Jako autentický začátek diskuse posloužil aktuální osobní zážitek jednoho tatínka, účastníka naší debaty. Hovoří Honza:

„Dnes jsem se rozhodl zůstat pracovat z domova a manželka mě navedla, ať si jdu „zažít“ aspoň jednu hodinu online výuky u staršího synka. Sedl jsem si vedle něj, abych nebyl vidět a už po pár vteřinách na mě šly mdloby. Proč? Níže pouze pár bodových poznámek:

– děti vypracovávají některé zadané úkoly samostatně, paní učitelka jim dá zadání a čeká 5 minut, při kterých se ozývají děti, že jim nefunguje mikrofon, že jim nefunguje kamera, že neví co mají dělat a takto celých pět minut. Náš mladý pán prolítne zadaný úkol, ale protože ho má jen číst a nic nevypracovává, tak to odflákne. Nikdo už nekontroluje, jestli tomu děti rozumí, nebo jestli to dělají dobře. Chápu, že na toto nemá paní učitelka vůbec prostor a možnosti, zvlášť když furt děti vyrušují s kravinama.

– paní učitelka děti upozorní, že za 3 minuty bude další úkol, tentokrát z vyjmenovaných slov, ať si připraví pracovní sešit, kam budou psát. Ozve se spousta dětí, kdy budou ten úkol dělat a co si mají připravit. Paní učitelka trpělivě vysvětluje a pořád dokola opakuje, co budou děti dělat.

– paní učitelka zadá úkol (vybrat ze třech skupin vyjmenovaných slov ta slova, která souvisejí se  zvířaty). Náš synek začne pro sebe předříkávat vyjmenovaná slova a vypisovat ta slova se zvířaty. Ihned se ozve nějaký chlapec, kam že to má psát. Paní učitelka vysvětluje, že si měl připravit ten pracovní sešit. Odpovědí je, že ho nemůže najít…. Pak se ozve holčička, že musí jít k zubaři, do toho si někdo zapomene vypnout mikrofon, takže je slyšet ruch jak na nádraží. Paní učitelka se snaží děti uklidnit, usměrňovat a soustředit je na vypracování úkolů. Náš synek má hotovo cca za 1 minutu, tak se hlásí a paní učitelka mu (i všem ostatním) tedy zadá ještě jeden úkol, a to seřadit slova podle abecedy. To má také hned hotové. Čas běží, některé děti se furt paní učitelky na něco ptají a když nakonec paní učitelka děti zkouší, tak se ozve pár dětí, že to ještě vůbec nemají. Když po deseti minutách mají číst všechna ta slova seřazená podle abecedy, náš synek se hlásí o sto šest, aby to mohl přečíst. Paní učitelka vyvolává různé děti a když vyvolá chlapečka, který má podobné jméno, jako náš synek, tak ten zapne mikrofon a vyjmenuje všechna slova. Paní učitelka ho usadí s tím, že vyvolala jeho spolužáka, ale pochválí ho, že to má dobře.

– další úkol, paní učitelka diktuje vyjmenovaná slova a děti mají psát. Ozve se chlapeček s dotazem: „Paní učitelko, co máme dělat?“, do toho začne někdo z dětí smrkat. Pak se ozve několikrát holčička: „Paní učitelko, já vás vůbec neslyším“, a přidávají se další děti, že paní učitelku neslyší. Přitom už asi 5 minut paní učitelka diktuje vybraná slova. Znovu se ozývá chlapeček s dotazem: „Paní učitelko, co máme dělat?“ Paní učitelka trpělivě vysvětluje, že mají psát diktovaná slova. Občas se ozve rozčilená maminka, která asi sedí nad synkem, který se furt ptá, co má dělat.  Náš synek (a věřím, že většina ostatních dětí) se nudí, protože má všechno hotové a poslouchá, jak se paní učitelka věnuje dětem, které za těch X minut nebyly schopny napsat 5 (slovy PĚT) slov. Jeden z chlapečků se hlásí s tím, že si všiml, že jsou 4 slova začínající stejným písmenem a jen jedno jiné. Paní učitelka ho chválí a vyvolává další děti. Náš synek se zase hlásí jak o život, ale vyvolán není. Tak to aspoň odříká mně, abych viděl, že to má dobře. Má to dobře. Pak už následuje přestávka.

Humorné ? Jak ukazuje diskuse – naopak

Jura (ujal se role moderátora diskuse, v důchodu, dědeček šesti vnuček)

Zkusme naši debatu hned zpočátku zarámovat trochu čapkovským výrokem

Informační technologie jsou výborný sluha ale špatný pán

Vyjadřuje obojí – užitek i nebezpečí – které nám nabízejí. A vyjadřuje to podstatné: je to na nás, do jaké pozice se my sami postavíme. Člověk by měl vždy vládnout strojům , jinak dopadne zle – taky po čapkovsku. Ale je na nás, jak naučíme nejprve sebe, a potom i naše děti najít tu potřebnou míru „přátelství“ s počítačem anebo mobilním telefonem. Abychom se nestali z počátečních přátel otroky kouzelných krabiček.

Honza (tatínek 2 kluků 8 a 10 let, manažer)

Teď, když máme školáky doma , je to zjevné. Počítač a zejména mobil už není pomůcka, ale pán.

A právě nucená distanční výuka přes obrazovku proces návykovosti jen posiluje. Jde o to, že děti nezůstávají ve svém kontaktu s počítačem ohraničeny JEN výukou, ale plynule přecházejí celou svojí psychikou do digitálního (virtuálního) Světa. Přestávají mluvit lidsky a přecházejí do „digitální“ mluvy a komunikace. Hranice účelnosti a užitečnosti mobilu či počítače zmizela. Pak není překvapením rodičovské zjištění, na jaké „šťavnaté“ stránky dochází třeba 10-letý kluk. I tatínek se červená. Křičet a zakazovat?

Eva ( vystudovaná pedagožka, nyní podniká, matka dospělého syna)

Zákazy ne, vysvětlovat a být velmi trpělivý. Držet se při vysvětlování zásady, že ne všechno, co může udělat dospělý, může udělat i dítě . Formu vysvětlování volit podle věku dítěte. Zákaz je krajní řešení a mnohdy přímo nabádá potomka hledat cesty k jeho obejití a to může někdy být pobídka začít rodičům lhát.

Ina (maminka dvou děvčat 6 a 8 let, překladatelka)

Nám se osvědčuje ukazovat dětem správnou míru věcí na různých příkladech. Zejména jim vštěpovat zásadu, že něco, co je v menším množství užitečné a příjemné, může být v přehnaném množství škodlivé a nepříjemné. To je možnost, jak od mala dětem pomáhat najít tu správnou míru ve všem.

I v používání mobilů a počítače.

Jura

Čili sůl k posolení dobrá a k přesolení špatná. Ještě lepší je to zkusit s cukrem – děti mají sladké v oblibě, ale přeslazené ?

Pavel (otec sedmnáctiletého syna, IT specialista)

My jsme tu metodu zákazů a omezování přístupu syna na konkrétní podle nás vyloženě škodlivé oblasti internetu zkusili. Technicky jsem to zvládl, ale je to jen krátkodobě úspěšný a domnívám se, že nakonec prohraný boj. Takže tudy cesta nevede.

Míra (důchodce, emeritní středoškolský profesor IT, dědeček tří vnoučat)

Je potřebné přijmout tvrdé poznání, že tu máme novou kategorii psychické závislosti – IT závislost, a podle toho se závislými pracovat a především budovat systematicky prevenci této moderní nemoci. V mnohém je IT závislost identická s jinými fyziologickými závislostmi (alkohol, drogy). Tedy: je progresivní a nemá hranici. Na konci je závislý jedinec zcela ke své „IT droze“ připoután a už je mu úplně jedno, co mu informačně nabízí. Sleduje, protože musí. Úplně ztrácí schopnost kreativního myšlení a jednání. Je zcela řízen algoritmy předávanými IT drogou.

Pavel

Bohužel , mám zkušenost, že psychická závislost na „IT kamarádovi“ může mít i negativní fyziologický dopad na mladý organizmus. U syna jsme poznali, že je zle až po kolapsu organizmu, který se projevil jako kolaps „z nedostatku hořčíku“. Teprve zpětná analýza po vyšetření ukázala, že ponocování u počítače oslabilo tvorbu životně důležitého melatoninu a ten se projevil fyziologicky – hořčíkovým deficitem a kolapsem s příznaky akutní otravy organizmu.

Jura

A není právě tady možnost, jak zastavit včas člověka, který se k tomuto psychickému sešupu blíží? Přeci být „závislákem“ je velmi ponižující , blíží se to stavu otroctví . Což zkusit dítěti vysvětlit, že pokud bude dál zvyšovat svoji připoutanost k mobilu, skončí jako malý otrok ? Nebude tahle hrozba dostatečným varováním ?

Dušan ( molekulární biolog, dnes učitel fyziky na ZŠ, tatínek tříleté dcerky)

To nezabere . Dítěti je třeba věci vysvětlovat na jeho mentální úrovni. Jednoduše, jednoznačně a především názorně. Desetileté dítě nepochopí, co je to otrok a otroctví. Nikdy s tím nepřišlo do styku. Musí se mu příklad ukázat na nějakém konkrétním člověku , tak, aby ho ten špatný příklad odradil.

Jura

Zatím mám z naší debaty dojem, že ty naše děti a vnoučata se na šikmou plochu IT-závislosti dostávají tak nějak samy od sebe. Že chyba je prostě v nich a my tomu přihlížíme a nevíme, co s tím. Není to ale jinak ? Rodiče slouží jako vzor, to je podstata výchovy. Děti nás kopírují prakticky ve všem, i v tom negativním. Neberou si tedy i v tomto nezdravém vztahu k „IT-svátosti“ příklad z nás? Nevidí všude kolem skoro každého dospělého s nějakou mluvící nebo blikající škatulí v ruce? Nestavíme jim sami virtuální digitální svět jako náhražku toho reálného? A nejsme dokonce ochotni kvůli svému klidu a pohodlí po únavné práci poslat své potomky „za zábavou“ k TV, mobilu nebo computeru?

Debata se stočila od vypočítávání chyb a prohřešků našich potomků do našich vlastních řad. A hlavně – k hledání cesty, jak z tohoto průšvihu ven. O tom v poslední části záznamu této diskuse.

10 komentářů


  1. Nuž, mám už nejakých tých pár krížikov za sebou a skúsim len v skratke opísať moje detstvo pre pochopenie, v čom sme naozaj zlyhali. Môj otec bol skvelý konštruktér a v socíku bez partajnej príslušnosti zastával top pozície. Založil dokonca firmu (samozrejme štátnu), ktorú prebrali všetky kraje v ČSR. Volalo sa KORT (krajská organizácia pre rozvoj techniky), aj keď jej prvý názov bol Komerčná organizácia pre rozvoj techniky. Slovo komerčná muselo vypadnúť, ale fungovalo to. Takže, bol som dieťa človeka, čo bol silný kresťan a mal naozaj rozum. Zarábal naozaj veľa. V 60-tych rokoch 20. stor. bral plat za svoje projekty v objemoch okolo 8 tis. KČS mesačne, čiže bol vo svojej podstate „smotánka“ a v cca 1969. roku mu bola dokonca ponúknutá funkcia riaditeľa VSŽ, ktorú odmietol, pretože komunistom sa stať nikdy nechcel, čo bola podmienka. Už pred tým zamestnával 6000 ľudí. To bola taká malá odbočka pre ilustráciu. Takže, môj otec mal všetko k tomu, aby ma mohol vychovať (peniaze, moc, vplyv a rozum). Moje detstvo prebiehalo asi takto : od troch rokov si pamätám, takže do troch rokov môjho života viem len s počutia. Od mojich troch rokov som zažíval rôzne skúsenosti. Mama ma bila za hlúposti a otec sa zamyslel a dostal som trest intelektuálny. V skutočnosti ma fyzicky „zbil“ len dva krát v mojom živote (v 6. rokoch a v 8. rokoch) Keď sa na to spätne pozriem, tak mal pravdu a som mu za to vďačný. Ale, naučil ma hrať šachy, kde človek vidí dôsledky vlastných rozhodnutí, zároveň mravnosť v krokoch, ktoré robím. Šach je vynikajúca hra. Poďme späť k výchove. Ako som uviedol, bol som synek tzv. smotánky. A verte alebo neverte, bol som na tom horšie, ako synek kohokoľvek. Čokoľvek som chcel, tak mi otec odpovedal, že ja chcem helikoptéru. V ten moment som vedel, že s ním neviem kšeftovať, helikoptéra je drahá a je nezmyselné sa niečoho dožadovať, aby som v dnešnom svete vedel bonzovať svojich rodičov, že mi odopierajú môj osobnostný rast a tak ďalej. Chcem tým povedať asi toľko, že som sám hľadal možnosti, ako si trebárs kúpim (alebo vykšeftujem, čo sa mi nepodarilo futbalovú loptu). A za to mu ďakujem a preto čítam tieto stránky a skúšam sa zamyslieť, ako naozaj z toho von. V diskusiách som si všimol, ako reagujú rodičia. Mám zato, že takmer všetci sú veľmi náchylní k tomu, že práve jeho dieťa je ten „alfa samec“, ktorý bude udávať tón. Áno, dalo by sa to, keby tí rodičia viedli výchovu približne takú ,ako som mal ja, čiže nič zadarmo. Je toho veľa, čo by som vedel písať a viem, že drvivej väčšine sa so naozaj nepáčilo ani pánovi Schwarzembergovi, ktorého podľa mojich vlastných výskumov mám za zadpredancov NÁRODA. A prosím, nechci odo mňa nemožné. Sami si zvoľte spôsob života buďte spokojní a šťastní.

    1. Author

      Díky ,Tondo, tohle je právě výhoda všech dříve narozených, kteří zažili alespoň kousek svého života jiný Svět a jiné dětství a mohou srovnávat. Mám za sebe velmi podobné vzpomínání. patřím k nim.
      proč ti naši rodičové dokázali daleko lépe identifikovat v předstihu nebezpečí a úskalí, který jsme my jako potomkové samozřejmě neviděli ?
      Dáváme teď na fórum dokončení našeho záznamu debaty, tam se snažíme právě tu klíčovou roli dospěláků znovu oživit.

  2. Tady jsou smotané nejméně dvě různé záležitosti:
    1) Otázka, jestli je „digitalizované“ školství to správné. Já si myslím, že nikoliv. Počítač prostě do výuky nepatří. (Pracoval jsem přes 15 let jako správce výpočetní techniky a staral jsem se o nějakých až 80 počítačů a skoro desítku serverů). Počítače svojí povahou narušují soustředění – a v důsledku toho ničí jakékoliv výchovné působení. Pro výuku za vhodné nástroje lze považovat: rozhovor, tužku (pero), papír a knihu (a nářadí v případě pracovní výchovy – a jedině sem patří počítače). Pokud chceme, aby z dětí něco bylo, neměli bychom do výuky zavádět další technické prostředky.
    2) Druhou věcí je ten uvedený vztah rodičů k dětem… Potíž je v tom, že jsme v 90. letech byli zatlačeni (nechali se zatlačit) do toho, že „práce je důležitější“ – a na děti nezůstal čas… My jsme svoje děti zcela otevřeně zku.vili. Odkud myslíte, že jsem se já – technik – začal zabývat společenským zřízením a podobnými záležitostmi? My jsme totiž netušili (a to byla naše velká chyba), že ty děti mimo nás jsou ve strašlivě silném poli velmi zlého působení. Naše vlastní zkušenosti totiž byly takové, že to společenské prostředí kolem nás (když jsme vyrůstali) bylo dobré a tak jsme klidně děti do toho nového – ale ZLÉHO – prostředí klidně vypouštěli a netušili, co to s našimi dětmi dělá. Z toho vznikly i ty digi- závislosti.

    1. Author

      Jirko, je to záznam z AUTENTICKÉ telekonference. Těžko mluvit o „smotání“ temat. Diskutovali jsme sice s moderací, ale tam vždy dojde k prolínání stanovisek a temat. Poslední část záznamu je právě o tom, o čem hovoříš. Pokud by si rodičovská generace jako základní otázku při zrození svého potomka položila otázku a dala si práci ji zodpovědně a se zapojením SVĚDOMÍ a ROZUMU probrat a hlavně na ni včas odpověděla:
      JAKÉ DÍTĚ CHCEME VYCHOVAT a VZDĚLAT? BUDE NAŠE DÍTĚ SCHOPNÉ PŘEŽÍT, ZALOŽIT RODINU, VYCHOVAT NOVOU GENERACI?
      Tam je ten problém. Reprodukce přestává být klíčovým momentem lidského života.

      1. Asi jsem to špatně napsal. Vyšel jsem totiž z toho, že jste se v diskuzi soustředili na ten druhý bod – ale přitom nelze vynechat ani ten první. Ale nemyslím, že se při zrození potomka pokládají takovéto otázky. Podle mých vzpomínek a i podle pohádek to je trochu jinak – to dítě dostává do vínku určité vlastnosti – na něž se potom rodiče soustřeďují. Já ale psal o něčem jiném – o tom, že my (rodiče) jsme selhali v tom, že jsme nepředpokládali takové pokřivení vědomí celého „miru“.

        1. Author

          Já vím, že si rodiče takovéto otázky nepokládají. To nebyl projev neznalosti, to bylo postesknutí. Pokud partneři rodičovství neplánují a radostné očekávání je „překvapí“, tak i potom je součástí chybného rodičovského algoritmu sázet jen na to, co bylo potomkovi „dáno do vínku“. To je na Člověka dost málo.
          Protože už v tom okamžiku je vždy poruce ten, „kdo chápe více“ a tuhle příležitost ke ZKURVENÍ s radostí využije.

  3. Nezdá se to, je to fakt. Dokud my dospělí nedokážeme vystoupit ze závislosti, kterou si umíme zdůvodnit „nutností“, nedokážeme dětem nabídnout konkurenčí informační náplň, jiný vnitřní svět.
    Nevíme-li sami jak se osvobodit, nedokážeme ovlivnit ani poradit. Ruku na srdce, opravdu je tak těžké si najít čas pro vlastní děti, ženu, rodiče, rodinu? Co si takhle vyjasnit co my sami si z našich životů chceme vzít tam na druhou stranu.
    Že jsme byli úspěšní, bohatí, skutečně šťastní?
    Začít změnu musíme od sebe nikoliv od dětí.

  4. Ano – zdá se, že my dospělí, jsme také příčinou toho, proč děti v dnešní době tíhnou k elektronické závislosti. Každý den nás vidí s počítačema, tabletama, nebo mobilama v ruce. Takže jim vytváříme obrázek „normálnosti“, pričemž ony se pak diví, že nám vadí jejich hraní si s elektronikou (nebo čučení na tv).

    Jedním z prvních kroků je potřeba přiznat si fakt, že i my rodiče (ne všichni, ale já jo…) jsme závislí na elektronice. A je jedno, jestli je to z pracovních, nebo osobních důvodů (o zábavě nemluvím, na tu není v dnešní době čas vůbec). Těmi osobními důvody myslím vyhledávání informací, abychom tuto šílenou dobu vůbec přežili. Ale měl bych to dělat v nepřítomnosti dětí, protože i od nich už zaznívá „Proč mi nedovolíš hru na mobilu, když do něj TY koukáš?“ Nebudu pokrytecký, nebo lhát – mají pravdu 🙂

    Je potřeba hledat cestu ven. Ta začíná u nás samotných 🙂

Napsat komentář: Vodarna Zrušit odpověď na komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..