Potravinová soběstačnost – podmínka obnovy naší suverenity (2)

Část druhá – Příčiny a důsledky

(Tato část je pokračováním první části)

Jaké jsou příčiny vzniku tohoto tristního stavu české potravinové soběstačnosti?

Podívejme se na ně z pohledu Koncepce společenské bezpečnosti. Využijeme znalosti řízení sociálních supersystémů, v tomto případě nesuverénního státu „Česká republika.“ Cílem procesu je úplné ovládnutí řízení zemědělské a potravinové politiky státu.

Jakými prostředky?

• Na nejvyšší, 1.prioritě řízení – změna společenské koncepce SOCIALIZMU na KAPITALIZMUS.
• Na 4., ekonomické prioritě – marginalizace až likvidace přímého vlivu státu na agrární segment ekonomiky.
• Na 5. prioritě řízení – degradace kvality potravin (výživy obyvatelstva), která v dlouhodobé perspektivě přímo ovlivňuje zdravotní stav populace.

Pojďme si to rozebrat krok po kroku.

ČSSR byla v oblasti produkce potravin plně soběstačná (spíše v přebytku, s orientací na vývoz, pomoc rozvíjejícím se socialistickým zemím). Ve srovnání s okolními evropskými zeměmi byla naše družstva a statky, hospodařící na velké výměře zemědělské půdy a s moderní infastrukturou pro chov hospodářských zvířat, vysoce efektivní a konkurenceschopná.

Převrat v r. 1989 znamenal změnu společenské koncepce a integraci do systému globálního kapitalizmu. Před vstupem do EU bylo nutné tuto „překážku vstupu“ (z pohledu staré Evropy) rychle odstranit. Agrární sektor byl politickému cíli vstupu do EU při vyjednávání obětován.

Nástup kapitalizmu znamenal rozpad státem řízeného zemědělsko-potravinářského komplexu (řetězec firem od zemědělské prvovýroby po obchody). Došlo k rozdrobení velkých firem na stovky drobnějších, zápasících mezi sebou na volném trhu. Konkrétně šlo o restituce a privatizaci potravinářských firem, privatizace ZNZ a Osev, transformaci JZD a státních statků; rozpad na menší podniky a drobné soukromé farmy. Jak se ukázalo, jen velmi malá část venkova měla zájem o vystoupení z družstev a zahájení soukromého drobného farmaření. Došlo k zániku některých podniků poskytujících služby zemědělcům, jako např. strojních a traktorových stanic, ACHP (agrochemické podniky), klimatizovaných skladů zeleniny a ovoce, apod.

Vše bylo završeno vstupem do EU, který přinesl další restrikce:

• Nové členské země EU mají znevýhodňující konkurenční podmínky – vyšší dotace pro staré členské země.
• Produkční kvóty omezují některé citlivé komodity (např. cukr – zánik většiny českých cukrovarů a podstatné omezení pěstovaní cukrovky).
• Poskytování dotací na útlum produkce (sekání trávy a pastva) – obecně nevyhovující systém dotací a subvencí (zemědělská politika EU).
• Nadřazení legislativy EU je národní legislativě – pokud chceme něco změnit doma a reguluje to EU, musíme to nejprve prosadit v EU, což se nedaří.
• Legislativa EU reguluje především zdravotní nezávadnost potravin, avšak jejich kvalitou se obvykle nezabývá (kvalita, jakost není totéž, co zdravotní nezávadnost; zdravotně nezávadná může být i nekvalitní potravina).
• Kvalita domácích potravin se hodnotí podle jiných kritérií kvalita dovážených potravin (kontrolu zajišťuje SZPI, SVS a ČOI). Na dovážené potraviny se nevztahuje česká legislativa, která  reguluje kvalitu potravin vyráběných v ČR (komoditní vyhlášky MZe vydané k zákonu o potravinách). Rozdílný přístup vychází z požadavků EU, které jsou prezentovány jako opatření na ochranu volného EU trhu. Kvalita dovážených potravin se hodnotí podle národní legislativy země původu, pokud nějakou legislativu na kvalitu mají (většinou ne). Pokud nemají, záleží pouze na zákazníkovi, zda mu nabízená kvalita vyhovuje (nechceš, neber). To je i jeden z důvodů, proč jsou české potraviny dražší. Naši výrobci jsou nuceni dodržovat národní požadavky na kvalitu produkce, zahraniční nikoliv (např. složení, použité suroviny, předepsaný obsah specifických látek, atd). Pro naše potravináře je to konkurenční omezení, těžko mohou konkurovat nízkou cenou (ošizením výrobku), musí konkurovat kvalitou.

Zemědělské podniky byly schopny přežít přechod do „tržního prostředí“ jen díky dramatickému zvýšení efektivity (odchod většiny pracovní síly ze zemědělství), prohloubením úzké specializace (omezení osevních postupů – orientace jen na několik tržních plodin, případně na chov jednoho druhu hospodářských zvířat) a zavedením těžké mechanizace. Ztrátové obory, vystavené nefér konkurenci, se silně zredukovaly, některé úplně zanikly. Zpracovatelské podniky a potravináři se zaměřili na nákup a zpracování levnějších zahraničních surovin.

Vše, co je popsáno výše, jen konkretizuje postupné VNĚJŠÍ NADNÁRODNÍ ŘÍZENÍ české exekutivní politiky ve vztahu k sektoru zemědělství a potravinářství. Je asi jasné, že k tomu musí mít k dispozici příslušné kádry v celé vnitrostátní hierarchii řízení. Pro pořádek jim můžeme říkat „pátá kolona.“

To vše ale samo o sobě ale k převzetí řízení nestačí. Je třeba zvládnout nejen řízení nabídky, jak je popsáno výše, ale i řízení poptávky. Tedy patřičně indoktrinovat českého jedlíka.

• Obyvatelstvo je masírováno médii, že soběstačnost je zbytečná, všeho je dostatek, zahraniční je levné a lepší než naše.
• Na náš trh se dostala záplava levných, subvencovaných západních produktů s podporou rozvinutého marketingu (reklamy). Objektivně tu za socialismu byla menší škála výrobků s horším designem obalů, ale s vysokou vnitřní hodnotou produkce (biologickou, nutriční), což dnes díky marektingové propagandě neumíme dostatečně ocenit.
• Neustále probíhá cílená „převýchova“ z české tradiční stravy na fast food. Říká se „starého psa novým kouskům nenaučíš“ a něco pravdy na tom bude. Je to útok na 5. prioritě hlavně na mladou generaci (alarmující, když si uvědomíme, že na mladé se vede soustředěný útok téměř na všech prioritách). Mementem, jak to může dopadnout, je průměrná velikost XXL konzumenta závislého na fast foodu a sladkých limonádách v USA.
• Příjmová situace nutí mnoho Čechů nakupovat levné potraviny, a ne, že je to „národní sport, jak nám masmédia tvrdí. České potraviny jsou nabízeny obvykle za vyšší ceny (např. cena českého másla v porovnání s cenou másla z dovozu, většinou z Polska).

Zemědělství a potravinářství:

• Nastal velký odliv pracovních sil ze zemědělství (můj odhad je, že do průmyslu a jinam odešlo až 80% lidí původně pracujících v prvovýrobě; v potravinářství nebyl propad tak dramatický, ale také byl velký). Tím se značně snížil rozvojový potenciál oboru.
• Častá mediální dehonestace zemědělců a potravinářů – nízký kredit těchto profesí a jedny z nejnižších průměrných mezd v porovnání různých oborů.
• Vysokoškolské i středoškolské zemědělské vzdělání prakticky skomírá na okraji zájmu (nemám na mysli různá studia ekologie a chovu psů a koček, myslím skutečné zemědělské odborníky).

Degradační řízení pokračuje i v dalších oblastech zemědělství a potravinářství.

Půda (ekologické podmínky):

• zábor kvalitní zemědělské půdy – výstavba fabrik a logistických center a průmyslových zón, přitom máme všude mnoha opuštěných areálů starých fabrik „brown-fields“
• působení „ekologů“ – dotace na zalesňování, budování bio koridorů, „chov chřástala“ apod.
• ČR má rozlohu ca 7,9 mil ha, z toho orná půda tvoří pouze 31% plochy. To je velmi málo ve srovnání se srovnatelnými státy. V roce 1990 zabírala OP ca 3,3 mil ha, dnes (2019) již jen 2,5 !!!  Velké množství OP bylo převedeno na TTP (trvalé travní porosty na které jsou poskytovány dotace za jejich sekání případně pasení). Převod z OP na TTP je velmi snadný (žádost majitele), ale zpět už to tak jednoduché není (nutná různá stanoviska státních orgánů). Motivace je finanční – dotace + nižší daně v případě TTP (snadný a jistý výdělek) než u OP.
• degradace půd = snižování úrodnosti (redukované osevní postupy bez jetelovin a pícnin, nedostatek statkových organických hnojiv, bezorebné výrobní technologie + těžká mechanizace
• omezovaná retenční schopnost srážkové vody v půdě – snižování úrodnosti, vysychání krajiny.

Zpracování (potravinářství) a distribuce potravin:

• Diktát zahraničních řetězců – tzv. významná tržní síla ovládá cca 80% maloobchodu (po COVIDU a přijímaných opatřeních to bude ještě víc). Cenotvorba a výběr dodavatelů je prakticky výlučně v jejich rukou a má přímý dopad na naše zemědělce a zpracovatele.
• Vlastnictví zpracovatelských firem – různé většinou nadnárodní oligarchické skupiny hledí hlavně na zisk ne na kvalitu a zdravou výživu zákazníků.
• Obchod se surovinami je globální. Ke zpracování se proto z cenových důvodů často dováží suroviny z druhého konce planety.
• Zákazník by měl mít právo vědět odkud potravina pochází. Výrobci ale nemají zájem být omezování legislativou, která jim ukládá povinnost uvádět na obalech země původu.
• Podmínkou pro prodej v řetězcích jsou často různé nadbytečné certifikace (standardy jako global G.A.P, BRC – Anglie, IFS – Německo), které pod záminkou „zajištění zdravotní nezávadnosti“, ve skutečnosti diktují konkrétní požadavky a podmínky při výrobě a zpracování potravin. Formou zvyšování nákladů (požadavky na stavební uspořádání budov, strojní vybavení, administrativní činnost, nemalé platby za provádění pravidelných auditů, které jsou zároveň příjmem vlastníků uvedených certifikátů a obvykle nadnárodních auditních firem atd.) účinně potlačují konkurenci malých lokálních firem vůči velkým producentům (ve většině případů vlastněným zahraničním kapitálem). Zdravotní nezávadnost produkce je přitom již jednou jasně regulována legislativními požadavky, které jsou platné pro všechny, a kontrolována státem prostřednictvím SZPI, SVS a ČOI. Aby bylo jasno: tyto standardy neřeší kvalitu/jakost produkce (např. obsah kvalitních surovin, obsah specifických pro daný druh výrobku charakteristických látek – např. obsah kakaa v čokoládě, nebo látek žádoucích z hlediska výživy – např. obsah mléčného tuku, apod).
• Přísná regulace prodeje z farmy a na farmářských trzích také nahrává nadnárodním firmám.
• Regulace výroby potravin pro vlastní spotřebu (domácí porážky, chov hospodářských zvířat).
• Export českých potravinářských výrobků (až na čestné výjimky specialit) na západ prakticky neexistuje. Jasný důkaz ochranářské politiky a dvojího metru. Pokud něco exportujeme, tak pouze od výrobců vlastněných západními vlastníky, kteří levnou produkci (na základě levné pracovní síly v ČR) finalizují s vysokým ziskem pod vlastní značkou na svých vlastních trzích. České suroviny nakupují pouze pokud je to pro ně výhodné.

Z vyjmenovaného je jasné, že se nejedná se o žádnou náhodu. Je to výsledek cíleného nadnárodního řízení.