Po celé zachované dějiny se lidstvo obklopuje svými symboly. Naši dávní předkové křepčili kolem totemů, ti méně dávní pojmenovávali své domy „U hada“ nebo „U Zlatého slunce“. Není-li řeč symbolů starší než řeč mluvená, potom je jistě univerzálnější. Dlani položené na srdce, pokleku nebo dlani na předpažené ruce porozumí nejen našinec, ale stejně tak Asiat či Arfičan.

Každá řeč, verbální i symbolická, popisuje nebo vychází z toho, co bylo a předurčuje to, co bude. Byť třeba neříká, kdy se to stane. Jsou-li symboly státu státní znak, státní vlajka a prezident, je patrné, že pokud se vlajka v divadle použije jako rohožka, lvíček nabírá podobu příbuzného ze znaku Scanie a dresy reprezentace jsou žluté, něco je špatně. Jsou-li vedeny nepřetržité a nevkusné útoky na prezidenta, tolerované většinou obyvatel, je to jeden z příznaků konce. Symboly programují budoucnost, stejně jako způsob vyjadřování každého z nás.

Trenéři dovedností v jednáni s lidmi nás učí, abychom věnovali zvýšenou pozornost spontáním reakcím, řeči těla a první vteřině mimiky obličeje našeho protějšku, protože ty obsahují pravdu (rusky uličať = dokazovat, česky líčit = m.j. skrývat, přemalovávat; proto „obličej“ bude něco jako „prozrazovadlo). Nicméně, v dnešních dnech jsme o část pravdy o druhých ochuzeni tím, že je část jejich tváře zakryta ústenkou. Nechme obličej a symboly na domech napříště a obraťme pozornost na tiskové zprávy, působící často jednoduše a banálně, přitom nesoucí zalíčenou zprávu nebo zalíčené poselství.

Symboly Kanady a USA. Potáplice prorazila orlovi bělohlavému srdce zobákem.

Tento článek je zbaven veškerého napětí a tím hodí se na úvod. Redaktor hned v prvním odstavci prozrazuje symbolickou podstatu sdělení, jen se nás pokouší zmást: utkaly se (prý) symboly USA a Kanady. Kachna probodla orla! Bylo by vážně zajímavé vědět, kolik případů probodení orla potáplicí říše zvířat pamatuje. Autor textu nám nabízí představu, že Kanada s 37 miliony obyvatel by se jakoby ubránila USA s jejich 328 miliony. Že to je fikce, pochopíme, jakmile kanadskou dolarovou minci s potáplicí, na kterou nás autor článku vysloveně upozornil, otočíme mezi prsty. Z rubu mince se mírně usmívá královna Alžběta II. v nejlepších letech. Tady už to začíná být zřejmější. Vždyť informaci (viz článek) nepřinesla kanadská informační služba, nýbrž BBC, které by konflikt opeřenců na hladině amerických jezer mohl být ukradený. Proto se domnívám, že zprávu je třeba číst takto: Budete-li lovit ve vodách Jejího Veličenstva, víte, jak to dopadne!

Teplice nad Metují terorizuje smečka vlků. 11 predátorů zaútočilo v noci, nepomohly ani světlice.

Články s čísly 11 a 22 jako by lákaly k pečlivější analýze textu. Čísla 11:22 lze vysvětlit různými způsoby. Nejjednodušším příkladem je fotbal. 11 je počet hráčů. Není-li řeč o nás, ale o někom jiném, je řeč o „protihráčích“. Číslo 22 představuje celkový počet hráčů na hřišti, a ti hrají podle něčích pravidel. Někdo je musel pozvat, posekat trávník, rozsvítit a také musel pozvat diváky a prodat jim lístky. Pod číslem 22 vystupuje organizátor hry.
V článku čteme, že 11 vlků zaútočilo na dobře zabezpečené stádo ovcí. Dovídáme se, že jedenáctihlavá smečka vlků se nebojí ohně světlic, naopak, nechala ovečky ovečkami a pustila se do hlídače! Jako by nás někdo chtěl upozornit na útok predátorů na zdánlivě chráněné civilisty. Odskočili si to vyřídit s hlídačem, aby se mohli vrátit ke stádu. 

Článek dále uvádí, že na Broumovsku je více než 20 vlků ve třech smečkách. Tato informace potvrzuje symbolický význam jedenáctky v tomto sdělení. Vlci, myslím si, útočí ve smečce a nevypomáhají si polovinou „spřátelené smečky“. Útočit mohlo 6-8 vlků, případně 15, ale do článku se dostalo právě číslo 11. 

Dále nás článek připravuje na bezvýchodnost situace – u soudu se náhrady škody nedočkáte.

V Praze shořel dřevěný kostel ze 17. století. Magistrát zahájí veřejnou sbírku.

S oblibou říkávám, že požár v Praze je vždy úvodní fází úspěšného developerského projektu. Na kostelíček svatého Michala se to bohužel nevztahuje. Byl k nám přivezen krátce po vzniku republiky z jejího tehdejšího nejvzdálenější ho konce. Symbolizoval stát, spojení národů, kultur, náboženství. Pokud taková stavba v Praze shoří, jedná se o ztrátu nenahraditelnou. Poslepovaných váziček máme plná muzea, to ano. Ale žádat dnešní Ukrajinu, aby nám vydala náhradní modlu, u které bychom si mohli uctívat založení státu, který už 30 let nemáme, je prostě nesmysl. Naopak, veliký smysl dává den požáru, státní svátek založení republiky 28. října. Jako by sděloval „váš sen skončil, změna je nevratná“.

A protože ztráty neseme těžko, je tu nadějná nota v podobě informace o sbírce vyhlášené radní paní Hanou Třeštíkovou (Praha sobě). I výsledek sbírky totiž ponese symbolickou zprávu. Tipnul bych si, že peníze se nevyberou. Nedává to smysl. Náhradu kostelíčka, který jsme si, podobně jako stát, nedokázali uchránit, zcela jistě nepotřebujeme. Ale je také možné, že peníze někdo poskytne a náhrada se postaví. Jednalo by se o inverzi příběhu s Národním divadlem, o kterém si my Češi také myslíme, že bylo postaveno za peníze z kasiček. A když nám ho protistrana spálila, našetřili jsme si na něj znovu! S kostelíkem je to to samé, ale naopak. Můžeme si na něj našetřit (nebo nám ho někdo může zaplatit), ale podpálí nám ho znovu. Sen skončil, Československo není! Kdo ví, jak dlouho vydrží ČR?!

Obrazoborectví v Čechách pozvolna pokračuje. Želivský stojící před Novoměstskou radnicí na Karlově náměstí někam zmizel. Deska upozorňující na místo zatčení Julia Fučíka v pražských Nuslích zmizela brzy po sametové revoluci. Stejně tak rozjásaná dívka před Kongresovým palácem na Vyšehradě. A je jich víc, i když jejich boření není tak mediálně sledováno jako likvidace pomníku maršála Koněva. Pěkně kradmo, potichoučku. Na druhou stranu je nutno podotknout, že řada dříve zničených pomníků naopak ožívá. František I. zase zdobí pražské nábřeží v parčíku u Parnasu a Mariánský sloup se vrátil na své místo. A některé nové přibývají. Marie Terezie abstraktně sošně zpodobněná se tulí k Pražskému hradu. A možná se i na Malostranském náměstí se již brzy dočkáme repliky pomníku maršála Radeckého.

P.S.
Je pozoruhodné, že parčíček, ve kterém stojí Krannerova kašna s pomníkem Františka I. (viz foto), se snad poněkud nemístně nazývá „park Národního probuzení“.

1 komentář

  1. Putin 4. 11. 2020 Položil kytici k památníku Mininu a Požarskému v Moskvě.
    https://en.wikipedia.org/wiki/Monument_to_Minin_and_Pozharsky
    Na Wikipedii popisují, že v roce 1612 došlo k ukončení politické nestability v Rusku díky vyhnání Polsko Litevských sil z Moskvy.
    https://www.youtube.com/watch?v=qkhqVZnynII
    Všimněte si, že kladení věnců se zúčastnily dvě skupiny studentů po 10 lidech, jejich „učitel“ a Ruský prezident… Celkem 22 lidí…

Napsat komentář: BlueScreener Zrušit odpověď na komentář