Covidoví vladaři zahnali většinu populace do izolace domovů. Člověk je ale živočich družný, přesněji v lidské mluvě – sociální . Vždy si najde jednoho, dva i více podobně nedobrovolně domestikovaných spoluvězňů a naváže nezbytný sociální kontakt. Ti uzurpátoři lidské svobody v předstihu a asi neúmyslně vybavili lidské stádečko komunikátory 20-21. století a tuhle socializaci v obklíčení nám asi nechtě usnadnili. Řeč bude o technice a technologii zahrnuté pod pojem digitální informační technologie a všech formách pomůcek, které nás denně obklopují.
Říkáme si „Vodárna“, asi podle symbolu věčného koloběhu informací, tedy VODY. V této lidské Vodárně se stékají potůčky názorů a postojů jednotlivých účastníků téhle okolnostmi vynucené a vytvořené party dospělých žen i mužů, různého věku, profesí, matek i otců, dědečků i babiček – se společným znakem: máme rádi lidskou společnost a tvoříme a vážíme si možnosti v tomhle procesu fašizace společenského systému zůstat uvnitř svobodní a kamarádští a tvořit ten nezbytný „ostrůvek pozitivní deviace“ v moři uniformní a málo myslící většiny.
Dále budu hovořit jako spolutvůrce a člen této malé svobodně přemýšlející skupinky názorově a postoji blízkých lidí. Jako moderátor.
Ti mladší z nás, rodiče, narazili velmi brzy po změně „společnosti r. 2019“ na „společnost r. 2020 a 2021“ (první je bez-Covidová, druhá je s pevně zakomponovaným Covidem) na jeden z markantů změny. Jde o brutální zásah do zaběhnutého režimu (i když ne ideálního) školní docházky dětí a jeho cílenou substituci tzv. distanční výukou. Nejde jen o technickou stránku, ta by problém asi nedělala. Jde o celý komplex viditelných i skrytých tlaků na dospělé a zejména děti – s cílem jejich postupné desocializace, izolace a ztráty přirozených a nutných mezilidských kontaktů. Vždy musí přijít náhrada, a ta samozřejmě přišla.
V podobě
digitální informační technologie a jejích nástrojů
Dospělí (rodiče) v mnoha profesích přešli na doporučený home-office, děti neviditelní inženýři lidských duší nahnali před obrazovky a testují na nich potenciální úspěšnost degradační technologie distanční výuky. Oba vynucované režimy každodenního života rodičů a školoupovinných dítek se smartphonem, tabletem anebo notebookem před očima či u hlavy – najednou probudil něco námi nechtěného a režiserem covidové operace naopak velmi podporovaného:
Člověk družný, společenský a samostatně myslící se stává otrokem (psychickým závislákem) na kusu železa se schopností omezené intelektuální činnosti.
Dospělý i dítě – oba každý po svém. Zrodila se, nebo spíše jen prudce akceleruje IT závislost jako společenský fenomén. K jeho vlivu na člověka dobře referoval článek z pera jednoho z členů Vodárny, Pepy:
V posledních nelehkých týdnech se nahromadilo v naší vzájemné komunikaci ve Vodárně mnoho společně znějících postřehů, pozorování, příhod – prostě událostí každodenní reality v rodině – se společným jmenovatelem:
Děti odcházejí před očima rodičů do „virtuálního světa“ za hlasitého potlesku tvůrců a nemilosrdných propagátorů distanční výuky .
Už nejde o individuální chyby a selhání jednotlivých rodičů a jednotlivých dětí. Nejde o to: „Já to neuhlídal a on pořád čumí jen do mobilu …“ Jde o záměrnou systémovou a promyšlenou deprivaci člověka a na začátku se samozřejmě provádí na tom nejméně schopném se ubránit, na malém človíčku – dítěti.
První společnou debatu ve Vodárně (formou telekonference) jsme si dohodli právě na výše popsané téma, uvedené i v nadpisu příspěvku. Je netradičně pojaté, do žádného žánru nezapadne a zní následovně:
– soubor názorů, nápadů, vzájemných otázek a odpovědí vzorku několika lidí, které spojuje to podstatné – nechtějí jen bědovat, ale hledají cestu z bryndy. Společně.
Pokračování: ve druhé části bude záznam z této debaty
I když je to pro rodiče těžké, tak s prodlužujícími se dny je více možností děti vyhnat ven a nechat je tam až do večera. A to za každého počasí. Což sice znamená, že musíte prát každý den jejich oblečení a občas s nimi moknout a mrznout. Ale těm, co se zatím do pasti pc her a internetu nedostali, je to ku prospěchu 🙂
„… omezená schopnost intelektuální činnosti …“
Naprosto souhlasím. Vyučoval jsem „informatiku uživatelů“ dospělých od samého počátku, kdy tato technika u nás po „utajeném sametovém převratu“ počala být přístupná a bylo nutno školit uživatele v ovládání nové technologie. Za ta léta mi prošlo učebnou dost lidí, abych věděl, jaké následky na lidskou schopnost myslet, uvažovat a vůbec vědět tato technika má. Jak postupně zužuje myšlení člověka na pouhý rozměr monitoru, kdy člověk dlouhé hodiny na to ďáblovo oko zírá a neví proč (podobně jako televize). Proto jsem také do svých hodin začleňoval občas, pokud to jen trochu bylo možné, také i informace, jak ubránit svou psychiku před drogovou závislostí na počítačích.
Žijeme v době, ve které mobil je všední nástroj, stejně
jako bylo v 60. letech tranzistorové rádio, v 50. letech
rozhlas po drátě a v 70. letech přenosný kazetový magnetofon. S tím nemá smysl bojovat, protože Jsou to
jen prostředky technického rozvoje, ketré za negativní
stav současné otupělé společnosti nemohou.
Může za to informační náplň, kterou v současnosti tyto prostředky přinášejí.
A dokud zde nebude nepolitická nabídka konkurenční
informační náplně, nepůjde to změnit.
Vše už tady bylo a stačí poučit se z minulosti. Názory generace dříve narozených se také vyvíjely: od Beatles,
přes kritičnost k socialistickým vládám až po dnešní pochopení, že umět vládnout není snadné a je toho
hodně co je k dobrému vládnutí zapotřebí znát a umět.
Především je nutná stejná spravedlnost pro všechny,
Jinak se nejedná o náš společný stát. Jedná se o území,
na kterém žijeme a ze kterého někteří chtějí odejít.
A někteří další ho klidně přenechají (i jako údajnou
oprávněnou restituci) komukoli.
V důsledku vlastního poznání mnozí dříve narození
nyní pochopili, že ty dávno minulé vlády byly
vlastenecké a nebyly protilidové oproti těm vládám,
které se zde třicet let střídají.
Přesně . Teze ZÁVISLOST není na hardwaru, ale SOFTWARU + NÁPLNI je jasná . Připomíná mi to boje dělníků vůči perrotinkám (tkalcovské mašiny) . Jak snadný boj, jak deprimující výsledek.
Četla jsem knihu od Harryho Thürka – Amok – román o těchto událostech:
Poté, co v noci na 1.října 1965 došlo k pokusu o „komunistický puč“ zinscenovaný armádou za podpory CIA, převzala v zemi moc armáda, vedená neznámým generálem Suhartem. To, co následovalo, nemělo v moderních dějinách obdoby. Pozemní ozbrojené síly využily puče jako záminky k likvidaci komunistické strany a de facto tak zahájily půl roku organizovaného vraždění, kterému padlo za oběť přes půl milionu komunistů, etnických Číňanů a dalších nevinných lidí.
Velmi zajímavá kniha.
A s ohledem na tento citát od Siara: „Může za to informační náplň, kterou v současnosti tyto prostředky přinášejí“, je tam takový zajímavý úryvek.
Djakartský vysílač, který po celé týdny vyplňoval hlavní část svého programu hrůzostrašnými povídačkami o údajných zvěrstvech komunistických spiklenců znenadání začal vysílat zábavné hudební programy. Ale ani ty už nebyly takové jako dříve. Beat začal vítězně dobývat ostrovy. Eddie nad tím vrtěl hlavou (zpěvák národních písní). Je snad ten hudební vpád doprovodem k uchvácení moci pány oficíry? Zvítězí to bláznivé drnkání nad bohatstvím melodií, kterým tento lid oplývá, nad pokladnicí písní, jež se rodily po staletí a přecházely z generace na generaci?
„Bude dlouho trvat, než nás zase někdo uslyší,“ prorokoval Eddie. „Až se u nás vyblázní to, co známe z evropských sklepních lokálů – směs monotónního rytmu, skuhraných banalit a vlněním boků demonstrovaného pohlavního pudu. Indonéské to není, zrovna jako to není evropské.“
„Je to americké,“ řekla Idaju.
Eddie jí odporoval. „Americké to taky není. To už vůbec není hudební projev charakteru národa nebo citu, ale nástroji vytvářené zrcadlo vztahu k životu a k nároku na svět, který se může projevit jen tehdy, když už člověk přestal být mírou všech věcí a sám byl degradován na věc. Tenhle plevel přebujel i v Americe nad vším, co bylo skutečnou hudbou – zrovna jako to dokázal v jiných zemích. I u nás k tomu dojde. Protože je to kšeft pro jednoho a droga pro druhé. Měl jsem ten pocit už v Paříži, když jsem se tam mohl porozhlédnout.
Súhlasím. Najhoršie na tom je, že poslať ľudí na cestu degradácie je strašne ľahké. Je to cesta „drogy“ a stačí ju zabaliť do krásneho pozlátka. Obkecať to ako niečo pokrokové, krásne, chutné, hodné slobody.
Človek sa môže stať závislý na čomkoľvek, najmä ak je neskúsený a ešte sa v živote nepopálil. Človek sa tak ľahko stane gurmánom, ochutnávačom všetkých lahodných chutí. Ľahko sa stane hedonistom, vychutnávačom života, rozkoší a slastí, voľných vzťahov a pod. Ľudia sa ľahko stávajú nadšencami virtuálnych svetov, kde majú možnosti aké v reálnom svete nevedia dosiahnuť…
Skúste ich ale presvedčiť, že naozaj správne je žiť striedmo, bez týchto drog zotročujúcich vôľu. Že namiesto najväčších dobrôt a maškŕt, je správne jesť úplne obyčajnú stravu, ktorá je tisíckrát chudobnejšia na zmyslové zážitky. Že namiesto voľného sexu a sexuálneho gurmánstva, je správne žiť striedmo aj tu, vo vernosti a v manželstve. Že miesto virtuálneho sveta treba sa sústrediť na ten reálny (menej vzrušujúci)…
To už nie je jazda dolu kopcom, ktorá ide sama voľným spádom. To je prácna a namáhavá cesta do kopca. A jedine až sa človek dostane na vrchol, tak až vtedy ho zemská tiaž prestane ťahať dolu do rokliny! Až na vrchole znovu nadobudne rovnováhu a slobodu vôle, zbaví sa závislosti a zotročenia.
Preto je nesmierne dôležité ochrániť deti pred úmyselne a nenápadne zavádzanými degradačnými procesmi. V opačnom prípade bude mať spoločnosť veľký problém. Hoci už v dnešnej dobe je spoločnosť plná závislákov od neustálych zmyslových rozkoší. Prognóza ich terapie nevyzerá veľmi optimisticky. Ak sa má spoločnosť rozvíjať, tak sa musí zbaviť závislostí na degradačno-parazitických potrebách, ktoré vytvárajú v spoločnosti dopyt pre výrobu a služby. Treba veciam vrátiť ich správne miesto a poslanie v spoločnosti.
Výstižné. Právě komplex psychických a fyzických závislostí
psycho-typu zvíře anebo biorobot vytváří smrtící (z hlediska Planety a života na ní) spirálu pseudopotřeb a na to navazující nadspotřebu planetárních zdrojů. Přitom ve finále je to pro každého postiženého závisláka vždy fatální.
V debatě jsme to probrali, dnes opublikujeme druhou část záznamu.
Napadlo mne to na více místech článku i komentářů, ale vybírám
@Jardob
„Najhoršie na tom je, že poslať ľudí na cestu degradácie je strašne ľahké. Je to cesta “drogy” a stačí ju zabaliť do krásneho pozlátka.“
Aplikace osvědčené šablony „Opiové války“, místo opia jedovatý e-obsah.
@Jardob
„Človek sa môže stať závislý na čomkoľvek, najmä ak je neskúsený a ešte sa v živote nepopálil. “
Další osvědčená šablona, útok na děti a mládež, (parafrázuji): Chceš-li nepřítele opravdu porazit, získej kontrolu nad výchovou jeho dětí.
Nicméně soudím, že (Panarinovo) „3. Kartágo“ musí být zničeno. Na vyšších prioritách.