IT závislost – my a děti (záznam jedné internetové diskuse – 1.část )

Jako autentický začátek diskuse posloužil aktuální osobní zážitek jednoho tatínka, účastníka naší debaty. Hovoří Honza:

„Dnes jsem se rozhodl zůstat pracovat z domova a manželka mě navedla, ať si jdu „zažít“ aspoň jednu hodinu online výuky u staršího synka. Sedl jsem si vedle něj, abych nebyl vidět a už po pár vteřinách na mě šly mdloby. Proč? Níže pouze pár bodových poznámek:

– děti vypracovávají některé zadané úkoly samostatně, paní učitelka jim dá zadání a čeká 5 minut, při kterých se ozývají děti, že jim nefunguje mikrofon, že jim nefunguje kamera, že neví co mají dělat a takto celých pět minut. Náš mladý pán prolítne zadaný úkol, ale protože ho má jen číst a nic nevypracovává, tak to odflákne. Nikdo už nekontroluje, jestli tomu děti rozumí, nebo jestli to dělají dobře. Chápu, že na toto nemá paní učitelka vůbec prostor a možnosti, zvlášť když furt děti vyrušují s kravinama.

– paní učitelka děti upozorní, že za 3 minuty bude další úkol, tentokrát z vyjmenovaných slov, ať si připraví pracovní sešit, kam budou psát. Ozve se spousta dětí, kdy budou ten úkol dělat a co si mají připravit. Paní učitelka trpělivě vysvětluje a pořád dokola opakuje, co budou děti dělat.

– paní učitelka zadá úkol (vybrat ze třech skupin vyjmenovaných slov ta slova, která souvisejí se  zvířaty). Náš synek začne pro sebe předříkávat vyjmenovaná slova a vypisovat ta slova se zvířaty. Ihned se ozve nějaký chlapec, kam že to má psát. Paní učitelka vysvětluje, že si měl připravit ten pracovní sešit. Odpovědí je, že ho nemůže najít…. Pak se ozve holčička, že musí jít k zubaři, do toho si někdo zapomene vypnout mikrofon, takže je slyšet ruch jak na nádraží. Paní učitelka se snaží děti uklidnit, usměrňovat a soustředit je na vypracování úkolů. Náš synek má hotovo cca za 1 minutu, tak se hlásí a paní učitelka mu (i všem ostatním) tedy zadá ještě jeden úkol, a to seřadit slova podle abecedy. To má také hned hotové. Čas běží, některé děti se furt paní učitelky na něco ptají a když nakonec paní učitelka děti zkouší, tak se ozve pár dětí, že to ještě vůbec nemají. Když po deseti minutách mají číst všechna ta slova seřazená podle abecedy, náš synek se hlásí o sto šest, aby to mohl přečíst. Paní učitelka vyvolává různé děti a když vyvolá chlapečka, který má podobné jméno, jako náš synek, tak ten zapne mikrofon a vyjmenuje všechna slova. Paní učitelka ho usadí s tím, že vyvolala jeho spolužáka, ale pochválí ho, že to má dobře.

– další úkol, paní učitelka diktuje vyjmenovaná slova a děti mají psát. Ozve se chlapeček s dotazem: „Paní učitelko, co máme dělat?“, do toho začne někdo z dětí smrkat. Pak se ozve několikrát holčička: „Paní učitelko, já vás vůbec neslyším“, a přidávají se další děti, že paní učitelku neslyší. Přitom už asi 5 minut paní učitelka diktuje vybraná slova. Znovu se ozývá chlapeček s dotazem: „Paní učitelko, co máme dělat?“ Paní učitelka trpělivě vysvětluje, že mají psát diktovaná slova. Občas se ozve rozčilená maminka, která asi sedí nad synkem, který se furt ptá, co má dělat.  Náš synek (a věřím, že většina ostatních dětí) se nudí, protože má všechno hotové a poslouchá, jak se paní učitelka věnuje dětem, které za těch X minut nebyly schopny napsat 5 (slovy PĚT) slov. Jeden z chlapečků se hlásí s tím, že si všiml, že jsou 4 slova začínající stejným písmenem a jen jedno jiné. Paní učitelka ho chválí a vyvolává další děti. Náš synek se zase hlásí jak o život, ale vyvolán není. Tak to aspoň odříká mně, abych viděl, že to má dobře. Má to dobře. Pak už následuje přestávka.

Humorné ? Jak ukazuje diskuse – naopak

Jura (ujal se role moderátora diskuse, v důchodu, dědeček šesti vnuček)

Zkusme naši debatu hned zpočátku zarámovat trochu čapkovským výrokem

Informační technologie jsou výborný sluha ale špatný pán

Vyjadřuje obojí – užitek i nebezpečí – které nám nabízejí. A vyjadřuje to podstatné: je to na nás, do jaké pozice se my sami postavíme. Člověk by měl vždy vládnout strojům , jinak dopadne zle – taky po čapkovsku. Ale je na nás, jak naučíme nejprve sebe, a potom i naše děti najít tu potřebnou míru „přátelství“ s počítačem anebo mobilním telefonem. Abychom se nestali z počátečních přátel otroky kouzelných krabiček.

Honza (tatínek 2 kluků 8 a 10 let, manažer)

Teď, když máme školáky doma , je to zjevné. Počítač a zejména mobil už není pomůcka, ale pán.

A právě nucená distanční výuka přes obrazovku proces návykovosti jen posiluje. Jde o to, že děti nezůstávají ve svém kontaktu s počítačem ohraničeny JEN výukou, ale plynule přecházejí celou svojí psychikou do digitálního (virtuálního) Světa. Přestávají mluvit lidsky a přecházejí do „digitální“ mluvy a komunikace. Hranice účelnosti a užitečnosti mobilu či počítače zmizela. Pak není překvapením rodičovské zjištění, na jaké „šťavnaté“ stránky dochází třeba 10-letý kluk. I tatínek se červená. Křičet a zakazovat?

Eva ( vystudovaná pedagožka, nyní podniká, matka dospělého syna)

Zákazy ne, vysvětlovat a být velmi trpělivý. Držet se při vysvětlování zásady, že ne všechno, co může udělat dospělý, může udělat i dítě . Formu vysvětlování volit podle věku dítěte. Zákaz je krajní řešení a mnohdy přímo nabádá potomka hledat cesty k jeho obejití a to může někdy být pobídka začít rodičům lhát.

Ina (maminka dvou děvčat 6 a 8 let, překladatelka)

Nám se osvědčuje ukazovat dětem správnou míru věcí na různých příkladech. Zejména jim vštěpovat zásadu, že něco, co je v menším množství užitečné a příjemné, může být v přehnaném množství škodlivé a nepříjemné. To je možnost, jak od mala dětem pomáhat najít tu správnou míru ve všem.

I v používání mobilů a počítače.

Jura

Čili sůl k posolení dobrá a k přesolení špatná. Ještě lepší je to zkusit s cukrem – děti mají sladké v oblibě, ale přeslazené ?

Pavel (otec sedmnáctiletého syna, IT specialista)

My jsme tu metodu zákazů a omezování přístupu syna na konkrétní podle nás vyloženě škodlivé oblasti internetu zkusili. Technicky jsem to zvládl, ale je to jen krátkodobě úspěšný a domnívám se, že nakonec prohraný boj. Takže tudy cesta nevede.

Míra (důchodce, emeritní středoškolský profesor IT, dědeček tří vnoučat)

Je potřebné přijmout tvrdé poznání, že tu máme novou kategorii psychické závislosti – IT závislost, a podle toho se závislými pracovat a především budovat systematicky prevenci této moderní nemoci. V mnohém je IT závislost identická s jinými fyziologickými závislostmi (alkohol, drogy). Tedy: je progresivní a nemá hranici. Na konci je závislý jedinec zcela ke své „IT droze“ připoután a už je mu úplně jedno, co mu informačně nabízí. Sleduje, protože musí. Úplně ztrácí schopnost kreativního myšlení a jednání. Je zcela řízen algoritmy předávanými IT drogou.

Pavel

Bohužel , mám zkušenost, že psychická závislost na „IT kamarádovi“ může mít i negativní fyziologický dopad na mladý organizmus. U syna jsme poznali, že je zle až po kolapsu organizmu, který se projevil jako kolaps „z nedostatku hořčíku“. Teprve zpětná analýza po vyšetření ukázala, že ponocování u počítače oslabilo tvorbu životně důležitého melatoninu a ten se projevil fyziologicky – hořčíkovým deficitem a kolapsem s příznaky akutní otravy organizmu.

Jura

A není právě tady možnost, jak zastavit včas člověka, který se k tomuto psychickému sešupu blíží? Přeci být „závislákem“ je velmi ponižující , blíží se to stavu otroctví . Což zkusit dítěti vysvětlit, že pokud bude dál zvyšovat svoji připoutanost k mobilu, skončí jako malý otrok ? Nebude tahle hrozba dostatečným varováním ?

Dušan ( molekulární biolog, dnes učitel fyziky na ZŠ, tatínek tříleté dcerky)

To nezabere . Dítěti je třeba věci vysvětlovat na jeho mentální úrovni. Jednoduše, jednoznačně a především názorně. Desetileté dítě nepochopí, co je to otrok a otroctví. Nikdy s tím nepřišlo do styku. Musí se mu příklad ukázat na nějakém konkrétním člověku , tak, aby ho ten špatný příklad odradil.

Jura

Zatím mám z naší debaty dojem, že ty naše děti a vnoučata se na šikmou plochu IT-závislosti dostávají tak nějak samy od sebe. Že chyba je prostě v nich a my tomu přihlížíme a nevíme, co s tím. Není to ale jinak ? Rodiče slouží jako vzor, to je podstata výchovy. Děti nás kopírují prakticky ve všem, i v tom negativním. Neberou si tedy i v tomto nezdravém vztahu k „IT-svátosti“ příklad z nás? Nevidí všude kolem skoro každého dospělého s nějakou mluvící nebo blikající škatulí v ruce? Nestavíme jim sami virtuální digitální svět jako náhražku toho reálného? A nejsme dokonce ochotni kvůli svému klidu a pohodlí po únavné práci poslat své potomky „za zábavou“ k TV, mobilu nebo computeru?

Debata se stočila od vypočítávání chyb a prohřešků našich potomků do našich vlastních řad. A hlavně – k hledání cesty, jak z tohoto průšvihu ven. O tom v poslední části záznamu této diskuse.