Blíží se 15. březen. 82 let je hodně času, ale na 15. březen 1939 nesmíme zapomínat. V paměti národa musí trvale zůstávat vzpomínky na dny slavné i smutné. Jedny dávají naději a druhé varují. A právě vzpomínka na 15. březen 1939 je zvláště v tomto roce velmi výstražná a varující.

Opět stojíme tváří v tvář pokusům vymazat český a slovenský národ z evropské historie jako národy, které v minulosti něco znamenaly.

Středoevropský region byl oázou klidu jen tehdy, když v Evropě takříkajíc o nic významného nešlo. Habsburská Rakousko-Uherská monarchie byla dlouhou dobu geopolitickou ukázkou fungujícího mnohospřeží rozdílných národů a národností. Solidní ekonomická výkonnost a politický klid. Alespoň navenek vzorné modelové soustátí.

Až do začátku 20. století. Idyla, i když jen zdánlivá, skončila. Světová válka zcela přeskládala evropskou mapu. Evropské monarchie (nejen Rakousko-Uhersko) padly a Evropa, včetně střední, nastoupila cestu moderní historie národních států. Mezi nimi i našeho vytouženého československého.

„Projekt Československo“ předčil poměrně brzy všechna očekávání. Až příliš. Vysoká ekonomická výkonnost a solidní vzájemné vztahy obou majoritních národů Čechů a Slováků– činily z Československé republiky skutečnou výkladní skříň parlamentní demokracie, a to nejen pro Evropu. Ale byly tu i potenciální časované miny – německá minorita v české části, maďarská minorita ve slovenské části. Nicméně vzpomínky veřejnosti na minulé nekonfliktní uspořádání v konglomerátu Rakousko-Uhersko postupně vybledly.

Na konci 30. let začalo o „něco“ jít a z klidné oázy se stalo nejprve jablko sváru a posléze i sousto k snědku.

Mnichovská konference byla skutečným začátkem druhé fáze Světové války 20. století. Spíše než vojenský cíl sledovala cíl geopolitický. Likvidovat všestranně velmi silnou československou státnost uprostřed Evropy. To bylo podmínkou dalšího kroku – Drang nach Osten.

Silní hráči rozhodli a realizovali, časované miny vybouchly. 15. březen odstartoval vznik kastrované formy ČSR – protektorát Čechy a Morava, vynucený samostatný Slovenský štát a čekání. Oba národy válku přežily, nepřežil velmi úspěšný stát. Znovu zdůrazňuji – až příliš úspěšný. To nebývá vždy existenční výhodou, zvláště pokud jsou v sousedství odvěcí predátoři a mají po hubených letech versailleského „míru“ hlad. Na to jsme jako První republika doplatili.

Poválečný vývoj byl pro oba národy předurčen Jaltskými dohodami. Nespornou výhodou nové Československé lidově demokratické republiky byla zachovaná a válkou málo poškozená ekonomická infrastruktura. Bylo na čem stavět a také se stavělo. A další velkou úlevu obnovenému státu přineslo mezinárodně rozhodnuté řešení ohledně věčných národnostních min – odsun Němců a Maďarů z pohraničí a definitivní (?) kodifikace nového stavu mezinárodně stvrzenými Benešovými dekrety. Můžeme klidně hovořit o novém „československém zázraku“, protože jsme se jako malý 13-milionový stát dostali zhruba na začátku 60. let v řadě nejen průmyslových ukazatelů mezi světovou špičku. „Made in Czechoslovakia“ byla značka, která zdobila výrobky prakticky ze všech průmyslových segmentů. Opět až příliš úspěšný „projekt Československo“. Ten první předválečný – orientovaný směrem na Západ a tímto prostitučním spojencem také „prodaný“. Tento druhý poválečný projekt byl otočený směrem k novému spojenci SSSR – a opět měl výsledky!

A také opět důvod pro nepřátele obou spolupracujících slovanských národů „pustit“ tomuto vitálnímu středoevropskému dítku žilou. Zvláště když globální vývoj ukazuje brzy po válce rostoucí převahu a perspektivnost socialistické koncepce Východu oproti periodicky krizové kapitalistické koncepci Západu. Československý úspěch uprostřed Evropy jednu stranu těší a druhou zneklidňuje. Následovala inscenace „Pražského jara“ a její logický výsledek v podobě srpna 1968 . Normalizační léta jsou už nasměrována jednoznačně k postupné demontáži Československa. A opět to nebylo o přáních obyvatelstva, i když srpen 1968 znamenal a znamená dodnes nejhlubší historický šrám uvnitř přirozené slovanské sounáležitosti. Dobře sehraný orchestr živil celých 20 let nenávist k „okupantu“ z Východu, přestože tato „okupace“ nebyla v praktickém každodenním životě Čecha či Slováka viditelná. Naopak Československo bez ohledu na vnitropolitický otřes konce 60. let zůstalo v řadě průmyslových oborů stále mezi světovou špičkou.

Značka „Made in Czechoslavakia“ byla stále chloubou malého středoevropského státu. Byli jsme schopni vyrábět a prodávat i na nejnáročnějších světových trzích od špendlíků Koh-i-noor až po cukrovary, pivovary, elektrárny, atd. atd.

Opravdu, kde se to v těch nejzápadnějších Slovanech bere? Tahle zdravá a dravá drzost konkurovat těm „předurčeným a vyvoleným“ predátorům na Západ od našich hranic? A vedle schopné průmyslové výroby ještě ukazovat světu velmi dobře promyšlené a realizované zdravotnictví a školství.

Konec 80. let už byl plně v režii globálního nadnárodního řízení. Reálný socializmus jako nebezpečnou konkurenční alternativu davo-elitární společenské koncepce civilizace Západ bylo třeba likvidovat. Středovýchodní Evropa si prošla nejhlubší společenskou transformací, jaká tu dosud nebyla. Skončil reálný socializmus, skončil i hegemon Východu – Sovětský svaz – a tím pádem i velmi úspěšná federace Čechů a Slováků.

Zazvonil zvonec (a klíče) – a pohádce o Československu byl na řadu let konec…(?)

Další vývoj obou samostatných republik po rozdělení Československa je spíše nekrologem obou. Stačí si vyhledat statistické ročenky 1960-1989 a porovnat namátkově kterýkoliv z důležitých ukazatelů ekonomických, sociálních, vzdělanostních a zdravotních – jednak s naším českým dneškem. A hlavně – srovnat si mezinárodní pozici Československa v těch letech a dnes. Závěry jsou to tristní. Těch 30 let je učebnicí hlavně pro mladou generaci, jak lze podlehnout iluzím a jak málo k tomu stačí. A pro generaci 50+ důvodem k sebekritickému hodnocení lehkomyslnosti a také nízké úrovni chápání společenských procesů, zejména těch, které jsou řízeny nadnárodně a globálně.

Polistopadová léta „rozvoje“ obou republik postupují už v rámci globálního scénáře pro středovýchodní Evropu. Změna společenskoekonomického systému, převzetí klíčových oblastí kompetencí státu otevřeným nebo skrytým nadnárodním řízením (Evropská unie, NATO, většina průmyslu a služeb v majoritním vlastnictví západních firem). Promítlo se to do všech úrovní řízení – systematická výchova domácího řídícího korpusu pracujícího ve prospěch zahraničního zaměstnavatele – tedy systematická výchova ke kompradorství. Všude a na všech úrovních. MANAŽER jako nástroj řízení. A právě zde, ve středoevropském prostoru zmizeli z řídících pozic odborníci a nahradili je manažeři. Manažer ve firmě se zahraniční majoritou je nástrojem zahraničního řízení. Otázku, zda pracuje ve prospěch vlastního národa anebo povinně ve prospěch zahraničního zaměstnavatele, si tento „správně“ vychovaný manažer neklade.

Březen 2021 – ve středoevropské regionu opět začíná „o něco jít“. Podobně jako na konci 30. let minulého století je na pořadu příštích měsíců a let přeformátování kontinentální Evropy a do toho spadne i osud našeho regionu. Ne nadarmo platilo heslo „kdo ovládá střed Evropy, ovládá ji celou“.

Platí i dnes.

Provizorně vytvořený blok Visegrádské čtyřky svůj úkol splnil. Zastabilizoval na dvě desetiletí region a vytvořil mu asi už trvalou podobu „rebelanta“ východního křídla Evropské unie. Dnešní V4 ale už nemůže a ani nechce aspirovat na tvůrce konzistentní středoevropské politiky svých členů. Takže – co po ní? A jaké geopolitické a i globální scénáře stojí před bývalými Čechoslováky?

Zkusím je popsat a doporučuji si k tomu přečíst nedávno publikované dva články z pera kolegy Burana :

Co bude pro všechny scénáře společné a zásadní a co je pro jejich výsledek směrodatné?

1) velmi silný vliv vnějšího řízení a proti tomu naše schopnost tento vliv identifikovat a usměrnit;

2) intenzivní informační a dezinformační tlak na domácí veřejnost. Nástrojem je mediální scéna (televize,tisk) vlastněná převážně zahraničními vlastníky, pěšáky tvoří čeští a slovenští prestituté. I ta ČT1 je česká jen přes naše korunové občanské financování a svůj název. Zbytek – vnější řízení;

3) zvýšená aktivita všech dalších zahraničních vlivových skupin pracujících na různých úrovních. Můžeme je bez okolků nazvat 5. kolonou, nepracovaly nikdy pro své spoluobčany. Je to dlouhodobě vytvářená a podle potřeby aktivizovaná agentura domácích kompradorů plnících zájmy zahraničních chlebodárců. Je úplně jedno, zda má na dveřích cedulku „ministr vlády“ anebo „ředitel televize“;

4) rostoucí role alternativních informačních kanálů a jejich důsledná a koordinovaná práce s veřejností. To je naše místo boje.

K jednotlivým scénářům:

Obnovený formát Rakousko-Uhersko II

Je to pokus oprášit „zlaté časy“ habsburské monarchie 18. a 19. století, samozřejmě omlazené pro 21. století. Skrytý cíl – udržet rozdělení Čechů a Slováků a „nabídnout“ Čechům kuratelu Vídně a Slovákům Budapešti. Pracuje se na 2.prioritě (glorifikace Marie-Terezie), na 4. prioritě (vyšší výdělky v Rakousku a podpora pendlerství).

Obyvatelé obou republik jsou aktuálně doslova zadupáváni drastickým kovid-fašizmem obou vlád a v kontrastu k tomu je líčena suverénní a kovidově umírněná politika kancléře Kurze a premiéra Orbána, u obou patřičně medializovaná. Vzory kompetentních státníků oproti domácím politickým troskám.

Docela šikovný politický David Copperfield, že?

Starší generace se na tenhle transparent asi nenachytá, u mladých může zabrat nulová životní zkušenost a zablokování všech negativních informací o podřadné roli Čechů i Slováků v tomto historickém konglomerátu.

Z hlediska vnějšího řízení je to atraktivní varianta, tyhle 4 národy se nikdy v historii nepraly. Jako celek má tenhle konglomerát šance vést mnohovektorovou vnější politiku na všechny strany. Holka pro všechno.

Co je hlavní brzdou? Migranti v Rakousku. Česká koruna a maďarský forint. Slabá podpora až odpor „zdola“. Rakušáci Čechům a Maďaři Slovákům jako kurátoři prostě nechutnají.

Mezimoří (Trojmoří)

Starý projekt Londýna, historického predátora Slovanů. Jeho obnovená podoba by opět měla oddělit Rusko sanitárním kordonem „spřátelených“ států od atlantické Evropy a zejména Německa.

Buď jen prostor od Baltu po Černé moře nebo, po přibrání Chorvatska a Slovinska, by se přidal i koridor ke Středozemnímu moři. ČR a SR by se v tomto konglomerátu zcela rozpustily a plnily by role jen jakési nesuverénní vycpávky. Pro globální řízení jistě atraktivní projekt, ale nemá absolutně žádný sjednocující základ, včetně historického. O podpoře jednotlivých národů nelze hovořit vůbec. Taková malá Evropská Unie a z toho lze i dedukovat, jak by mohla být úspěšná. Ostatně i narychlo sešitý Lublinský trojúhelník Polsko-Ukrajina-Litva ukázal pod velením londýnské MI6 na letní podvratné operaci proti Bělorusku svoji bídnou kondici.

Nedovedu si představit politickou sílu, která tento vysněný projekt Londýna uskuteční.

Česko jako „přidružená“ spolková země

Ty uvozovky mají zdůraznit, že politická forma „přidružení“ je až druhotná a možná i zbytečná. Při odvěkém historickém „přátelství“ Čechů a Němců je třeba začít odjinud. Osvědčená taktika „všechno německé je lepší než to české“. Kvalitnější potraviny (alespoň propagandisticky), vyšší výdělky (přestože je pendlerský plat na nejnižší možné úrovni) a hlavně neustálé nabízení sousedního Bavorska jako etalonu pořádku a blahobytu – to je cesta. Samozřejmě, že hlavní organizátor, kurátor a sponzor české páté kolony především v kruzích kléru a potomků „české“ šlechty je dlouhodobě znám. Sudetoněmecký landsmanšaft ve všech svých pestrých historických metamorfózách. Znám je i jeho dlouhodobý a konečný cíl – prolomení Benešových dekretů a návrat do „Heimatu“.

Z hlediska vnějšího řízení je to spíše německá ambice a přes ní udržení neposlušných Čechů na uzdě. Ovšem v případě úspěchu se potěší i Brusel, pokud ovšem ještě nějaký bude. Projekt má v ČR mnoho přátel a stejně tak mnoho nepřátel. Je to projekt vysloveně národně likvidační, jen má rysy a prováděcí kroky odpovídající 21. století. Je trvale nebezpečný a v posledních letech už aspiruje na tvorbu své 5. kolony i v politických kruzích. Většina tzv. Demobloku (ODS,TOP 09, KDU, STAN a Piráti) má na svých čelných postech naprosto protičesky orientované figury.

Ale přestože je projekt ambiciózní – opět naráží na velmi silnou nechuť „zdola“ a to hlavní: Německo je dostatečně „prašivé“ díky svým novým neněmeckým spolubydlícím.

Obnovené Česko-Slovensko II

Jediný projekt vycházející „zdola“, tedy z postojů veřejnosti – obou národů. Je to vlastně kontra-projekt proti výše popsaným. Z hlediska šancí na přežití a rozvoj obou národů je ale bezalternativní. Má své nesporné výhody, má i svá úskalí. Výhod je daleko více, ta podstatná – pozitivní historická zkušenost na všech 6 prioritách řízení. Úskalí jsou vesměs uměle budovaná – rozdílné měny, akcentovaný problém s romskou menšinou na Slovensku, jen ty hlavní.

Patnáctimilionový společný stát v konfederativním uspořádání, navazující na velmi úspěšné předválečné a poválečné Československo – to je na jedné straně velký motiv pro oba národy a na straně druhé strašák pro nadnárodní řízení. Střední Evropa s Česko-Slovenskem II by byla jistě jiná střední Evropa než ta dnešní. Žádný z výše zmíněných projektů nemá ve srovnání s tímto srovnatelné šance na regeneraci obou národů, ničených nejen státoprávně, ale postupně i ekonomicky a sociálně v posledních 30 letech.

Ještě jedna podstatná výhoda. Jen toto uspořádání dovolí obnovenému společnému státu začít tvořit vyrovnanou středoevropskou vnější politiku s orientací na obě strany. Západ bude rozhodně oslabovat, nic dobrého oběma národům nepřinesl. Východ – Rusko – se svojí putinovskou konsensuální vnější politikou se dostane konečně na potřebnou (především pro nás) partnerskou úroveň. Z toho plynou další výhody a podpora rozvoje obou národů.

Právě existence této možnosti obnovy společné státnosti je hlavní hnací silou nepřátel jakéhokoliv oživení schopností Čechů a Slováků. Jejich heslo je zřejmé, i když nevyřčené :

Již nikdy nedopustit obnovení společného státu Čechů a Slováků

Konkrétněji se o některých praktických stránkách této naší historické bitvy rozepíši ve druhé části článku

34 komentářů



  1. @Boletus: Dobrý článek – díky za něj. Uvedu pár poznámek ke scénářům vývoje naší státnosti. Za úplně nejhorší variantu vzhledem k uchování národní kultury považuji scénář „spolkové země“. Splní se tím vize o nakrmeném českém dělníkovi, který pracuje pro svou Heimat, obergruppenfuhrera Heydricha. Pro nás to bude buď konečná, anebo třeba se nám podaří časem udělat stát ve státě – domluva s východními spolkovými zeměmi. Scénář Trojmoří je nereálný. Musel by se vytvořit silou. Ale kdo by ho řídil? Anglosasové? Určitě by se přihlásili političtí pohrobci maršála Pilsudského – ozvučovatele zednářské Intermarie (Polska od morze k morzu). Trojmoří by vzniklo, zasvítilo, a pak by se rozpadlo na nedomluvě. Scénář RUII je podle mého názoru o pověstný chlup lepší, než ty dva předcházející. Možná bychom se tímto krokem více vymanili z německého vlivu na 4.prioritě. Možná. Možná bychom spolu se Slováky a Maďary začali více přemýšlet o Velké Moravě, Attilovi, o tom proč tenkrát nedokázali najít společnou řeč Jiřík z Poděbrad a Matyáš Korvín. Tady si nedokážu představit, na jakých principech by Rakousko ten konglomerát řídilo. Byla by to konfederace, kde by společný základ byl zahraniční politika, finance a obrana? Podle mého názoru by to mohl být předstupeň vstupu do společenství vyššího – blokového. Vznik nového Československa je krásnou ideou, nicméně budeme s ní teď osamoceni (proti všem). Je otázkou – s ohledem na zákon času – jestli v blokové kooperaci nebudeme dříve jako součást RUII, než jako ČSR. Nemám žádné pozitivní reminiscence ohledně naší historie v RU, nicméně přemýšlím, jestli to nebude efektivnější cesta s slovanskému sjednocení na idejích Velké Moravy.

    1. Author

      V tom je smysl článku – hodnotit ,přemýšlet a diskutovat.
      ČSR II je podle mně jediná varianta s jasným vektorem cíle a navíc silným fundamentem dole. Ale také nejvíce torpédovaná a nejvíce zpochybňovaná. To zpochybňování je samozřejmě jeden z nástrojů vnějšího řízení, abychom my sami tuhle variantu nerozvíjeli. To doufám chápeš.
      Nejde jim o naši víru jako stavební tmel, ale o naši nevíru jako
      předpoklad , že to „architekt“ takhle nevyprojektuje.
      Nebojujeme s hloupou řídící silou, ale naopak, s velmi chytrou a zkušenou.

      1. >To zpochybňování…< Ano, tomu rozumím. Zkoušel jsem přemýšlet víc pragmaticky – tedy hned vstupem do RUII začít obrozovat ideje Velké Moravy. Nicméně zdola je idea společného státu Čechů a Slováků daleko lépe uchopitelnější. Už jen proto, že o Velké Moravě se toho všeobecně moc neví. Sem tam si někdo vzpomene na Svatoplukovy pruty.

        1. Author

          Ano , a v tom to kouzlo řízení spočívá. Musíme počítat s tím, že projekt RU II bude budován právě na principu převzetí řízení pro-národních sil v obou komunitách. Mrkvička Svatoplukových prutů bude změněna na mrkvičku sjednocení více národů, a dokonce možná i proti měmecké rozpínavosti.
          naše síla je v tom, že projektČSR II můžeme vytvářet na jasně definované 1.prioritě, což u ostatních „náhradních“ projektů prostě nejde z principu . Tvořit RU II a nebo Trojmoří jako součást Ruského světa je nesmysl. Co ale vůbec není nesmysl, je postupné historické přetavení RUII z konglomerátu na BLOK. S koncepcí na 1. prioritě a hlavně vyrostlého „zdola“

          1. Diky Boletusi za spickovy rozbory. Ja plne souhlasim s tim, ze zmena musi prijit zezdola na prvni priorite, protoze jinak bude nestabilni a docasna. Vzpominal to Zaznobin nekolkrat, ze zmena prijde zezdola. Ja tomu skalopevne verim, ze ta zmena zespoda prijde a proto na tom taky makam, co to jde. Co se tyka strategie(cile), ta je to jasny. Optimalni taktika, jak toho dosahnout mne uplne jasna neni. Za mne to vidim tak, ze co nejvic lidi musi zacit samostatne premyslet, to je prvni krok, kde muzu ovlivnovat svoje okoli. Jestli si pak lidi vyberou KOB nebo ne, neni az tak dulezity na zacatku. Pokud pochopi, ze svet ridi globalni sily a pochopi, co je prvni priorita z hlediska rizeni a ze se ma clovek chovat podle sveho svedomi, , tak by jim na zacatek z KOBu mohlo tohleto stacit. Chci tim rict, ze pokud chci nekde neco rikat, tak se nemuzu hned vytasit s KOBem a DVTR, protoze je to abstraktni na zacatek a protoze chtit samostane myslet je klicovy predpoklad.

            1. Author

              Vystihl si to přesně, Mirku.Koncepce je celoživotní postoj. Tyto postoje se u většiny lidí netvoří hurá-processy, ale samostatnou cestou k Vodě a samostatným se napitím. Pokud mohu být příkladem toho prvního napití, tak jím chci být. Ale to je vše. A tohle je přesně ten znak Koncepce, který ji chrání být IDEOLOGIÍ a chrání také stát se SEKTOU.

  2. Řeknu vám, proč mě provází skepse.
    Je mi jasné, že procesy nejsou jednoduché, protivník je silný a nic nejde tak rychle, to ano. Ale.
    Navzdory očekávání bažiny zvítězily v USA (nehodnotím, že de facto nezvítězily…). Osobně jsem očekával zlom po odhalení deep state a jejich metod (pedofilie, satanismus), což by mnohým, ne-li většině otevřelo oči.
    Sám Pjakin říkával: počkejte, až se po volbách Trump začne zbavovat bažiny, to pak ti naši podpindos poletí.
    Poté uznal, že vítězství si neudrží, ale prohlásil, že tempo likvidace podpindos ještě zrychlí.
    I přes dílčí úspěchy to tak ale nevypadá.
    Prohlásil, že great reset a covidismus bude ještě rychleji ukončen.
    Naopak, sílí.
    A zde narážíme na nedostatek času. Než se tak možná stane, budeme vakcionováni, očipováni a zkolabuje ekonomika, o mezilidských vztazích nemluvě.
    Ještě pár podobných týdnů a překročíme bod, ze kterého není návratu.
    Bez nějaké kataklyzmatické události (ve smyslu odhalení) jsme ztraceni.
    Chybí kádry (jak psala Irena, otočí kabát, ale jaká bude kvalita takových kádrů?) a lidé v kritickém množství věří tomu, co si přečtou na idnes či slyší v ČT nebo na Nově.
    Pomalu mi dochází naděje. Jedinou nacházím v Rusku, pokud se mu podaří zatočit s podpindos rychle a účině. Protože opět: nemáme čas. Už ne.

    1. Author

      Nevím, kolik Ti je let, Jiří, ale vyjadřuješ názory a pocity poměrně širokého spektra populace a já tento společný názor (pocit) vyjádřím asi takto:
      „ONI NÁM SLÍBILI TO a TO, a ONO SE TO NESTALO. JE TO JINAK. PŘESTÁVÁM DOUFAT a ZTRÁCÍM NADĚJI.
      Mně je čerstvých sedmdesát, ale nenapadne mě takhle fňukat po vzoru „nytiků“ v Rusku. Hovořil o nich i Pjakin, Irena Ti to přeloží. Pořád se ještě cítím chlapem a vím, že mojí lidskou rolí je dodávat odvahu a to, co mi moje svědomí zakazuje, je šířit beznaděj a skepsi. Taky mě občas chytá, ale jen na chvíli. Pak si sednu a napíšu článek anebo si popovídám s okolím.
      Jinak, předložená fakta hodnotím jinak, vůbec ne skepticky. Vidím a vždy budu vidět tu sklínku poloplnou.

      1. Já rozhodně nechci šířit skepsi, prostě mě chytla a vypsal jsem se…
        Já stále v naději doufám, jen mi chybí více impulzů. Proto jsem to také napsal, v naději na interakci zde.
        Mezi svým okolím šířím naopak optimismus (kde ty na to chodíš, já už nevěřím ničemu…), souhlasím, že je nutný.
        Protože jsem o 30 let mladší, budu vykat a zeptám se: V čem konkrétně vidíte sklínku poloplnou? Já spíš cítím, že je poloplná, necítím se být natolik zdatný, abych si osopoval právo hodnotit esenci oné sklenky, byť řadu teorií mám. Zajímá mě konkrétní názor někoho, kdo se považuje za konceptuála. Děkuji.

        1. Author

          Jiří, naopak, budu rád, když mi budeš i nadále TYKAT.
          Odvahu a optimizmus nezískáváš jen vědomostmi a zkušenostmi. To znamená, že konceptuálně zdatný člověk se nestává automaticky i odvážným a statečným. Poznání mnohé naopak odzbrojuje, protože vědí víc…
          Trénuj to, co od mužské části lidstva ti méně odvahou vybavení očekávali. A tím vůbec nemyslím ženy, naopak. Znám velmi odvážné.
          Recept na vnímání „poloplného Světa“ nemám. Možná je to ve znamení Střelce, ten kouká pořád dopředu a nahoru.

      2. …souhlasím s tím, co o nesplněnýchprognózách Pjakina psal Jiří.
        Jsme národem s neskutečným potenciálem, skutečnost, že během krátké doby se můžeme opět dostat na špici vývoje – ta samozřejmě plyne z našeho jazyka. Do něj vkládáme naše schopnosti zvukem sdílet to „jadérko“, sloužící k novému pohledu či výrobku. Jde o vnitřní asociační řady, vázané k okamžité kontrole směrovaného sdělení (často postavené jako humor). Bleskovost mezi směrem a protisměrem vyřčených slov tak velmi urychluje hledání nejkratší cesty k řešení, často i nejlepší cesty…
        Improvizace i bastlení má společné kořeny – morálku, tedy její obcházení. Ve svých textech mám důkazy o kvalitě našeho jazyka, tvarovaného „bratrsky“ z obou světových stran. |Mým přínosem je také „severojižní“ uzel v národech Čechů a Slováků, vývoj poatlantské/egyptské a hyperborejské/asijské jazykové kultury.
        ..je otázkou, jestli situace dozraje k pochopení „abecedy lidštiny“, která vystihuje úlohu každého písmene ve slovech, ona je zvukovým zrcadlem k popisu „chemických“ prvků hmoty.
        Propojené kmitočové pásmo (UROBOROS) pak spolu s řešením Gödelova teorému má šanci postavit zcela jiný příběh o fyzikálních silách, které nás přírodu, hmotu i samotný prostor a čas vytvořily.
        Paradigma z obecných pojmů je znakem zralosti jazyka, tvarovaného dějinami českých lidí – schopnost přežít – díky humoru = bleskové zpětné vazbě k řečené informaci…

    2. Jiří: Já myslím, že pindosové začínají v Rusku tahat za krátkou slámku. Například v pořadu Solovjova už se jim vyloženě začali posmívat. Dříve je obcházeli obloukem (někteří z nich se ještě tomu obcházení částečně těší, ale už opravdu jen částečně). A třeba pořad Besogon od Michalkova se vrací do televize a ten si v poslední době opravdu servítky nebere. To jsou jen takové příznaky toho, jak se začala měnit atmosféra a informační pole v Rusku. Navalnyj zklamal a táhne sebou dolů i všechny své „podporovatele“. Teď už bude spíš těžké uhlídat, aby se to nepovedlo zvrátit do druhého extrému, pronásledování hlava nehlava, viz rok 1937. Nedávno tam u Solovjova jednomu takovému výstavnímu podpindosovi řekli, že je policajti při těch nepovolených protestech fakticky brání, protože pokud se pozvedne lid, nebudou stíhat brát nohy na ramena. Odpis USA se také zrychluje… A co se týče situace u nás? Přece jsme museli vědět, že umírající kobyla nejvíc kope…

      1. Děkuji za odpověď i za osvětlení situace.
        U nás bude tou největší výzvou přesvědčit lidi, že Rusko není zlo. Je to zde zažrané až do morku kostí.
        Mimochodem, všimla jste si, že v poslední době se množí články o tom, jaký byl Stalin tyran? Jen doufám, že to je znamení, že se bojí.
        Těch, kteří raději zemřou se Západem, než by žili s Ruskem, je zde bohužel většina, mnohem více než v Rusku, a to si Pjakin stěžuje 🙂 . Osobně se nemohu dočkat, až začnou převlékat ty kabáty 🙂

  3. Author

    Domnívám se, že pro významně větší vzorek české i slovenské veřejnosti ja daleko bližší představa postupného obnovení mimořádně ÚSPĚŠNÉ a proto trvale ODSTRAŇOVANÉ společné státnosti, než pro většinu efemérní příslib Euroasijské hospodářské unie. Už to slovo UNIE je dostatečně odstrašující a zní zlověstně ne-slovansky. je to jasný klon konglomerátu.
    S Tvým názorem na užitečnost čekání na EAU nesouhlasím, protože všichni konkurenti budou rychlejší a pokud se o vlastní budoucnost nebudeme starat sami a podle historické zkušenosti , tak se o ni postarají opět jiní. A taky podle své historické zkušenosti.

    1. S tím významně větší vzorkem české i slovenské veřejnosti, které je daleko bližší obnovení společné státnosti si nejsem jist. Před odsouzením Euroasijské hospodářské unie (EAU) bych doporučoval seznámení s jejím statutem a činností. Není unie jako unie…

      P.S. Na společný stát Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků nebudeme „čekat“ ?

      1. Author

        EAÚ je primárně Unie na 4.prioritě. Nemyslím si, že budoucnost Čechů a Slováků bude končit na 4.prioritě.
        Zda bude EAU atraktivnější po tvrdé zkušenosti s EÚ , uvidíme. Ale úspěch celé československé historie zdaleka nekončil na 4.prioritě řízení. A v tom je přednost obnovení společné státnosti . Má šanci sejít se až na té první ptioritě.
        Nemá smysl mě přesvědčovat o opaku. .Argumentační nouze , na rozdíl od 2.priority ČSR,ČSSR a ČSFR.

        1. Já bych nesouhlasila s rolí toho Euroasijského ekonomického svazu – EAEU, podle mne by to byl dobrý nápad tam vstoupit (jenže kdo nám to dovolí, že?). Ale pokud tam vstoupíme každý zvlášť, Česko a Slovensko, určitě vyjednáme horší podmínky, než když tam vstoupíme společně. Kvůli tomu se také hned nemusíme spojovat jako státy, stačí se spojit při vyjednávání podmínek pro přístup obou států současně. To nás zároveň propojí i ekonomicky, což je další krok ke společnému soužití, k opoře jeden o druhého. Do EAEU teď patří Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Arménie, Kyrgyzstán, kandidátskými zeměmi jsou Uzbekistán a Tádžikistán. Teď se vážně mluví o tom, že by se tam mohl připojit i Írán (nějaké preferenční smlouvy už uzavřené má, také bychom tak mohli začít), a to už je nějaký trh

          https://www.youtube.com/watch?v=GwaPhcS86JI

          (Fakticky tak vzniká ten koridor Sever-Jih a otázkou je, kdo udrží jeho řízení).

          Takovéto svazy zcela určitě nekončí u čtvrté – ekonomické priority, rozhodně se jedná o určitou formu spojenectví a „kulturní spolupráce“ v tomto ohledu v pozitivním slova smyslu. Fakticky by se takto mohl soft spojit celý SSSR + další země (Írán) včetně zemí bývalého socialistického tábora, pokud budou mít dost rozumu. Teď sice, i kdybychom chtěli (s naší současnou politickou reprezentací) je to věc téměř nemožná, ani nám to nikdo nedovolí, ale kdyby se EU začala kymácet v základech, nebo až se začnou hroutit USA, tak by se skulinka najít mohla. A to neříkám proto, že bychom vyskakovali z potápějící se lodi, ale proto, že to by byla jediná šance, aby nás takříkajíc Rusko uchopilo za flígr a rychle si nás přitáhlo, prostě by se v tomto smyslu otevřelo okno možností pro nás i pro Rusko, oboustranně výhodné, přičemž pro nás více než pro Rusko.

          1. Author

            @Ludvík,Irena.
            Článek jsem psal právě proto, abychom si uvědomili nebezpečí na staně jedné (a to nám výročí 15.března ukazuje) a na druhé straně šance mu čelit .A započali jsme konečně nejprve diskutovat a posléze realizovat. nešlo mi o propagaci jednoho konečného řešení, které ostatně ani zatím není . Vycházím i z osobní zkušenosti – naše široká rodina je naprosto česko-slovenská , a tento silný tmelící prvek prostě zažívam z první ruky neustále.
            Představa geopolitického „kvantového skoku“ do EAU je naivní , v tom stoprocentně souhlasím s Irenou. Ale čekat na tu „příhodnou dobu“ je podle mně rovněž naivní . Musíme jít šanci vstříc a právě sbližování Čechů a Slováků je nejúčinnější příprava na BLOKové uspořádání příští EAU. Iv ní není tento koncept zafixovaný, přestože Putin ho deklaruje jako základ. Ani obnovená spolupráce česko-slovenská nemůže probíhat podle starého pragocentrického paradigmatu . To je další mina, kterou nepřátelé přátelství a spolupráce na vysoké úrovni neustále drží v ruce.
            Mám radost, že jsem tu hladinu rozčeřil.

          2. @Boletus
            Za napsání článku velké díky. Od počátku jsem ho bral jako příležitost k diskuzi a mrzí mne, že to mezi námi hned na počátku „zajiskřilo“.
            Každá činnost potřebuje cíl, ke které bude směřovat a cesty k němu mohou být různé a „hodně křivolaké“. Každý z nás logicky má a bude mít na tuto „cestu“ různý názor a teprve budoucnost může ukázat, který z nich byl reálnější. V současnosti to nemá cenu řešit.
            Pokud se týče „příhodné doby“, tak ta je už „na obzoru“.

  4. Pomlčka mezi slovy Česko a Slovensko bude pro oba národy vždy symbolem zrady a následné likvidace společného státu. Poprvé se objevila v názvu státu v roce 1938 v době 2.republiky, podruhé v roce 1992 po majetkovém a mocenském převratu v roce 1989.
    Opětovné spojení obou národů v jeden stát je v současnosti dle mne nereálné, budoucnost České republiky a Slovenské republiky bych spíše viděl v připojení se k Euroasijské hospodářské unii.

  5. “Manažer ve firmě se zahraniční majoritou je nástrojem zahraničního řízení.” – dovolím si jazykovou poznámku:
    * vedoucí ~ vědoucí, ten který ví a ten který vede, skutečně řídí
    * řiditel ~ sice už neví, ale aspoň řídí (slovo používané ještě ve filmech pro pamětníky, pleju, pane řiditeli)
    * ředitel ~ neví, neřídí, ale problémy aspoň ředí
    * manažer ~ neví, neřídí, problémy neředí, ale spíše vytváří, je nástrojem vnějšího řízení
    mana-žer ~ ten, který jenom žere manu, plody cizí práce [“V lidových rčeních je mana symbolem něčeho vynikajícího, nesmírně chutného, lahodného.” dle https://cs.wikipedia.org/wiki/Mana_(pokrm)%5D
    man-a-žer ~ ten, který žere/vysává/parazituje na člověku (viz rčení “požral mě komár”)

Napsat komentář: Irena Zrušit odpověď na komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..