Slovanská tradice (2) – kultura

Kultura je obecně negenetické dědictví – vše, co si předáváme od pokolení k pokolení a nemá to nic společného s geny. Jsou to statky, mající nám usnadnit život. Osobně si myslím, že kultura (jak hmotná, tak nehmotná) není jen záležitostí lidí, ale zde se budeme zabývat jen lidskou kulturou – a především nehmotnou kulturou. To v obecné rovině jsou mechanizmy, zajišťující ochranu společenství a společenské soužití.

Je třeba si uvědomit to, že kultura jako taková, vymezuje naše chování, zvyky atd. v podstatně větším rozsahu, než si běžně (pod vlivem mechanistických představ o darwinizmu atd.) připouštíme. Ve skutečnosti všechny naše společenské i osobní hodnoty mají původ nikoliv v ‚genech‘, ale právě v kultuře. To například znamená, že není nic takového, jako ‚všelidské hodnoty‘ (oblíbené koště liberálů). Všechny lidské hodnoty (stejně jako hodnoty ostatních živých tvorů – o kterých, bohužel, skoro nic nevíme) mají svůj původ v kultuře a jsou tedy podmíněné prostředím, v němž se kultura utvářela. Zavádění cizorodých prvků je obecně velmi nebezpečné, ostatně takovéto ideologické výtvory jsou ve skutečnosti nebezpečné i pro společenstva, v nichž vznikly. (viz Sagan C.: Draci z ráje; Sagan C.: Stíny zapomenutých předků; Kara-Murza S.G.: Sovětská civilizace)

Součásti kultury

Podstatné v obecné rovině je to, že velkou část těchto nehmotných statků nejsme schopni popsat a vysvětlit. Jsou to po věky usazované zkušenosti minulých pokolení – zemřelé části společnosti, které se již nezeptáme na důvody, proč nám dané prvky v takovéto podobě předávají.

Tradiční schéma myšlení

Základem Tradice jsou v minulosti ‚usazené‘ kulturní prvky. Tato ‚usazená‘ Tradice nepodléhá rozumovému ověřování (ani to nejde, není způsob, jak to provést). Tyto jevy se prostě uznávají za platné. Pro dnešního člověka je obtížné i to, že tyto jevy ani nejde vyjmenovat (tyto jevy jsou nejednoznačné, mají ‚vlnově-mechanickou‘ povahu, obtížně pochopitelnou pro lidi s liberálním vzděláním [viz vtip, že kvantová mechanika začíná tam, kde končí zdravý rozum]). Navíc je využití Tradice situační a podléhá stejně situačním pravidlům (opět podoba s vlnovou mechanikou).

Vychází se z toho, že se uznávají zkušenosti předané minulými pokoleními, ačkoliv je není možno zdůvodnit. Tradice ani toto zdůvodnění nevyžaduje, vyžaduje pouze uznání zkušeností zemřelých. To jsou i neověřené (a neověřitelné) legendy, ovšem protože základem tradice je realizmus, jsou zúčastnění vedeni k ‚rozumnému využití tradic‘. Ve skutečnosti, přes otevřené přijímání nejasných legend, tradice brání nekritickému přijímání zpráv a nutí člověka (i ostatní živočichy) opatrně posuzovat míru svých znalostí (doporučuji si všimnout chování domácích zvířat při setkání s neznámými jevy).

Ve filozofické rovině musíme uvažovat, že filozofickým základem je realizmus (založený na ideálech) – který ovšem studujeme my – ‚smrtelníci‘, ale my jsme pouze v rovině projevu těchto ideálů. Z této roviny nejsme schopni studovat rovinu ideálů přímo, ale pouze v podobě symbolů. Na druhé straně platí i to, že v každém symbolu se promítá celý vesmír. Povahu ideálu postupně získávají i nehmotné kulturní prvky, samy se postupně stávají symboly a tak se odpoutávají od našeho hmotného a dočasného světa a přesouvají se do ‚věčnosti‘.

Zvláštní vlastností tradice je cykličnost času: čas obíhá po určité cestě (viz ‚marxleninský‘ popis vývoje – čas je pohyb po stoupající kružnici, nebo spirále – toto je typicky tradiční pojetí času).

Moderní schéma myšlení

Moderna vychází z toho, že ‚neprokazatelné se nebere na vědomí‘ – R. Decartes – ‚přijímám pouze to, co mohu svými smysly ověřit‘. Toto je základ tzv. karteziánství – nebo-li celý prostor světa je zcela průzračný a přímý. Odmítají se nejasnosti, ale protože základem Moderny je subjektivizmus, otevírá Moderna prostor pro osobní názory neopřené o skutečnost (ideál). Jenže i ten ideál Moderna ve skutečnosti také odmítá. Protože se odmítá svátost tradic, chybí ‚mravní brzda‘ omezující svéhlavost. Tím Moderna otevírá mj. prostor pro spekulace, fámy a davové chování. Tomu napomáhá právě naprostá ‚otevřenost‘ – ‚já znám vše a moje znalosti jsou dostatečné pro moje úsudky‘. Takto se při posuzování událostí často nezáměrně vynechává celý soubor událostí, které buď neznám, nebo jsou v ‚šedé‘ oblasti. Moderna postupně vede vývoj společenského člověka k „individuu“ a „davovému individuu“.

Ve skutečnosti současný obraz světa, jak jej vytvořila v podstatě liberální věda, neodpovídá těmto základním předpokladům Moderny: prostor je zakřivený, nikoliv přímý a ačkoliv je vesmír nekonečný, má konečný rozměr, o temné hmotě už vůbec nemluvě…

Čas je v moderně lineární – probíhá od ‚temné minulosti‘ do ‚světlé budoucnosti‘. Ta je tzv. ‚koncem dějin‘.

Vrstvy kulturního vědomí

Kulturní prvky známých tvůrců

Písně současných písničkářů, známí autoři literárních děl, známí malíři obrazů atd. Toto jsou většinou díla poměrně malého stáří, takže se zachovaly zprávy o jejich původu.

Kulturní prvky neznámých tvůrců

Lidové písně (kdysi je někdo složil), lidová literární a umělecká díla neznámého původu. Tyto kulturní prvky se vyznačují tím, že se již nezachovaly zprávy o jejich původu – ale to neznamená, že tyto kulturní prvky nejsou, naopak se staly zjevným bohatstvím celého lidu. (Do značné míry se prolínají s Tradicí, popsanou níže). Je třeba si také uvědomit, že prvky lidové kultury nemají ani tak estetické, jako účelové funkce.

Dějinná paměť

Dějinná paměť je společné vědomí lidu-občiny o minulých událostech a jejich dopadech na tuto společnost. Právě důrazem nikoliv na samotné události, ale na jejich dopad do společnosti se liší od moderního liberálního dějepisu. Dějinná paměť slouží jako silný ‚expertní systém‘ pro rozhodování. Mimo jiné dějiny nás učí, že společenské krize nastávají obecně tehdy, pokud se společnosti daří ‚příliš dobře‘ a začne svoji dějinnou paměť přehlížet a přestane ji využívat jako expertní systém.

V československé společnosti mezi nejvýznamnější prvky dějinné paměti patří doba husitská, Bílá hora a Mnichov. Ve všech těchto případech je právě podstatný obraz dopadu uvedených událostí na život společnosti, ale pro stanovení příčin se zachovává i průběh událostí.

Legendy

Legendy představují obrazy událostí, které samotné se již z vědomí mohly, nebo nemusely vytratit. Je to ‚vydestilovaná‘ a odosobněná podstata událostí, často zobecněná o další podobné jevy. Tímto legendy již pozbývají povahy nějakého určitého projevu (dočasnosti) a přecházejí do roviny věčného ideálu – a mění se na symbol. Legendy potom slouží jako společenské vzory chování pro členy společnosti. Mezi známé staré legendy patří sv. Jiří-Georgij (původní předkřesťanská legenda), Žlutý císař, Ježíš Kristus a panna Orleánská, z našich to je například praotec Čech (zatímco tzv. ‚svatováclavská legenda‘ je čistě ideologický výtvor používaný jako legenda již přes 1000 let proti našim zájmům).

Legendy nemusí být záležitostí velmi starých událostí – jak se například ustálily legendy boje proti fašizmu zosobněné Zojou Kosmoděmjanskou (sprostě a protizákonně zavražděná vojákyně Rudé armády) a Alexejem Maresjevem (letec s ohromnou vůlí pokračovat v boji i s velmi vážným omezením). Přitom se do těchto legend ve skutečnosti velmi často promítly spousty dalších podobných osudů. Proto nemá smysl legendy ‚objektivně‘ posuzovat (a to je potíž i ‚svatováclavské legendy‘).

Další podobou legend jsou pověsti a pohádky, mající úplně stejný účel vzdělávat společnost i její jednotlivé členy. Pro zachování této funkce je však nutné přednášet jak legendy, tak i pověsti a pohádky, v rovině Ideálu. Pokud se uvedou v rovině projevu, tuto svoji schopnost vzdělávat ztratí. Je to proto, že potom si posluchač/čtenář příběh nespojí s ideálem chování (kterým by se měl řídit), ale s nějakým jmenovitým projevem ideálu – a tedy to již nespojí se sebou samotným.

Tradice

V dalším vývoji se legendy zbavují samotných (stejně již pouze symbolických) postav a zůstává pouze podstata událostí zbavená jakéhokoliv zosobnění přenesená již do hlubokého vědomí – toto se označuje jako Tradice. Tradice se takto projevuje v hlubším vědomí a odtud ovlivňuje rozhodování člověka. Tradice již představuje ‚usazeniny‘ mnohasetletého až vícetisíciletého stáří. Tradice zjednodušuje práci mozku, protože mu předkládá ve zjednodušené a zobecněné podobě již ověřené postupy, do kterých ‚přivádí‘ uvažování a používá již zavedená schémata.

Mezi základní součásti Tradice patří ‚domorodý jazyk‘, společenské zvyky a obřady, tance, pořekadla, dovednosti a hry. K Tradici lze také přiřadit část ‚zvláštních‘ bytostí, většinou majících ochranné funkce. Velmi rozšířené jsou víly, ochraňující studánky – zdroje velmi důležité vody, ale patří sem i Krakonoš (i když jej asi lze zařadit i do legend).

Součástí Tradice je i vlastenectví a láska – i toto patří mezi ochranné společenské prvky. Na této Tradici se zakládá i branná povinnost mladých mužů, kteří tímto vyjadřují svým (budoucím) ženám připravenost bránit rodinu, občinu i zemi. Přitom je dobré připomenout dětské hry: Dívky si hrají s panenkami – o které se symbolicky starají a podobně chlapci si hrají na vojáky – zase symbolicky. Jak chlapci, tak dívky si tohoto symbolizmu jsou jasně vědomi a je to pro ně zcela přirozená příprava pro život.

Svátosti

Svátosti jsou některé významné prvky Tradice, společností bezpodmínečně vyjmuté z rozumového hodnocení. Přestože to je pro současné liberálně vzdělané lidi prakticky nepřijatelné, jsou s nejvyšší pravděpodobností nezbytné pro stabilitu živých společenství. Svátosti (jinak tabu) stanovují v duševní rovině základní a nepřekročitelná společenská pravidla, která potom brání zaujetí protispolečenských postojů a konání protispolečenských skutků. Podle mého rozboru leží i v základu kopného práva, jako jednoho ze základních právních institutů tradiční společnosti.

Obecně asi nejzákladnější svátostí tradiční lidské společnosti je Slovo. Tato svátost označuje zodpovědnost za vyřčené – to je opak svobody slova. Je třeba velmi pečlivě vážit, co vyslovíme, nebo napíšeme, protože za to potom neseme zodpovědnost. Toto je vlastně 2. Boží přikázání (nevezmeš jméno Boží nadarmo) – a nemá to nic společného s nějakým pánbíčkařením (viz také část o křesťanství). Tato svátost zřejmě souvisí s vědomím síly tzv. druhé signální soustavy. Mám však čím dál větší dojem, že zde je ještě vyšší svátost, společná celému společenstvu živých tvorů – vědomí jednoty Všehomíra. Ta je zřejmě nezbytná pro zachování samotného života na Zemi (viz Sagan C.: Stíny zapomenutých předků).

Mravní zákon

Je soubor ještě hlouběji zanořených a ‚předestilovaných‘ zkušeností nejen člověka, ale zjevně i ostatních živočichů (Viz Sagan C.: Stíny zapomenutých předků). Toto jsou ‚usazené‘ zkušenosti stáří miliónů let.

Podle mého názoru se mravní zákon skládá z několika alespoň částečně vymezitelných částí:

• Prostředky osobní duševní hygieny
• Pravidla chování vůči svým bližním
• Pravidla chování vůči okolnímu živému i neživému světu
• Pravidla chování vůči předkům a potomkům

Instinkty

Nakonec se mechanizmy vědomí promítají do výstavby nervové sítě. Takto vytvářejí víceméně jednoznačné rozhodovací systémy. Ty se opakovaně podařilo u živočichů prokázat a propojit je s chováním. Proto instinkty liberální věda uznává – ovšem již ne v kulturní, ale přírodopisné rovině.

Liberální obzor

Protože liberalizmus uznává pouze to, co lze prokázat a zdůvodnit, ve skutečnosti odmítá všechny neprokazatelné kulturní prvky. Liberalizmus se zakládá na vyjádření R. Decarta: „Přijímám jen to, co se mi samo představuje tak jasně a zřetelně, že o tom nemohu pochybovat.“ Liberalizmus tedy v zásadě vylučuje a odmítá hlubší kulturní prvky, jako legendy, tradice a především mravní zákon. V zásadě ještě nejlépe se liberalizmus chová k lidové kultuře, které si nevšímá a do jisté míry ji toleruje (i když ji stejně rozvrací). Z dějinné paměti uznává pouze tu část, která je nějakým způsobem prokázána, ale i tak klade důraz na formální stránku událostí a nikoliv na jejich skutečný dopad. Dějepis tak v liberální společnosti přestal být ‚výchovným‘ prostředkem a ‚expertním systémem‘ a zůstal pouze ‚popisnou vědou‘. Liberální dějepis také pod krytím ‚vědeckosti‘ odmítá (často z politických důvodů) některé zdroje – (viz např. ‚Velesova kniha‘ a z ní vyplývající georgijevská legenda).

Význam kultury

V tradiční společnosti s jejím realizmem, mají všechny prvky kultury ochrannou, nebo výchovnou funkci. To platí pro pohádky, pověsti, legendy, tradici a tím spíše pro dějinnou paměť. V zásadě je požadavkem uvědomit si celistvost světa, ta se však poznává prostřednictvím jednotlivých jevů. Není tedy nutné se seznamovat s celým světem okolo, protože v každém jednotlivém prvku se promítá celý svět.

Z tohoto pohledu je třeba brát například i význam pohádek. Jejich účelem přitom není říkat (viz všechny pohádky o princích a princeznách), že člověk musí být z královského rodu, ale účelem je vysvětlit, že člověk se musí chovat důstojně, nebát se, být cílevědomý, pracovitý atd. (jako princ, nebo princezna) aby získal životního partnera a jeho důvěru a získal právo na své platné místo ve společnosti. (V tradiční společnosti lidé nejsou vybaveni rovnými povinnostmi a výsadami, ty získávají v závislosti na schopnosti plnit svoje úkoly. Proto se klade důraz na ty stránky osobnosti, které umožňují tato práva nabývat.)

V liberální společnosti je člověk zbaven realistického pohledu a je čistě jeho věcí, jak bude pohlížet na jednotlivé prvky kultury. To znamená, že je může využít k sebevzdělávání, nebo je může použít pouze pro svůj osobní estetický prožitek. Neuvažuje se však o tom, že se jedná o ochranné a společenské prvky.