Transformace člověka v digitální éře

Volně přeloženo podle přednášky ruského psychiatra Andreje Kurpatova o digitálním autizmu.

Rádi mluvíme o digitalizaci. Digitalizujeme ekonomiku, státní správu, školství… Ale za všemi těmito projekty stojí konkrétní lidé a je velice důležité se zabývat tím, jak digitalizace ovlivňuje psychiku a mozek lidí. V této oblasti se dělá mnoho různých výzkumů po celém světě i v Rusku a teď vás seznámím s některými výsledky.

V roce 1970 vydal americký futurolog Alvin Toffler knihu Šok z budoucnosti (česky 1992), ve které popsal postindustriální společnost čelící digitalizaci a informační záplavě. Mottem knihy je „příliš mnoho změn v příliš krátkém čase.“ Dnes můžeme říci, že se autor mýlil, z čehož pro nás plyne poučení, že i když máme dostatek informací, stejně nemůžeme dostatečně spolehlivě předpovědět budoucnost. Kdo mohl předpokládat, že se věci budou vyvíjet takovým směrem jako na obrázku?

V roce 2000 se objevily první smartfouny a tehdy se lidé ptali, k čemu to může být dobré. Dnes se bez něj skoro nikdo neobejde. Objem dat, která vznikají, roste exponencionálním způsobem.

Zatímco v roce 2009 to bylo 0,8 ZB, tak v roce 2020 už se jedná o více než padesátinásobek – 44 ZB dat. Chci upozornit, že to nejsou žádná abstraktní data, ale data, která si lidé vzájemně vyměňují. Každý měsíc se například pošle více než 1,6 trilionu zpráv v aplikaci WhatsApp, více než 8 trilionu mailů nebo se zadá více než 100 miliard hesel ve vyhledávači Google. Denně napíšeme okolo 2,5 miliardy vzkazů na Facebook.

Zdá se vám možná podivné, proč se tím tak zabývat. Abyste pochopili, proč je to tak důležité, podívejte se na následující obrázek.

Informace je pro náš mozek stejně důležitá, jako jsou důležité kalorie pro naše tělo. Pokud chceme přežít, je nezbytné, abychom v okolním prostředí rozeznali potřebné informační stimuly, za což získáme dopaminovou odměnu. Pokud se přidržíme analogie s výživou, trpíme dnes informační obezitou.

Naše fyzické tělo se skládá z molekul, které příjmáme potravou. Ale na informační, mentální úrovni, obsahujeme ty informace, které používáme. Sice to vypadá jako bezvýznamná věc, ale podívejte se na člověka na obrázku.

V potravě se mu nedostávalo jediného prvku – jódu. To z něj učinilo liliputa, neplodného, zaostalého jak fyzicky tak mentálně. Přitom šlo o jediný chemický prvek.

Nyní se podívejte na další obrázek, na kterém je stejná změna, tentokrát v informačním prostředí. Vidíte dva dokumenty. Jeden je článek o kvantové fyzice a druhý je stránka z Instagramu. Udělejte si svůj vlastní názor. Když se našemu mozku nabízí výběr ze dvou úkolů, jednoho složitějšího a druhého jednoduššího, náš mozek vybírá díky svému evolučnímu vývoji vždy jednodušší úkol. Mozek totiž potřebuje ohromné množství energie. Tvoří sice jen 2% hmoty těla, ale spotřebovává 20% energie. Evolučně se tedy vyvinul tak, aby příjmal energeticky nejvýhodnější řešení problémů. Výsledkem je, že autoři informací soutěží mezi sebou, kdo vytvoří nejprimitivnější obsah svých sdělení. Jedině tak mohou vyhrát pozornost konzumenta informací. Takže tu máme eskalaci primitivního obsahu informací a jak už jsem zmínil, tento obsah vytváří naší mentální sféru.

Procházíme tedy obrovskou proměnou. Doslova přelétáme z galaxie Gutenberga do galaxie Zuckerberga. Z galaxie textu, tedy pojmového myšlení, do galaxie obrazů, ve které není ani analytika, ani logika, ani pojmové myšlení.

Někdo tvrdí, že přichází nová generace lidí, která už nebude více kreativní. Zde bych doporučil prostudovat výsledky průzkumů Kyung Hee Kim. Ta se zabývala výsledky TCT testů dětí, což je test na zkoumání kreativity myšlení. Tento test vznikl na konci padesátých let, takže Kyung Hee Kim mohla sledovat dynamiku vývoje v kreativitě myšlení. A co se ukázalo?

Do poloviny osmdesátých let, kdy postupně narůstalo množství informací a jejich dostupnost, kreativita dětí vzrůstala. V polovině osmdesátých let došlo v USA k masovému rozšíření kabelové televize a děti se posadily k televizi. Výsledkem byla stabilizace kreativity. A už od počátku let devadesátých začal postupný a nezvratný propad kreativity. V roce 2008, kdy se mimochodem objevil první iPhone, dosáhlo 85% dětí horších výsledků než jaký byl průměr v roce 1984.

Ptám se tedy, nakolik jsou tyto strukturní změny aktuální pro náš mozek jako takový. Na obrázku je Markus Reichle, zakladatel moderní neurologie. Díky současným technickým možnostem můžeme provádět výzkum na živém pracujícím mozku a díky tomu jsme zjistili, že mozek nepracuje tak, jak jsme si dříve mysleli. Na obrázku jsou tři režimy, ve kterých náš mozek pracuje. V dolní části je mozek, který zpracovává informaci. Uprostřed vidíte mozek v režimu orientace. Takto mozek pracuje, když se dostanete někam, kde to neznáte a potřebujete se zorientovat. V horní části je mozek myslícího člověka. Všimněte si, jak velká část je aktivní. Problém je ale v tom, že ten člověk nemyslí na nic. Je to takzvaný syndrom prázdného listu. I vy se často v takové situaci nacházíte. Potřebujete něco udělat, napsat nějaký dopis nebo něco spočítat a ocitnete ve zvlášním stavu, kdy nejste schopni vykonat daný úkol. Jste ve stavu prázdného listu. Ale proběhne určitý čas a najednou text začne plynout jakoby sám od sebe. Co se během těch pár minut stalo? Během této doby připojoval váš mozek do pracovního režimu všechny nezbytné oblasti pro daný úkol.

Dříve jsme se domnívali, že mozek je organizovaný lokálně do různých částí, z nichž každá je zodpovědná za určitou činnost. Ale dnes už víme, že je to rozvinutá síť neuronů. V rámci tvorby této neuronové sítě se u nás vlastně vytváří server, který vyhodnocuje informace uchovávané v mozku. A čím lépe je tento server strukturován, tím lépe budeme myslet.

Zde ukazuji matematické diagramy mozkové konektivity. V rámci jednotlivých anatomických zón probíhá rozdělení a na druhé straně konsolidace těchto systémů – to vidíte ve spodní části grafu. Tento proces vývoje struktur mozku trvá do 25 let věku. Takže do věku 25 let se nervové buňky vzájemně propojují do složité síťové struktury, která zabezpečuje intelektuální činnost. Z toho důvodu je správné ohraničit zletilost dětí až od 18 let, protože jejich mozek ještě není plně zformován.

Tohle vše se děje v normálních podmínkách. Jenže my nejsme v normálních podmínkách. Na následujícím obrázku vidíte, že 40% našich dětí do deseti je neustále online. To znamená, že rodiče používají telefon či tablet jako chůvu. Dají mu do ruky telefon, který upoutá jeho pozornost a dítě se odpoutá od vnějšího světa a neprobíhají u něj žádné sociální vazby, které jsou v jeho věku velice důležité. U mládeže ve věku 14 až 18 tato tendence pokračuje a v podstatě po celém světě je v tomto věku 70% mladých neustále online.

Na dalším obrázku vidíte další údaje z Laboratoře Kaspersky. 85% dětí si neumí svůj život představit bez telefonu. Potřebují ho k životu a když jim ho vezmete, nastane hysterický záchvat. Přitom 92% rodičů učí své děti telefon používat už ve věku mezi čtyřmi až šesti lety. Více než 40% dětí mladšího školního věku má své stránky v sociálních sítích. To znamená, že mozek, který se má rozvíjet díky sociálním kontaktům, čtení, malování a podobně se rozvíjí ve zcela odlišném, digitálním prostředí, které vůbec nerozvíjí ta centra neuronových sítí, o kterých už byla řeč.

O tomto problému ví hodně odborníků, ale skutečnost je tak děsivá, že o tom raději nemluví ve veřejně dostupných sdělovacích prostředcích nebo na přednáškách určených pro veřejnost.

Povězme si něco o mechanice myšlení a o tom, jak je možné, že naše neuronové sítě zodpovědné za myšlení, přestávají pracovat pod přílivem příliš mnoha informací. Ashley Chen provedla vynikající pokus, ve kterém dokázala, že tři zmiňované neuronové sítě, které jsou zodpovědné za myšlení, zpracování informací a orientaci v okolním prostředí, pracují v antagonistickém režimu. To znamená, že pokud potlačíme ústřední výkonnou síť a síť významnosti podnětů (salience network), vaše defaultní síť, zodpovědná za myšlení, se zaktivuje. A naopak, pokud aktivujeme ústřední výkonnou síť a síť významnosti podnětů, naše defaultní síť bude deaktivována. Z toho plyne, že pokud jsme neustále zahlcováni informacemi, náš systém myšlení nefunguje. A my se potom divíme, že naši kolegové v práci mají vypnuté mozky, jednají stereotypně, brání se inovacím a neustále jen civí do počítače. Není ale nutné se nad tím podivovat. Je to nová tendence a jejich mozek prostě spí.

Tím problémy bohužel nekončí, protože všechna ta elektronická zařízení se pro nás stala hračkou, se kterou si neustále hrajeme a nedáme jí z ruky. Průměrný člověk dnes vezme telefon do ruky 80 krát denně, přičemž to je vždy v průměru po patnácti minutách. Při svých výzkumech ukázala Gloria Mark, že abychom se mohli plnohodnotně soustředit na řešení úkolu, potřebujeme alespoň 23 minut nepřerušené práce. 23 minut je doba potřebná k tomu, aby se zapnula ta část mozku, která zodpovídá za myšlení. Ale mozku se z evolučních důvodů nechce myslet. Chce pracovat stereotypně a na to, aby vyřešil nový úkol, potřebuje čas a soustředění. Jenže čas není, protože neustále bereme do ruky telefon a zjišťujeme, jestli nemáme nový vzkaz.

Dalším problémem je, že defaultní systém byl evolučně vytvořen, abychom mohli budovat sociální vztahy s ostatními lidmi. Evolučně se jedná o nejsociálnější systém. Ale co vidíme v tuto chvíli? Již v roce 1997 se čas strávený u monitoru rovnal času, který jsme strávili při komunikaci tváří v tvář. V době příchodu iPhonu na trh v roce 2007, doba strávená člověkem u monitoru byla více než 8 hodin, zatímco osobní komunikace bylo již méně než 2 hodiny. A jak si dokážete představit, tento trend se ještě více prohloubil.

Defaultní systém mozku se rozvíjí na základě sociálních vztahů. Aby se mohl správně rozvíjet a lidé začali myslet a chápat, je komunikace s druhými lidmi pro člověka velice důležitá. Ale v autistickém stavu to nemůže probíhat.

To, co se dnes děje, vidíte na grafu vpravo. Zde jsou údaje z Velké Británie z let 1987-2007. Na začátku lidé 4 hodiny denně koukali na televizi a 8 hodin denně probíhal sociální kontakt. V roce 1997 nastal zlom, kdy doba strávená u obrazovek byla stejně dlouhá jako doba strávená s jinými lidmi. V roce 2007, kdy přišel na trh iPhone, se doba mezilidských kontaktů zkrátila na dvě hodiny denně, zatímco doba u monitoru strávená u obrazovky se prodloužila na více než osm hodin. Toto vše má za následek stav, kterému říkáme digitální autizmus.

Děti se nezajímají o kamarády, nezajímá je vnitřní svět druhého člověka, snadno mění jednoho kamaráda za jiného, protože u něho nejsou schopné rozpoznat žádné zvláštní hodnoty. Můžete říct, že je to nová realita našeho světa, ale já jako psychiatr mohu potvrdit, že tato realita s sebou nese velice nepříjemné důsledky.

Na grafu vpravo vidíte velice nebezpečný vývoj. Graf ukazuje závislost doby strávené na telefonu na rozvoji depresí a sebevražedných sklonů. Pokud dítě tráví na telefonu více než 2,5 hodiny denně, vidíte, že strmě narůstají depresivní nálady a sebevražedné sklony. Je nutné říci, že někdo se snaží bojovat s depresí a jde k telefonu, aby se zbavil nepříjemných depresivních myšlenek, ale u většiny přítomnost v telefonu vyvolává pocit vlastní podřadnosti, odcizení, sociálního napětí atd. Sociální sítě jsou v tomto smyslu velmi bolestivé.

Izraelští a ruští psychiatři provedli zajímavý pokus, ve kterém srovnávali běžné uživatele telefonu s lidmi, kteří telefon vůbec nepoužívají. Na levém grafu vidíte, že syndrom ADHD (deficit pozornosti a hyperaktivity) je vyšší u všech uživatelů telefonu ve srovnání s těmi, kteří ho nepoužívají. Zajímavější jsou však zbylé grafy. Po provedení pokusu požádali psychiatři ty, kteří nepoužívají telefon, aby ho tři měsíce používali. Jako výsledek se dostavila nedůvěra k okolí, přičemž vzrostla přizpůsobivost. Nejhorší ale je, že vzrostla agresivita a negativní vztah k ostatním lidem. Pouhé používání telefonu z nás dělá nespolečenské lidi.

Třešničkou na dortu je další experiment. V něm několik tisíc lidí dělalo test na myšlení a kreativitu. Na obrázku vidíte oblast defaultního systému mozku, která je také zodpovědná za tvorbu obrazu budoucnosti. Možná jste si toho všimli u svých dětí nebo kolegů, ale u stále většího počtu lidí chybí takzvané distální vidění. Nedokáží nahlížet do budoucnosti, nejsou schopni tvořit plány pro budoucnost. Na vině je to, že neustále potlačujeme činnost defaultního systému mozku naším hyperinformačním prostředím.

Na dalším obrázku vidíte výsledky dalšího pokusu, ve kterém se zjišťoval vliv přítomnosti telefonu na naší intelektuální činnost. Tři skupiny lidí se testovaly na myšlení a kreativitu, přičemž rozdíl mezi těmito skupinami byl pouze v tom, kde se nacházel jejich telefon. Jedna skupina musela telefon nechat mimo testovací místnost, druhá si ho mohla nechat tam, kde ho obvykle nosí a třetí skupina ho měla položený před sebou na stole. Jak je z grafů patrné, u skupiny, která měla telefon před očima, se prudce snížila operační paměť i fluidní intelekt. Vysvětlení je jednoduché. Pokud mozek ví, že je v dosahu zařízení, ve kterím je možné najít všechny odpovědi, proč by spotřebovával energii a snažil se?

Na dalším obrázku je experiment, který byl ve skutečnosti poměrně složitý, ale výsledek je jednoduchý. V experimentu byli lidé požádáni o zapamatování nějakých faktů a jejich uložení v různých složkách v počítači. Například informace je, že oko Strausse je větší než jeho mozek a tuto informaci uložíme do složky s názvem Zvířata. Po uplynutí určité doby se pomocí návodných otázek dotazuje experimentátor lidí, co si pamatují o Straussovi. Ukazuje se, že velice malé množství lidí si vybaví fakt, že jeho oko je větší než jeho mozek. O něco více lidí si také vzpomene na tento a k tomu ještě i na složku, kde je ta informace uložena. Ovšem naprostá většina lidí si nevzpomene na informaci o Straussovi, ale ví, kde tu informaci najdou.

Přestali jsme si pamatovat fakta, které bychom měli mít uloženy v hlavě, abychom mohli řešit různé problémy. Nemůžeme vzít v úvahu všechny aspekty problému, jestliže se nacházejí v telefonu a ne v naší hlavě. Řešení problémů je tak čím dál víc dramatičtější.

Takže jakým problémům čelí současný člověk? Ze všeho, co bylo řečeno, bych chtěl zdůraznit, že je to změna struktury sociálních vztahů. Mizí vertikální vztahy a budují se pouze horizontální. Z neurobiologického hlediska to znamená ztrátu schopnosti se učit, protože lidé se učí od těch, kteří představují nějakou autoritu. Ta se v horizontálních vztazích ztrácí. U lidí, ktečí pro nás autoritou nejsou, záskáme pouze osobní názor, ale ne poznání. Je třeba pochopit, že změny v komunikaci vedou k digitálnímu autismu, vedou ke snížení emoční inteligence a ke zvýšení digitální závislosti.

A poslední věc, kterou je třeba říci, je, že obecně nastavení člověka k hedonismu, k zábavě, při neschopnosti budovat si představy o budoucnosti, vede k tomu, že lidé jsou velmi nesnášenliví vůči svým neúspěchům a počítají se snadným úspěchem. Bohužel, to všechno, jak jistě chápeme, nefunguje nejlepším způsobem pro ekonomiku, pro civilizaci a pro společnost obecně.

Aby váš defaultní systém myšlení fungoval lépe, musíte zlepšit své sociální vazby, zvýšit množství sociální komunikace a dodržovat digitální hygienu.