka to byla součást modernizace společnosti, na níž začal pracovat od 80. let. Jeho manželka pak  pořídila překlad Millova spisu pro Ottovu ženskou bibliotéku. Oba byli spojeni  svým rovnocenným  intelektuálním i citovým  vnitřním životem, bylo to „manželství duší“, jak si  Masaryk přál.  

Kulturní přerod  v naší společnosti nastal  koncem 19. století. Z bohaté myšlenkové činnosti vyčnívají díla Masarykova a Šaldova. Ale v souvislosti  s  feministickou tématikou  uveďme

básnickou sbírku Josefa Svatopluka  Machara, „Zde by měly kvést růže“ (1894).

Machar byl jako básník mluvčí generace, sociálního protestu, perspektivy budoucnosti, povznesení nad nespravedlnost, ubohost, malichernost a nízkost přítomnosti. V uvedené sbírce jde o 9 dramat ženských duší, na moderním sociálním pozadí zbavených práva na vlastní osobnost, na pravdivé sebevyjádření, na pochopení a lásku. Poesie se tu ocitá v blízkosti publicistiky, brojí proti nadvládě a proti falešným autoritám. Název jedné z básní je vskutku výstižný: „Otrokyně otroka.“  Spojuje se tu emancipace dělnictva a emancipace žen.

Příběhy žen a jejich často neutěšených osudů sledují i moderní spisovatelky jako R. Svobodová,

B. Benešová, M. Majerová a řada dalších.  Jde tu vesměs o požadování rovnosti žen s muži. Nikoli

však formou„zmužštění žen“, nikoli  jejich jednostrannou  výchovou  podle mužských  vzorů. Jde tu vesměs o požadavek rovnocennosti při respektu  rozdílnosti. Jde tu v prvé řadě  o rovná práva na vědění, poznání, vzdělání.

 Redukci poslání ženy na péči o domácnost jsem jako studentka ještě sama zažila.  Nejeden známý mých rodičů se divil, že se hlásím na gymnázium. K čemu jí bude maturita? Stejně se vdá. A mí spolužáci mi k mikulášskému dárku přibalili pár veršíků z téže oblsti: „Četla knihy, psala básně, znala sbírky brouků. A když pekla první buchty, zapomněla – mouku.“

Antikomunismus a ženská otázka

Ve veřejném prostoru jsme denně svědky ideologické tendence v zájmu  vlivu a moci. Nápadné jsou

zejména popřevratové změny.

Strategie nových mocenských elit po každém  převratu  vede k negativnímu  posuzování  minulosti. Velmi neblaze působí, když nová moc nedbá kontinuity kladných hodnot kulturního vývoje národa  a likviduje je jen proto, že v minulém režimu měly uznání a zastání. To se  vztahuje  i na moc, která se u nás ustavila po převratu 1989. Popírá minulost nejen pro její nedostatky, ale znehodnocuje  i její kladné  ideály, vzory a tradice. Usiluje přepsat  paměť národa. Jen opak tradovaných dějin  je podle ní  jedině správný, pravdivý a lepší. To se týká  celé české minulosti  i s obrozením a vznikem  Československa. Nejsoustavnějším terčem kritiky je ovšem  předchozí režim. 

Na období státního socialismu nenacházejí přepisovači dějin ani nit suchou. To se přirozeně  týká  i interpretace Mezinárodního dne žen.  

Pamětníci mohou dosvědčit, že v nedávné minulosti  šlo  o skutečnou rovnoprávnost žen prostřednictvím  jejich zapojení do společenského produktivního procesu, osvobozením od nepřestajné péče o dítě a o domácnost, která byla kolektivizována zřízením jeslí a mateřských školek.  Mladá generace se o tom dovídala např. četbou spisku  švédského modernisty

A. Strindberga (1849 – 1912) „Studentka čili Novostavba.“ Programovou  ideou tu bylo neoddělovat trvale  profesně muže a ženu, společně je emancipovat jako pracující lidi  rovných podmínek a práv pro  tvořivé sebeuplatnění v nadosobním  zájmu.

MDŽ byl  po r. 1989  mediálně často zmiňován a degradován ve svém významu  na pouhou 

záminka pro mužskou pijatiku. Prý stačilo dát ženám kytku karafiátů a pak je „oslavovat“ pitím alkoholu bez zábran a v neomezeném množství. A ten karafiát byl neodmyslitelně ztotožněn s MDŽ, haněn, tupen, posmíván.  A  přece je to  prastará „Diova květina“ z čeledi hvozdíků, květina  nádherných barev, vůní a otužilosti. Kytice ve váze dlouho vydrží, nevadne a neopadává. Je praktické  rozdávat řezané karafiáty  svázané do kytic. Karafiát si  rozhodně nezaslouží, aby  si  nepřátelé socialismu  na něm vylévali své pohrdání a svou nenávist.

Vzpomínám na MDŽ na svém někdejším pracovišti.  Po každé jsem dostala miniaturní džbáneček moravské ručně malované folklorní keramiky. Mám jich celou řadu, tolik, kolik MDŽ jsem tam slavila.  Tehdy jsme měli vychovávat budovatele společnosti.  Po převratu se stal cílem podnikatel a jeho soukromý úspěch. Pamatuji se, jak školačky, dcerušky ze zámožných rodin, snily o tom, že budou dojičky a traktoristky.  Po převratu chtěly být modelkami a celebritami.

Představitelé převratu 1989 veleli všechen pokrok minulosti zapomenout, překreslit a přepsat. Také zrušit jesle a mateřské školky, vrátit ženy do soukromého domova. Ty bohatší s chůvami a služkami, ty ostatní samotné nebo s babičkami. Neboť v tom prý spočívá  svébytnost ženy a její svobodná nezávislost na společnosti. (O závislosti na muži se mluvit nebude.) 

Moje generace  usilovala o rovnost žen  s muži  při studiích, v profesích, ve funkcích. O rovnost sociální, ekonomickou, politickou.  Dbaly jsme o obecně lidské  znalosti, schopnosti a vlastnosti,

 v nich jsme nechtěly zůstávat pozadu. V žádném případě jsme nechtěly upozorňovat na svou ženskost nebo jí dokonce účelově využívat. Po převratu  1989 nastal protichůdný proces.  V ženském světě se přestaly pěstovat přednosti ducha, do popředí  vystoupily  přednosti těla. Jeho atraktivnost, jeho svůdnost. Co pozornosti se na internetu věnuje výstřihům a rozparkům na odění  modelek a celebrit, kolik se  jich ukazuje v „sexy prádélku“, v bikinách i bez nich.  Nepřehlédnutelné množství  vnad a svůdnosti. A to má být  dříve sledovaná rovnoprávnost? Intelektuální, sociální, profesní? Nestala se žena zase jen vybraným a vyzývavým pamlskem pro muže?

Závěr

Podle všech antropologických zřetelů se lidská bytost realizuje ve dvou modech: v mužském a ženském. Oba k sobě neodvolatelně patří, oba nezrušitelně vytvářejí lidskou podstatu. Člověk se vyskytuje v jednom nebo druhém modu, jejich spojení  tvoří jeho celek. Logicky spojuje oba mody v jednotu pojem člověka. Pojem představuje soubor podstatných a obecných znaků.  Každý z obou modů má kromě toho společného základu svá specifika, svá modálně specifická data, své specifické modální obecné a podstatné znaky. Jsou to znaky především biologické a eventuální další  data , která na biologický základ navazují.  Biologické znaky jsou trvalé a neproměnné. K nim přistupují specifika získaná v historii, data kulturně politická, charakteristiky společenské. Tato specifika jsou proměnlivá. Boj za rovnost a rovnoprávnost se týká obecného lidství, člověčství. Oba mody jsou si rovny jako části lidské bytosti. Podílejí se na jejích obecných povinnostech a právech. Nemá opodstatnění a smysl hledat rovnost pokud jde o specifika. Něco jiného je mužskost, něco jiného je ženskost. Ale to společné, co stojí výše a v čem jsou si oba mody rovny – je lidskost. Humanita.